Veronika byla kolegyně, ale brzy se stala víc než jen někým, s kým trávím čas v práci. Byla to moje kamarádka. Pomáhaly jsme si navzájem, sdílely osobní věci, povídaly si o rodině, práci, snech. Našla jsem v ní někoho, kdo mi rozuměl a kdo měl podobný pohled na svět. Byly jsme si blízké, jako by byla součástí mého každodenního života, ačkoli jsme se opravdu každý den v týdnu nevídaly. Víkendy j

Ztráta muže je vždy bolestivá. Když jsem ovdověla, nechtěla jsem partnera, ale byla jsem tak sama... Stalo se to před 10 lety. Tehdy zemřel Mirek. Můj manžel. Měli jsme se rádi, i když občas se objevil nějaký ten mráček na obloze. Ale kde se to nestane. Byli jsme si celoživotní oporou, vychovali jsme spolu dvě děti. Naše stáří bylo idylické, přestěhovali jsme se na chatu, kde jsme měli zahrádku

Mrzelo mě, že jsem se musela denně potýkat s maminčiným ponižováním. Jako bych pro ni byla méněcenná! Sestru naopak nekriticky zbožňovala. Moje maminka je žena neuvěřitelně vitální. Táhne jí na devadesát, ale ona si svůj věk opravdu vůbec nepřipouští. Jako by jej snad ani nevnímala. Zdraví už jí samozřejmě neslouží úplně stoprocentně, jako když byla mladá, ale žádné zásadní neduhy nemá, a dokon

Kadeřnice se omlouvala, že to neudělala schválně. To mi nepomohlo, vypadala jsem jako zmoklé a oškubané kuře. Kolegyně chodily načesané, nabarvené a upravené, zatímco já si ráno vlasy uhrábla kartáčem a tím veškerá péče o zevnějšek končila. V duchu jsem si domlouvala, že takhle to dál nejde, ale nikdy jsem se neodhodlala ke změně. Byla jsem prostě líná někam jít. Poslechla jsem kolegyni A

Prožili jsme spolu dvacet let manželství, pak nás rozdělila nevěra. Rozhodla jsem se pro rozvod, od něhož nás dělily minuty. Stáli jsme před soudkyní, každý na opačné straně malé jednací síně, a občas se koukli jeden druhému do očí. Zrada a následně rozvod po dvaceti letech spokojeného manželství je strašná věc. Ticho v té místnosti bylo dusivé. Měla jsem pocit, že mi někdo krade kus života. „D

Porouchalo se mi auto. V noci, uprostřed lesa, byla jsem bezradná. Najednou vedle mě stál podivný, cizí muž a zval mě do svého příbytku. A já šla... Po víkendové návštěvě u rodičů jsem se vracela domů. Zdržela jsem se více, než jsem plánovala, už byla tma, a já tak nerada řídím v noci... Cesta mě čekala dlouhá a přes Vysočinu, kde člověk nikdy neví, jaké překvapení ho čeká − zda mlha, nebo déšť

V babiččině domku se po smrti dědy začaly dít zvláštní věci. Psy děsilo hlavně místo v rohu ložnice, na které vytrvale štěkali. Pak jsem si všimla toho divného stínu. Nezažívala jsem žádné nevysvětlitelné jevy až do chvíle, než jsme se přestěhovali do babiččina domku. Babička si dlouho stěžovala na to, že má od smrti dědečka ošklivé noční můry, pronásleduje ji prý stín šílené ženy. Mysleli jsme

Koketovala jsem s touhou nahlédnout do budoucnosti. Jednou se mi to povedlo. Spatřila jsem malé děti, které se mi později opravdu narodily. Tehdy jsem se začala intenzivně zabývat meditací. Také mě fascinovalo věštění budoucnosti. Postupně jsem si musela vyzkoušet všechny dostupné praktiky − od karet, přes kávovou sedlinu až po věštění z křišťálové koule. Když mi náhodou něco vyšlo, byla jsem š

Duhu jsem viděl už mockrát, ale tentokrát jsem zažil zvláštní pocit. Mohla za něj zvláštní houba, kterou jsem našel? Prošel jsem řídký borový lesík a stanul před turistickou tabulí. Zde začínala řeka Chrudimka. Začalo slabě mrholit a já přidal do kroku. Zaškaredilo se tak, že jsem okamžitě vytáhl pláštěnku. Vykročil jsem z lesa a ocitl se na podmáčené louce. Bouře se mi vyhnula. A jak jsem tak

S babičkou a dědou mi bylo fajn. Měli mě rádi a naučili mě všechno, co jsem potřebovala umět. Zároveň jsme se však všichni tři trápili. Narodila jsem se, když bylo matce sedmnáct. Musel to být obrovský skandál. Byla jiná doba, nezletilá svobodná matka do tehdejších představ o uvědomělých socialistických ženách nezapadala. Rodina se za její poklesek nesmírně styděla. Babičce se ani nechtělo chod