S manželem jsme spolu už od střední. Vždy se zdálo, že se shodujeme na podstatných věcech, jako například, že nechceme děti. Milovala jsem svoji svobodu a nezávazný život! Po mnoha letech se můj manžel začíná bouřit. Maminka mi často vyprávěla, že jsem se ještě jako batole do všeho vrhala po hlavě, neměla jsem žádný pud sebezáchovy. V dětství to odnesla odřená kolena, pár zlomenin nebo rozbitýc

To, co se mi v životě stalo, jen tak snadno nevymyslíte. Bohužel mně nezbylo než se ke skutečnosti postavit čelem a jít prostě dál. Pavlínka běhá po hřišti s kamarády a je pěkně rozdováděná. „Babi, ještě tu budeme.“ Přiběhla ke mně a žadoní, abychom ještě neodcházely domů. Dívá se na mě těma svýma velkýma hnědýma očima, a tomu pohledu já prostě neodolám. Tak důvěrně ho totiž znám z dob, než Pav

I pořádná smůla může nakonec vést k tomu největšímu štěstí. To mé štěstí má zlaté srdce a letos s ním slavím už zlatou svatbu. Před padesáti lety jsem pracovala v textilce v našem okresním městě. V té době už byly zrušeny sobotní směny, ale občas se stalo, že jsem do práce i v sobotu musela spěchat. To, když byla vyhlášena takzvaná Mamulova směna, na počest vysokého krajského funkcionáře KSČ

S tou holkou jsme si nesedly už ve školce. A pak se to s námi táhlo celý život. Jak jsme se uviděly, vjely jsme si do vlasů a servaly se jako koně. Začalo to ve školce, všude bylo plno hraček, a my se rvaly o jediného panáka jako o život. Vychovatelky z nás byly zoufalé a snažily se nás od sebe separovat. Ve škole nás posadili do lavice za sebou a nebyl den, kdy by nenastal problém. Tonča mě

Pokud člověk vyroste na české vesnici, nedokáže se ubránit názoru většiny. A tak se někdy bojí přiznat pravdu i sám sobě. Pocházím z malé vesnice na Strakonicku a moje nejdelší cesta byla do krajského města, a to ještě v době mého mládí. Byl to konec světa. A Praha? To byl úplně jiný vesmír. Když do našeho hlavního města odešel za prací strýček Josef, považovala ho celá rodina za nerozvážnéh

Ta ďábelská sklíčka jsem našla na půdě ve staré, zaprášené truhle. Díky nim jsem pochopila, proč se babička před smrtí pomátla. Ty věci na půdě tam musely ležet padesát let. Já jsem si ale řekla, že se tím proberu – a měla jsem dva velké pomocníky, vnučku Adélku a vnuka Matyáše. Když jsem jim sdělila, že tam určitě najdeme poklad, tak se nenechali přemlouvat a hrnuli se na půdu do toho nepořádk

Toho muže jsem hrozně milovala, toužila jsem s ním založit rodinu a žít až do konce života. Tak jsem už nedokázala čekat a uchýlila se ke lsti. Po neúspěšném manželství, jsem zůstala sama s dcerou Evičkou. Když se v práci objevil nový kolega Lukáš, jednoho dne jsme zůstali v kanceláři sami. Povídali jsem si o všem možném a zjistili, že máme hodně podobných zájmů. Náš vztah se začal vyvíjet a

Na dětství vzpomínám nerada, neměla jsem ho totiž takové veselé, jako moji spolužáci. V naší rodině byla otcem moje matka. Hodně věcí jí nedokážu odpustit a jsem ráda, že je to pryč. Jsem jedináček a často jsem slýchávala, že i vytoužené dítě. To se odrazilo v tom, že především moje máma, která byla hodně dominatní typ, si mě chtěla přizpůsobit k obrazu svému. Živila se jako sportovní trenérka

Nechápali jsme, proč trpí naše Janička strachem z lidí. Nikdy jí nikdo neubližoval. Pak nás ale šokovala cesta na malý ostrov v Atlantiku. Když se naše Janička narodila, byli jsme všichni v sedmém nebi. Byla to krásná holčička. Lásku jsme jí dávali plnou náruč, přesto se u ní projevovaly strašlivé stavy strachu a nedůvěry ke svému okolí. Jen jsme na ni pohlédli káravě, Janička se schoulila d

Před lety jsem trpěla depresemi. Byly to pro mě velmi zlé časy, bála jsem se, co se mnou bude. Nejvíc mi pomohl manžel. Po čtyřicátých narozeninách jsem onemocněla depresemi. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Cítila jsem se tak zle, že jsem občas ani nedokázala vstát z postele. To bylo ostatně fuk, protože jsem zrovna přišla o práci. Připadala jsem si zneuznaná, zbytečná, nedoceněná. A