Celý život jsem pracovala v jedné firmě. Práce mě bavila, rodina se mi také vydařila. Vlastně jsem myslela, že mě čeká už jen zasloužený důchod. Když se blížila šedesátka, začala jsem si uvědomovat, že mě práce začíná zmáhat, a musela jsem si přiznat, že už ani mé výkony nejsou takové jako dřív. Možná jsem se přecenila, když jsem se v pětapadesáti vrátila k trénování gymnastiky. Před dvěma lety

Některé duše se prý převtělují až po dlouhé době, ale ty, které opustily náš svět příliš brzy, dostanou novou šanci hned. Tenhle příběh mi vyprávěla jedna žena, se kterou jsem se seznámila před několika lety při pobytu v lázních v Luhačovicích, kde jsem se léčila po operaci kolene. Stal se její dceři Anně a vnučce. Vždycky, když si na něj vzpomenu, pocítím mrazení v zádech. Bolestná tragédie

Žila jsem jen pro ně, aby měly všechno, co potřebovaly. Bylo jim rovných třicet, když se pohádaly. Od oslavy narozenin spolu nepromluvily a dělaly si naschvály! Vždycky jsem odsuzovala kamarádky, hádající se s tchyní, nebo dokonce s rodiči. Považovala jsem za nepřípustné, chovat se špatně k vlastní rodině. Nenapadlo by mě, že mně se stane ještě něco horšího. Že se budou moje dvě děti nenávidět!

Na horoskopy, věštby a výklady karet jsem nevěřila. Nevím, co mě to napadlo, nechala jsem se zlákat ke kartářce. Právník na mě upřeně hledí. Zdá se, že je trochu zmatený z celé situace. A zřejmě se domnívá, že moje počínání je bláznivé. Vždyť proč se s někým dělit, když to nebylo nezbytně nutné. Jenže ono to nutné je, alespoň pro mě. Bláznivý nápad Když mě kamarádka Hana lákala, ať s ní z

Můj muž pěstuje kaktusy, staly se jeho velkým koníčkem. Když jednou onemocněl a ležel v nemocnici, začaly chřadnout spolu s ním. Můj muž nikdy nebyl na rostliny. Bylo pro mě překvapením, když si pořídil velkou knihu o kaktusech a vzápětí si jich několik přinesl domů. Udělal jim ve své garáži impozantní koutek, kde trávil celé hodiny. Když mu nějaký kaktus vykvetl, radoval se z toho jako malé

Tehdy jsem ještě žila na horách a o haldy sněhu tam v zimě nebyla nouze. Jedno ráno mé auto ze sněhu vyprostil neznámý muž... U nás v horách jsou dlouhé zimy a hromady sněhu. Parkovala jsem auto v naší ulici a snažila se stát co nejblíže našeho domu. Abych své autíčko, celé zapadlé sněhem, ráno našla, položila jsem po zaparkování na střechu velkou krabici s nápisem Jana. Takhle se to sousedství

Cítím se mnohem lépe než kdykoli dřív. Jako bych zahodila těžký batoh plný starostí, který jsem roky vláčela. Do nového roku jsem šťastně vykročila pravou nohou. Loni jsem se pevně rozhodla Vánoce ignorovat. A proč vlastně ne? Je to jen moje věc. A je to pohodlnější. Žádné vanilkové rohlíčky, žádné překotné uklízení, žádný stromeček. Beztak to člověka jen deprimuje. Je to svátek dětí. Kde by

Zdálo se mi, že beru zraněného stopaře, abych při jízdě neusnula za volantem. Byl to ale muž, do kterého jsem posléze vrazila autem. Ten sen nemohl být jen náhoda. Když jsem opouštěla dálniční odpočívadlo, usadily se obě ručičky mých hodinek na půlnoci. Obloha byla sametem, na kterém zářily hvězdy. Měsíc vidět nebyl, jako by se schovával úmyslně. Bála jsem se mikrospánku. Stalo se mi to už jedn

Byla to nehoda. Nechtěně jsem to zvíře přejela, druhý den si přinesla dcera kočku, která vypadala naprosto stejně, jako ta mrtvá... Dupla jsem na brzdu! Pantoflíček s vysokým podpatkem, který jsem měla na nohou, se z brzdy smekl, sklouzl mi z nohy jako had a já podruhé dupla na brzdu bosou nohou. Stačila jsem jen vykřiknout a vůz na několika příštích metrech, kdy pneu­matiky gumovaly silnici, z

Do práce nastoupila nová kolegyně a my se nestačili divit. Vybojovala si za stejný plat polovinu práce, zbytek jsme museli zvládnout my. S novým rokem a novým majitelem firmy se začaly dít strašné věci. Jak praví lidové přísloví − když se kácí les, létají třísky. A u nás létaly hodně. Jako první dostala výpověď šéfová, která řekla, co si myslí. Po ní další dvě kolegyně. Tak jsme dostali šéfo