Na třídní schůzku se rodiče většinou trošku bojí. Jen málokoho potká na této školní akci ohromné štěstí, tak jako se to přihodilo mně.

Dcera mě poprosila, abych místo ní zašla na základní školu, kam chodil můj vnuk. Konaly se zrovna třídní schůzky a dcera neměla čas tam dorazit, a tak jsem ji zastoupila.

Předem mě varovala, že je můj vnouček Matyáš kvítko z čertovy zahrádky, což jsem ostatně dobře věděla i bez tohoto varování. Bylo to však horší, než jsem čekala. Výtky třídní učitelky se na mě sypaly jedna za druhou.

Už dlouho jsem se necítila tak trapně. S postupujícím věkem se snažím působit i oblékat se jako dáma, tytam jsou dávné časy, kdy jsem si potrpěla na džíny, trička a dlouhé vlasy.

Od jistého věku má žena podle mého názoru působit upraveně. Možná, že kdybych na sebe více dbala odjakživa, můj bývalý manžel by mě neopustil. Kdoví, na takové myšlenky už je pozdě. Jak říkám, bylo mi trapně.

Třídní učitelka přede všemi barvitě popisovala, co Matyáš kreslí o přestávkách na tabuli, a že když z legrace rozflákal prosklenou skříň, museli volat záchranku, protože se o střepy pořezal.

Červená písemka

Když jsem se potom vydala do kabinetu za učitelem chemie a fyziky, ještě mi to dodalo. „No koukejte na tu písemku,“ strkal mi papír, který se červenal chybami.

„Ten kluk se doma vůbec neučí. Mimoto jsem odhalil, že si napsal tahák na ruku a na květináč. Ale jak vidíte, ani ruka, ani květináč nepomohly, dostal pětku.“ Těžce jsem vzdychla a vypotácela se na školní chodbu.

Spíš jsem upadla, než si sedla na lavičku, a kdosi si bez optání přisedl. Všimla jsem si toho pána mezi rodiči ve třídě, byl to můj vrstevník, nejspíš dědeček. „Nic si z toho nedělejte,“ utěšoval mě.

„Děti jsou v tomhle věku plné energie, a tak řádí. My jsme nebyli jiní. Mně například hrozila čtyřka z češtiny. Táta na mě řval: Copak neumíš česky?“

Na školní chodbě

Takhle jsem se tedy seznámila s Josefem, dědečkem Matyášovy spolužačky. Nějakou dobu jsme seděli na lavičce na školní chodbě a vzpomínali na svá školní léta, na taháky, na poznámky v žákovské knížce.

„Ale zrovna v chemii jsem byl výborný,“ poznamenal můj nový známý. „Kdybyste chtěla, rád vašemu vnukovi vysvětlím, co bude potřeba, a bude mě to i bavit.“ Tak jsme si plácli. Dcera jásala, že se kluk konečně ve škole zlepší, což se díky Josefovi také stalo.

Žádné peníze si za doučování nevzal, jediné, co si přál, bylo pozvat mě na kávu. Souhlasila jsem. Ostatně, kdyby to neudělal on, pozvala bych já jeho. No a teď si ji vaříme každé ráno po probuzení. Jsme už rok svoji, a je to krásné. Josef je rozhodně moje životní výhra.

Radka (64), Uherský Brod