Zamilovala jsem se do spolužáka a hned po škole jsme se vzali. Mysleli jsme si, že svět nám patří, ale vůbec jsme neuvažovali o praktické stránce života. A tak jsme pár let živořili, až mi došla trpělivost a já se rozvedla. Abych mohla žít sama, musela jsem si k práci ještě najít brigádu, tak jsem si přivydělávala jako hosteska. Byla jsem celkem pohledná a chlapi se po mně otáčeli, tak proč toh

Když jsme se o tom domě dozvěděli, že je na prodej, nebrali jsme varování vážně. Po pár dnech jsme ale poznali, že pověst nelhala. Objímali jsme se navzájem. „Konečně bydlíme!“ zašeptala jsem radostí Ondrovi do ucha. Po několika letech tísnění v garsonce jsme získali levně byt s okny přímo na náměstí našeho podhorského městečka. Kdysi dávno tu byla lékárna, později se vystřídalo několik náje

Doma lenoch k pohledání, ale u svých dětí pracant a dříč. Můj přítel se podobá chameleonovi. Nevím, co si myslet, či zda se s ním rozejít! Po rozvodu jsem byla dlouho sama. Ne že bych si nikoho nehledala, spíš naopak. Hledala jsem asi až moc. Prostě příliš jsem tlačila na pilu! Moje kamarádka už to asi se mnou nemohla vydržet. Váhavě mi sdělila, že se chovám jako blázen. Maniak! „Evo, nerada

Sousedské vztahy nebývají zrovna ideální. Ale to, co jsem zažila já, doufejme, není tak běžné. Policista na stanici si prohlíží mé fotografie, kde mám zdokumentované své modřiny. Mám je po celém těle a jednu velkou podlitinu i na obličeji. Také si důkladně prohlédl rentgen mých tří zlomených žeber. No a sádru na levé ruce nemohl přehlédnout. Jen přitom udiveně kroutil hlavou. „A tohle všechn

Naši předkové si toho stromu velice cenili. Když jej noví majitelé porazili, vrhlo se na ně neštěstí. Vždy jsem měla k tomu krásnému stromu v koutě zahrady velikou úctu. Na jaře se k němu slétaly včely, v jeho stínu jsme sedávali s babičkou a dědou, když bylo krásné a teplé léto. Ten strom tam stál, co si pamatuji, a babička s dědou k němu cítili úctu. Pamatuji si, že k němu chodili i zapalo

Není nikde psáno, že se vám musí manželství a děti povést. A obviňovat se z neúspěchu nemá vůbec žádnou cenu. Dnes už to vím. Konečně dnes venku pěkně chumelí. Lepší by to samozřejmě bylo někde na samotě u lesa nebo na horách. Ale i tady, mezi paneláky, udělá několik centimetrů sněhu tu správnou vánoční atmosféru. Já totiž Vánoce miluju. Tedy už opět. Jeden čas jsem je skoro nenáviděla. Ale kdy

Mireček napsal dopis Ježíškovi. Položili jsme ho za okno a vítr ho záhy odnesl do pohádkové vesnice, kde listonoši v nažehlených uniformách shromažďují listy od dětí. Bylo mu šest a půl a pořád věřil na Ježíška. Asi proto, že ještě nechodil do školy a světaznalejší a cyničtější chlapečkové mu nestihli prozradit, že je Ježíšek lež jako věž. Netušila jsem, co Mireček odpoví, položím-li mu obligát

Když se ten elegantní chlapík skácel k zemi, bylo to na mně, abych ho probral k životu a zavolal záchranku. Když přivolaný lékař nešťastníka viděl, přestal se snažit. Na okraji parku seděl na lavičce muž a krmil holuby. Drobil jim kus rohlíku a pozoroval, jak se perou o sousta. Byly jich tu v daný okamžik snad dvě desítky. Chvíli jsem toho člověka krmícího ptáky, pozoroval. Patřil určitě k lide

Pukni, směšný panáku, říkala jsem si kdykoli jsem ho míjela. Nikdy by mě nenapadlo, že se stane mým mužem i mým největším trápením. Byli jsme spolužáci z vysoké školy, ale během studií jsme si nikterak blízcí nebyli. Jeden druhému jsme se tajně posmívali. On byl typický synek z bohaté rodiny, samí doktoři a právníci, měl všechno, na co si pomyslel, a připadal mi nadutý. Domnívala jsem se, že

Zabloudit v lese tak, že v něm zůstanete v noci, s sebou přináší velké, možná dokonce smrtelné nebezpečí. Poznala jsem to na vlastní kůži. Věřím, že existují strašidelné lesy, a není jich na světě málo. Jen škoda, že nejsou označené, aby se jim člověk zdaleka vyhnul. Do jednoho takového jsme s manželem jednou vstoupili a dodnes na to s hrůzou vzpomínáme, i když to je už dvanáct let. Pravidelně