Odjakživa jsem si myslela, že žena vycítí, když je jí muž nevěrný. Poznala jsem to hned. Jenže já se nechala přesvědčit, abych ho neopouštěla.

Když se Robert začal vracet pozdě domů, skrýval telefon a na záchodě trávil podezřele mnoho času, na střevní potíže jsem to opravdu netipovala. Když usnul, vlezla jsem mu do telefonu.

Strašně to bolelo

V tu chvíli jsem málem omdlela. I když to člověk čeká, dost připravený na zradu není nikdy. Vždy doufá, že se plete! „Vztah už nám nefunguje.“ „Jsi úplně jiná, než je Jana.“ Nebo také: „Chvíle s tebou jsou to nejhezčí, co jsem zažil.“ Jeho zprávy mě zraňovaly.

Já v nich samozřejmě figurovala jako obtížný hmyz. I když jsem odhalila pravdu, neměla jsem odvahu se s ním rozejít a přiznat, že jsem mu projela zprávy. Po jednom večeru ve vinotéce jsem to už ale Robertovi, posilněna alkoholem, vysypala úplně všechno.

„Tys mi lhal!“ křičela jsem na něj. Tehdy jsem se chovala jako smyslů zbavená, že na nás dokonce sousedé ťukali. A on ani nedutal. Tak rozčílenou mě totiž nikdy neviděl. Už ani nevím, čím vším jsem hodila.

Robert mě totiž ještě ke všemu podvedl s mojí kamarádkou z vysoké školy Irenou. Nádhernou ženskou, která nikdy neměla o chlapy nouzi.

Ztratila jsem rozum

V takové chvíli jde rozum stranou. Alespoň u mě. Nevím, proč jsem ho hned neopustila, když to evidentně nebyl jen sex! On ale tvrdil opak: „Miluji jen tebe, nechal jsem se jen omámit, prosím, odpusť mi!“

Tehdy jsem ještě netušila, jak velké chyby se dopouštím. Připadala jsem si jako ta velkorysá, která umí odpouštět. Přijala jsem žádost o ruku a byla jsem krásná a šťastná nevěsta.

Byl to šok

Vždy jsem po svatbě toužila a Robert se do té doby do svatby nehrnul. Dokonce se dušoval, že to není nic pro něj. Bylo to gesto, kterým se mě snažil udobřit, a povedlo se. Mé štěstí ale netrvalo dlouho. Jednoho dne u nás zazvonila Irena.

Jedna věta stačila k tomu, abych pochopila, jak obrovská zkouška vztahu nás s Robertem čeká. „Jsem těhotná,“ oznámila. Byla v šestém měsíci. „Proč s tím jdeš až teď? Bůhví, jestli je to vůbec moje,“ řval na ni můj manžel.

Robertovi řekla, ať si klidně nechá udělat testy otcovství. A ona, že je matka a může se rozhodnout, zda si dítě nechá, nebo ne. On, že si měl dát pozor, když dítě nechtěl. To bylo její vysvětlení a v klidu odešla.

Pro mě to znamenalo, že tu už navždy bude připomínka Robertova uklouznutí. A s tím jsem neuměla žít. Zkoušela jsem to ještě rok poté, co se malý narodil.

Lhal mi

Mívali jsme ho na víkendy a pro mě to byla připomínka, jak hluboce mě ranil. Pak už jsem věděla, že to nevydržím, že musím pryč. „Nevzdávej to, miluju tě. Tolik jsme toho zvládli,“ prosil mě. Touha utéct a začít jinde znovu byla silnější.

Odešla jsem, našla si malý byteček a konečně začala volně dýchat. Pak jsem se dozvěděla, že ještě před naším rozvodem se dal Robert s Irenou zase dohromady a syna vychovávají společně. O to jí ostatně od počátku šlo.

„Jen ať si toho nevěrníka nechá, však jí to vrátí!“ řekla jsem si a měla jsem pravdu. Jejich vztah nevydržel ani dva roky a Robert si narazil zase o něco mladší.

Já si namísto toho už dala pozor a vybrala jsem si pečlivě hodného muže se kterým jsem šťastná už desítky let!

Jana D. (67), Plzeň