Jako dítě jsem měla hlavu plnou zimního království. Často se mi i zdálo o tom, že jezdím na saních tažených soby. Byly to záblesky minulého života? Když jsem uviděla prvně v životě naživo vysoké hory, srdce se mi zalilo zvláštním blahem. Bylo to na lyžařském výcviku v sedmé třídě, až do té doby jsme na hory nejezdili, rodiče nelyžovali, oba zimu nesnášeli. Taky mě před školním výcvikem na lyžíc

Tolik jsem se těšila, až budu řídit auto. Když to dokázaly jiné ženy, tak já přece také! jenže jsem asi na takovou činnost absolutní nemehlo. Autoškolu jsem dlouho odkládala, jednoduše proto, že jsem řídit nepotřebovala. Když jsem ale pak změnila práci, bylo nezbytné, abych řídila. A tak jsem se ve svých pětadvaceti zapsala do autoškoly. Byla jsem přesvědčená, že budu dobrá řidička. Testy jsem

Celé noci se mnou trávil, když jsem nemohla bolestí spát. Otíral se o mé bolavé nohy a předl. Když mě odvezli do nemocnice, jako by už beze mě nechtěl žít. Vyrůstala jsem na vesnici, kde bylo vždycky mnoho zvířat. Měla jsem k nim krásný vztah a oni ke mně. I když jsme se později odstěhovali, lépe řečeno, když jsem se do města provdala, nikdy jsem svou lásku ke zvířatům neztratila. Vždycky na mě

Já i Ivan jsme měli za sebou nevydařené vztahy, a z nich každý dvě děti. Společně pak další dvě. A zvládat to všechno bylo někdy nad naše síly. Naše životy se prolnuly, když mi bylo pětatřicet a jemu téměř čtyřicet. Byla to sympatie na první pohled. Potkali jsme se v zaměstnání, kde Ivan už pracoval dva roky, a já tam nastoupila po druhé mateřské. To už se hnalo moje manželství k bouřlivému

Toužila jsem po životě v přírodě, a ten jsem si prosadila. Po několika měsících v drsných podmínkách jsem změnila názor. Není nad civilizaci. Jako městské dítě jsem toužila po životě v srdci přírody. Člověk si totiž snadno vysní jiný život, protože netuší, co všechno obnáší. Básnila jsem o lese, o tom, že si budu jednou žít v krásné chaloupce a nosit si vodu od studánky a pěstovat na zahradě by

Vyzvídala jsem na babičce, co udělá dospělým ženám největší radost. Moje babička odpověděla, že určitě květiny, zvlášť v době, kdy se blíží MDŽ. Naši se rozvedli. Bylo mi mámy líto. I když jsem byla malá holka, vycítila jsem, že se mámin svět rozsypal na střípky a že cítí velikou úzkost. Nejhorší bylo, jak moc se snažila být statečná. Bolelo to a skřípalo jako falešné tóny houslí, které se nesl

Spěchala jsem po pěšině, autobus mi ujel. Najednou se ozval hrozný zvuk a z rozvalin vyrazila bytost. Když jsem se rozvedla, prožívala jsem těžké období. Byla jsem dlouho sama. Více méně jsem přerušila kontakty se všemi a chodila jsem jenom do práce a domů. Po půlroce jsem proto uvítala, když mě pozvala kamarádka Ivana na svoji chatu v horách. Dva týdny v horách Měla jsem tam strávit dva

Myslela jsem, že to bude můj konec. Sraz s náklaďákem jsem neměla přežít. Pak se ale objevil muž v klobouku a vytáhl mě ven. Vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale skutečně se mi to děje. Už od mého dětství. Záhadný muž se pokaždé objeví znenadání, když se v mém životě děje něco důležitého, a pak zase zničehonic zmizí. Celý život mě provází tato neznámá postava vysokého muže s alabastrovou plet

Chodili jsme se dívat rozbitými vraty do márnice. Vymýšleli jsme si hrůzostrašné příběhy. Až nás napadla bláznivá sázka. Hřbitov v naší vesnici měl magické kouzlo. Se spoustou propadlých hrobů a opuštěných hrobek nás, děti, děsil a provokoval zároveň. Dřevěné dveře do márnice byly rozbité, a my, hoši i dívky, jsme se chodili dívat na starodávný pohřební kočár. Kočičí doupě v kočáře Na hřb

V životě jsem už prožila víc, než bych kdy chtěla. Vždycky jsem měla pocit, že když má člověk rodinu, má vše. Měla jsem manžela, děti… Můj život byl plný smíchu, lásky a starostí o ně. Ale teď jsem tu sama. Bez nich. Bez dětí, které jsem nosila pod srdcem, vychovávala a milovala je. Proč mi to osud udělal? Obě děti mi vzal. Ne snad že by ztráta jednoho byla lehčí, to určitě ne. Ale stejně si