V naší rodině se jelo na výkon a úspěch. Ve škole jsem prostě musela být nejlepší a jiná známka než jednička pro rodiče neexistovala. Na lekce němčiny jsem docházela už od první třídy, pak se přidala angličtina, později francouzština. A to nemluvím o hře na klavír. Zůstat jen tak doma a hrát si, to rodiče brali jako ztrátu času. Tiše jsem záviděla spolužačkám, které si mohly bezstarostně hrát s

Vím, že Luboš byl problematický, nadělal v životě hodně chyb, to nejhorší se ale bohužel nedalo napravit. Vzdal se svého jediného dítěte. Naši kluci byli odmalička odlišní. Starší Luboš byl bohém, už jako miminko nám dal zabrat. O šest let mladší Martin byl od narození klidný. Ve škole Luboš neposeděl, zlobil a vymýšlel lumpárny, ale na vysvědčení měl jedničky. Martin byl zlaté dítě. Škola m

Vždy jsem si myslela, že pro svou dceru děláme maximum. Bohužel jsme přehlédli některé maličkosti. Trvalo dlouho, než se to spravilo. Loučíme se s příbuznými a přáteli. Hostina se povedla, všichni jsme s láskou zavzpomínali na Pavla. Lidé ho měli opravdu moc rádi pro jeho veselou povahu. Ano, ve společnosti dokázal být velice zábavný, a tak málokdo věděl o tom, co ho řadu let strašně trápilo. A

I když je člověk dostatečně opatrný, katastrofě zabránit někdy nedokáže. Neměl by si proto nic vyčítat. Sníh křupe pod nohama a Bertík v něm vesele skotačí. Ale jen tak daleko, kam dosáhne vodítko. Na volno ho tady nikdy nepustím. Strach a hrůzné vzpomínky mi to nedovolí. Poprvé po roce jsem si sem troufla přijít. Sem dolů k řece. Je nasněženo a řeka zamrzlá. Celá jsem se rozklepala při té v

Tam, kam chodíme za svými mrtvými, můžeme některé z nich někdy skutečně potkat! Na ta dvě setkání na hřbitově nikdy nezapomenu. Hřbitovy jsem nikdy v lásce příliš neměla. To místo na mě vždy působilo depresivně. Změnilo se to až po smrti mých rodičů. Tehdy jsem hřbitov začala vnímat jinak. Jako místo spojení živých a mrtvých, kde si člověk může v klidu nerušeně zavzpomínat. Pravidelné návště

V příslib „spolu šťastně až navěky“ jsem nevěřila. Sama sobě jsem ale dnes důkazem toho, že mýlit se může každý, i já. V partnerských vztazích bývají obvykle karty rozdané tak, že tím, kdo nechce svatbu, je muž. V našem případě to ale bylo přesně naopak. To já jsem zarputile odmítala závazek podobného typu. Přišlo mi zbytečné a nerozumné hnát se do svatby za každou cenu. Proč vlastně? Protože s

Nic jsem neuměla. Přesvědčená, že mě čeká další pětka, jsem šla k tabuli. Někdo tam ale najednou byl se mnou a skvěle mi napovídal. Rozhlédla se po třídě pátravým pohledem. „K tabuli půjde Svačinová!“ zaznělo od učitelské katedry. To nemůže být pravda. Bude to druhá nedostatečná, co dostanu. Kráčela jsem k tabuli a přemýšlela, jestli mám hned vyložit karty na stůl a říct, že jsem dutá jako bamb

Nikdy jsem nechtěla ženáče. Ženské, které chodily se zadaným, jsem vždy odsuzovala. Dnes mezi ně patřím a nehodlám na tom nic měnit! Prostě se to stalo. Milence jsem si příliš připustila k tělu a nyní se ho nedokážu vzdát. Už roky miluji ženatého muže, tátu dvou holčiček. Jiskra, nebo spíš požár nevídaného rozměru se rozhořel na oslavě našich společných přátel. Já byla v té době dva roky single

Krasavec to zrovna nebyl, ale vlastně to mohl být docela normální kluk, kdyby se hezky učesal a oblékl. To ale neudělal. Byl to nejpříšernější kluk ze třídy. Věty, které mu říkali učitelé, mi dodnes nevymizely z hlavy. Rosteš pro šibenici, to byla ta nejmírnější. Na střední škole mu jedna mladá profesorka řekla, že kdyby byla jeho ženou, tak by se zastřelila. Vypadal, že je mu to jedno. Spolužá

Od dětství se jí zjevoval zámek jako z pohádky a ona si myslela, že neexistuje. Že to je pouze snový přelud. Až jsme jednou přijely do městečka v západních Čechách... Vždycky jsem ráda cestovala a vedla k tomu i své děti. Syn se později odstěhoval na druhou stranu republiky, a já pokračovala ve výletech se svou dcerou Monikou a vnučkou Karolínkou. Monika si vzala za muže typického českého pe