Nepatřila jsem mezi nadšené cestovatele, můj muž mě ale dokázal přesvědčit. Cesty za poznáním, jsou dnes mým největším koníčkem.

V dřívějších dobách jsme tu možnost cestovat neměli. A ani nám to nescházelo. Kdo neví, o co přichází, ten nesmutní, když takovou možnost nemá. Měli jsme domek se zahrádkou, kolem kterého se všechno točilo. „Všude dobře, doma nejlíp!“ říkala moje maminka.

S otcem to bylo jinak. Rád četl cestopisy, přímo je hltal. Kdykoli dočetl knihu, povzdychl si zhluboka a řekl smutně: „Tak tam jsem taky nebyl!“ – „A ani nebudeš,“ smála se mu maminka škodolibě.

Jenže pak přišla revoluce a hranice se otevřely. To už byl otec v důchodu. To mu ale nezabránilo v rozletu. Jako by chtěl všechno dohnat, začal chodit na různé brigády a vydělávat si na výlety.

Matka s ním jezdit odmítala, tak si našel stejně nadšené kamarády. Jezdil nejprve po Evropě, pak si troufl do severní Afriky a nakonec zacílil na Karibik. Jeho sen.

První výlet

Doma nám o všech cestách nadšeně vyprávěl. Můj manžel ho poslouchal ze zatajeným dechem, tolik mu záviděl. Na něco takového jsme ale jako mladá rodina se dvěma malými dětmi neměli. Otec si toho všiml též, a bylo mu jasné, že právě získal parťáka na cesty.

„Víš co, zeťáku, já to teď zaplatím, a jednou mi to vrátíš!“ Kam spolu tehdy ti dva vyrazili, už ani nevím. Manžel se ale vrátil nadšený jako malý kluk. Tehdy cestování úplně propadl.

Do roka a do dne jsme našli pod stromečkem společný dárek. Ten okomentoval můj muž slovy, že naše děti musejí poznávat jiné země, kultury a lidi.

Koření života

A musejí letět letadlem, protože jen tak se z nich stanou sebevědomí mladí lidé. A tak jsme společně zamířili na Krétu. Prý jen takový skromný začátek. Začali jsme jezdit každý rok. A já tomu časem taky přišla na chuť.

Dnes si nedovedu představit, že bychom jen seděli doma a necestovali. Je to to nejúžasnější koření našeho života. Dnes už jsme oba v důchodu a pořád létáme do ciziny a objevujeme nová místa. A jezdí i naše děti s našimi vnoučky.

Simona (65), Trutnov