Nemohla jsem se starat o nemocnou maminku a proti její vůli ji dala do pečovatelského domu. Byli tam hodní a starali se pečlivě. Jenže byla nešťastná. V naší rodině jsme odjakživa dlouhověcí. Tatínek se dožil skoro stovky a maminka se k ní blížila mílovými kroky. Bylo jí jednadevadesát, když začala mít problémy s koleny. Přestala chodit a ploužila se po bytě, chudák, jen s chodítkem. Nemohla si

Bývala jsem vždycky spíš taková ta ženská od rány. S nikým a s ničím jsem se moc nepárala, se vším jsem byla hned hotová. Chceš, nechceš? Tak to neřeš! To bývala moje zásada. Pak se mi život tak nějak zamotal. Když jsem zjistila, že Roman, můj manžel, je nějak zádumčivý a drží se zpátky od všeho, a hlavně ode mne, bylo mi jasné, že se něco děje. Měl vše Nevím, co mu doma chybělo. Měl přec

Když se Mariana se synem přistěhovala do naší vesnice, lidé z toho nebyli nadšení. Říkali, že je čarodějnice. Byla to pravda a mě to k nim táhlo. Bílý dům s modrými okenicemi a zahradou plnou starých jabloní. Kde jsem ho jen viděla? Dlouho jsem si myslela, že je to jen výplod mé fantazie či výjev z nějakého filmu. Domů s modrými okenicemi je žalostně málo. Tak například v naší vesnici nebyl,

Nikdy jsem nebyla milovnicí koček, lezly mi na nervy a ani ve snu by mě nenapadlo pustit si nějakou do domu. Pak se však stalo cosi, co můj názor změnilo a já nedokázala říct ne. Kočku? Nikdy! Byla jsem přesvědčena, že není síly, která by mě přiměla pořídit si kočku. Připadaly mi nevyzpytatelné, záludné a falešné skrznaskrz. Přitom Milan byl na kočky zvyklý, měli doma starého kocoura, který mně

Když se mi matka svěřila, že za ní naše Lucka ve snu chodí, říkala jsem si, že se už zbláznila. Pak mi to ale po letech i moje dcera potvrdila. V rodině jsem nikdy nezažila moc dobré vztahy. Zejména s matkou jsem si rozuměla špatně. Štvalo mě, jak mi do všeho mluví a jak je přehnaně emotivní až hysterická. Kdykoli jsme se jen trochu pohádaly, řešila to dlouhé hodiny, než jsem jí odkývala vše, c

Takovou zkušeností jsme si asi musely projít, žádná z nás, čtyř kamarádek, na tu noc do smrti nezapomene. Duch nás pořádně vytrestal. Byl to takový pubertální nápad. Kdo se nikdy nepokusil o vyvolávání duchů? Ani já se svojí partou kamarádek jsme nebyly jiné. I když už je to čtyřicet let starý zážitek, tak vždycky, když si na něj vzpomenu, běhá mi mráz po zádech. Od toho dne jsem se pro jistotu

Psal se rok 1991. Náš syn Michal měl v té době čtyři roky a my jsme se konečně dostali svobodně do Itálie. Měla to být dovolená snů, bohužel osud si s námi pěkně pohrál. Rané devadesátky byly pro mě krásnou dobou. Ve vzduchu visela změna, svoboda, stále jsme s manželem Jiřím cítili, jako by naše svatba byla teprve včera, i když to bylo už pět let. Nejvíc nás těšilo, že syn Michal roste jako z v

Neměla jsem dobré období, mou jedinou radostí byla fenka Petruška. Ten den jsem ale měla pochopit, co je v životě nejdůležitější. A pochopila. Prožívala jsem děsné období. Rozchod s přítelem, změna práce, finanční nejistota a hádka se sousedy. Doma na mě ale čekala Petruška, malá fenečka. Jediná dobrá duše, kterou jsem v tu dobu měla. Pohladila jsem ji a nasadila obojek. Potřebovaly jsme obě pr

Myslela jsem si, že ho předělám, že se změní. Když ale přišly děti a problémy, stal se z něho ublížený hysterik. Neměla jsem vedle sebe muže, ale rozmazlené dítě. Luboš je jedináček a jeho rodiče ho hodně rozmazlovali. Vždycky mu se vším ustoupili, byla jsem svědkem jeho hysterického výjevu, kdy se choval jako malé dítě, hned na začátku našeho vztahu. Vkřískal, nadával, rozcapoval se. Říkala js

Posedla mě myšlenka mít v pracovně svůj obraz. Vybrala jsem si k tomu nejlepšího malíře v okolí. Mou zakázku chtěl dokončit za každou cenu. Ještě mě z toho mrazí. V místnosti se už dávno rozsvítilo světlo. Nad mojí hlavou visel křišťálový lustr. Ten zajišťoval dostatek světla. Mistr však nebyl stále spokojen a v místnosti zažehl krb, jehož světlo dopadalo na moji postavu. Seděla jsem před ma