Díky mé milované vnučce jsem se tehdy seznámila s mužem, který mi změnil život. Na tu dovolenou na horách dodnes s láskou vzpomínáme a smějeme se u toho. S mladými jsem o vánočních svátcích jela na hory. Chtěli si zalyžovat a já měla na starosti čtyřletou vnučku Ubytovali jsme se v penzionu a šli na oběd. U vedlejšího stolu seděl starší muž s asi šestnáctiletým chlapcem. Můj pubertální vnuk

Samota člověka okrádá o radost ze života. A já jsem opravdu byla na všechno sama. Přitom moji rodiče byli živí a zdraví. Nikdy mi s ničím nepomohli. Od chvíle, kdy se narodila malá, jako bych ani neměla rodiče. Dost mě to leká. Kolem sebe vidím, kolik starších lidí by dalo bůhvíco za vnouče, ale čekají na ně marně. Mladí dnes mají jiné starosti, nemohou se nabažit svobody, cestování, úspěchů v 

Byla jsem v zoufalé situaci, s mobilem v ruce, který jsem neuměla ovládat. O pomoc jsem požádala jediného člověka, který šel kolem... Dcera se synem mi před časem koupili chytrý telefon, že prý mám jít s dobou. Nejsem vysloveně technický typ a ke komunikaci mi bohatě stačil můj starý, dobrý tlačítkový mobil. Z moderního dárku jsem tedy velkou radost neměla, bála jsem se na něm cokoli zmáčknout.

V dětství jsme do toho opuštěného stavení rádi lezli a hráli si tam. Až se k nám jednou kdosi přidal. Dělalo mu dobře nás shazovat z výšky. Tento zážitek se váže k mému dětství v Sudetech, kdy jsem jako vesnická dívka šmejdila starými opuštěnými domy, které tam zbyly po Němcích. Poblíž naší vesnice byla bývalá cihelna. Měli jsme s kamarády zakázáno se k ní jen přiblížit, o to více nás lákala. S

Běhala jsem po obchodech a vybírala šaty, abych nechodila pořád v tom samém. Zejména na šatech na ples jsem si dala záležet. V duchu jsem se ptala: Není to sen? S manželem jsme se odcizili, vypadalo to, že půjdeme od sebe. Od začátku to nebyla idyla, po dvaceti letech jsem k němu necítila nic. Právě v té době jsem potkala na ulici spolužáka ze základky. Slovo dalo slovo, a už jsme seděli v kavá

Dva sny. Tak živé a tak věrohodné! Když se vyplnil první z nich, nechala jsem se unést štěstím. A bohužel už neposlouchala, co mi říkal ten druhý. Nikdy jsem na sny nevěřila, i když babička říkala, že má jasnozřivé sny a její bratr prý dokonce díky takovému snění vyhrál v loterii. Mně se žádné takové věci nikdy nezdály. Tak jsem si říkala, že mě tato schopnost minula. Jenže pak najednou přišel

Toho roztomilého ušáka dostala vnučka pod stromeček. Pojmenovala ho sama o po milovaném dědečkovi, který zemřel. Byla to jen náhoda? Nikdy jsem nepovyšovala zvířata na úroveň lidí. Takovou životní filozofii jsme na vsi, odkud pocházím, nezastávali. Zvláštní dar Moje děti už byly ale městské, měly jiné názory a s nimi vychovávaly své potomstvo. Vnučka Maruška byla od narození andílek. Vním

Když je člověk s někým půl života, a on chytne druhý dech, není třeba se hned rozvádět. Někdy je lepší si počkat, až osud dotyčného vytrestá. Už ani nevím, koho to napadlo jít na ty silvestrovské oslavy do hospody. Nemo­hla jsem uvěřit, že se můj muž odlepil od televize. Pořád jsem měla kolem sebe dost obdivovatelů, tak jsem si ani nevšimla, že se muž dal na baru do řeči s neznámou ženou. Po pů

Nikdy bych nevěřila, že se dokážu zbavit toho zlozvyku. Všechny domluvy byly marné – až najednou šlo o život milovaného manžela. Patřila jsem k nenapravitelným kuřákům. Kouřit jsem začala hodně brzy, ve čtrnácti letech, tajně, za zády rodičů. Marně jsem se pokoušela několikrát v životě s tímto zlozvykem přestat. Vydržela jsem maximálně dva měsíce, během nich přibrala deset kilo, protože jsem

Rodina je prý všechno a jen na ni se dá spolehnout. Někdy je však rozhodně lepší být sám, než mít takovou rodinu jakou má moje teta Ivanka. Jako děti jsme měly tetu Ivanku moc rády. Pořád se usmívala, uměla se radovat z maličkostí, a ráda si s námi hrála. Až později nám začalo docházet, že teta není běžný dospělý člověk. Nikdy mě ale nenapadlo, že za každou naši návštěvu dostávají moji rodič