Domů     Kdykoli slyším hučet řeku, vzpomenu si na sestru
Kdykoli slyším hučet řeku, vzpomenu si na sestru

Život je opravdu složitý a bohužel i smutný. Někdy si říkám: proč zrovna Pavla? Proč ona, tak hodná, milá, spravedlivá a laskavá?

Netušila jsem, že je život tolik komplikovaný. Ostatně v dětství nebo v mládí to tuší jen málokdo. Prožila jsem hezké, bezstarostné dětství, sestra byla o rok starší, měly jsme k sobě velice blízko. Co mi paměť sahá, byly jsme nejlepšími kamarádkami.

Se žádnou holkou ve škole jsem si nerozuměla tak jako se ségrou. Nejlepší bývaly prázdniny u babičky. Noci v podkroví, kde jsme si vyprávěly strašidelné historky, kolem lampičky kroužily můry a z půdy se ozývalo tichoučké šustění netopýřích křídel.

Dny u líně tekoucí řeky, kde jsme mávaly vlakům houkajícím za vodou, hrály volejbal s místní partou a skákaly z jezu, protože to bylo zakázané. Připadalo nám nesmírně komické, že by tu hrozilo nebezpečí utopení.

Tady, v té báječné vesnici, kde bydlí babička a děda? Vyloučeno! Takové věci se nestávají.

Málem tě odnesla

Proto, když jsem otevřela oči a nade mnou se skláněla ségra a hromada dalších lidí, zamrazilo mě. Vyčerpaně jsem kašlala a dávila se, kdosi mě tloukl do zad. Pavla brečela. „Omlátilo tě to o kameny,“ vzlykala.

„Řeka tě málem odnesla, v poslední chvíli jsem tě chytila za nohu, byl to zázrak.“ Třásla jsem se a pořád kašlala. Pak jsem se úlevou rozbrečela. Měla jsem vyhráno.

Kdo by to řekl do té naší klidné, tiché a laskavé říčky, která mi před usnutím zpívala do otevřeného okna v podkroví písničky? Uvědomila jsem si, že mi má o rok starší sestra zachránila život.

Můj vztah k ní získal ještě jakýsi další rozměr, vzhlížela jsem k ní jako k nějakému božstvu. Jen díky ní ještě pořád chodím po světě. Zůstanu jejím věčným dlužníkem, to jí nebudu moci nikdy vrátit.

Z jezu jsem už pak nikdy neskákala, skoro jsem se na něj bála i podívat z vlaku, pokaždé se mi vybavila celá ta hrůza a udělalo se mi špatně.

Dvě svatby

Přála jsem si, aby se moje a sestřina životní cesta nerozešly, abychom zůstaly jedna poblíž druhé a navzájem si pomáhaly, tak jak jsme byly zvyklé. Vlastně jsme si to i slíbily. Že nás nic nerozdělí, že se budeme podporovat, že si budeme nablízku.

Jednoho krásného dne o prázdninách po maturitě jsme se u řeky seznámily se dvěma kamarády, připluli po vodě a zrovna si stavěli stan. Jmenovali se Luboš a Martin.

Seděli jsme všichni čtyři dlouho do noci u ohníčku, Martin krásně hrál na kytaru osvědčené trampské písničky, povídali jsme si, byla velká legrace. Hned ráno jsme za našimi novými kamarády běžely zas.

Připravili nám pravý kotlíkový čaj a tak staré sušenky, že jsem měla strach, abych si o ně nevylámala zuby. Během oněch prázdnin se z nás stala nerozlučná čtveřice, ale bylo nabíledni, že přijde čas, kdy se rozdělíme na dvojice.

Abych byla upřímná, táhlo mě to víc k Martinovi, byl takový rozumnější, sympatičtější, ale všimla jsem si, že Martin a Pavla si čím dál častěji důvěrně špitají o samotě, a tak na mě jaksi zbyl Luboš. Do roka a do dne se konaly dvě svatby v jediný den.

A právě od toho dne se naše životní cesty začaly různit. Moje sestra vykročila pravou nohou, zatímco já… bohužel spíš tou levou.

Třicet minut chůze

Luboš nebyl chlap do nepohody. Byl to fajn kamarád, správný tramp, nezkazil žádnou legraci, ale manželství považoval za volné pokračování svobodného života s tou výjimkou, že mu někdo jiný než maminka vařil, žehlil a pral.

Do dvou let jsme se rozvedli, zatímco vztah mojí sestry Pavly a jejího muže Martina vzkvétal. Byli spolu moc šťastní, narodila se jim krásná holčička.

Nastěhovali se do baráčku po babičce, já jsem si koupila maličký byt, vzdálený jen asi třicet minut chůze odtud. Přesně tak, jak jsme se se sestrou dohodly: být si stále nablízku. Abych řekla pravdu, žila jsem hlavně tím, co se odehrávalo v rodině mojí sestry.

Čerpala jsem z toho radost: malá Anička rostla jako z vody, a protože jsem se jí hodně věnovala, oblíbila si mě.

Mívala jsem na ni coby účetní s pevnou pracovní dobou paradoxně víc času než rodiče, kteří oba pracovali v zemědělství, a to je, jak se říká, občas od nevidím do nevidím. Se sestrou a švagrem jsem báječně vycházela, někdy mi připadalo, že u nich téměř bydlím.

Když byla Anička malá, jezdila jsem s nimi dokonce i na dovolené. Vozila jsem kočárek, aby měli také nějaký čas pro sebe. Připadala jsem si šťastná. Pomalu jsem se přestávala rozhlížet po životním druhovi.

Věděla jsem, že mě sestra se švagrem a Aničkou potřebují, to mi ke spokojenosti stačilo.Když jsem se dověděla tu strašnou novinu, sedla jsem si k řece, tam, kde byla líná a jakoby přátelská.

Broukala známou písničku, zdánlivě uklidňující, ale já jsem dobře věděla, že tam za tím ohybem zlá voda nabírá na rychlosti a řítí se ke splavu, kde pod bílou pěnou číhá smrt. Naše obyčejné, ale tím hezčí štěstí jako by se rozbilo o kameny pod jezem.

Uvidíš ho

Pavla umírala na rakovinu. Její čas se uzavřel. Zbývaly měsíce, možná, v nejlepším případě, rok. Netušili jsme, zda se vůbec dočká narození vnoučete. Anička čekala miminko, byla na ně sama, otec dítěte ji opustil.

Tím spíš by potřebovala matku, o kterou však zrovna přicházela. Pavla sedávala před domkem na lavičce, zavírala oči před jarním sluncem, jež už hřálo ostošest, a ptávala se mě:

„Myslíš, Leni, že ještě uvidím svoje vnouče?“ Chtělo se mi rozběhnout se hlavou proti zdi. Život není spravedlivý. Proč zrovna ona, tak hodná, milá, laskavá bytost? „Uvidíš ho,“ ubezpečila jsem ji, jako bych viděla do budoucna.

„Ráda bych ještě věděla, zda to bude chlapec, nebo děvče,“ dodala. V duchu jsem se modlila, aby se to podařilo. Ani lékař si nebyl jist. Krčil rameny. „Nechme to na přírodě nebo na pánu bohu,“ řekl.

Ta dávná scéna

Stal se zázrak. Anebo to nebyl tak docela zázrak, spíš Pavlino úsilí udržet se ještě naživu za každou cenu. Vezli jsme ji do porodnice a se švagrem napůl vedli a napůl nesli na novorozenecké oddělení, kde v hale seděla šťastná Anička s miminkem v náručí.

„Smím si ji pochovat?“ vydechla její matka. Položili jí holčičku do náručí. „Jsem tak ráda, že se jmenuje Pavla,“ šeptala. „Moc za to děkuji. Je to nádherná holčička. Kéž by měla dlouhý a hezký život!“ Víc toho neřekla, neměla už sílu mluvit.

Tři týdny nato zemřela – doma, v baráčku po babičce, kam jsme spolu kdysi jezdívaly na prázdniny. Když jsem se se sestrou loučila, zavřela jsem oči a spatřila tu dávnou scénu, jak se topím pod jezem, jak mě popadla rozzuřená voda a omlátila o balvany na dně.

To ona, moje sestra, mi tehdy darovala život. Měla bych jí to vrátit. Ale to bohužel nebylo v mých silách. „Prosím, starej se mi o ně,“ – tak zněla Pavlina poslední slova.

Hučení řeky

Věděla jsem, co je mojí povinností. Téměř až tragikomické bylo, že zrovna v tu dobu se o mě ucházel vdovec ze sousedství. Rozuměli jsme si, bylo nám spolu dobře. Nepochopil, proč jsem naši známost tak rázně ukončila.

„Děláš hroznou chybu,“ řekl mi se slzami v očích. Nic jsem mu nevysvětlovala, beztak tomu nemohl porozumět. K velké radosti Aničky a švagra jsem se nastěhovala do jejich domku, do pokoje pro hosty.

Když jsem tam poprvé usínala, z okna otevřeného do jarní noci bylo slyšet hučení řeky. Vstala jsem, dívala se na měsíc v úplňku, na temnou oblohu a pověděla směrem k ní: „Neboj se, Pavlínko, nikdy je neopustím.“ Bylo mě tu opravdu potřeba.

Suplovala jsem Aničce maminku, její holčičce babičku a také paní domu – byl jako ze škatulky, všude uklizeno, okna plná květin, navařeno, napečeno.

Se švagrem Martinem jsme kolem sebe chodili po špičkách a jeden druhého ujišťovali, že navždy zůstaneme dobrými kamarády. To se nám tak docela nepodařilo a za několik let jsme se dokonce vzali. To bychom však nikdy neudělali bez Aniččina požehnání.

„Dám vám je moc ráda,“ usmála se tehdy. „A jsem si jista, že i maminka se z toho tam nahoře raduje.“ Chodívám občas k k řece, která mi připomíná, čím jsem své sestře povinována.

V duchu s ní mluvím, cítím k ní vděčnost a čerpám tu energii, abych byla vzornou náhradní babičkou a dobrou ženou.

Lenka (64), jižní Čechy

reklama
Související články
16.4.2024
Když jsem slavila šedesáté narozeniny, číšník mi přinesl obálku. Ale nebyly tam peníze. Uvnitř se skrýval můj nejkrásnější narozeninový dárek. Celý život jsem neměla kamarádku. Tedy když nepočítám Bohunku, ale o tu jsem přišla. S Bohunkou jsme byly spřízněné duše. Než ta první něco dořekla, ta druhá se tomu už smála, až se za břicho popadala. Bohunku nikdy nikdo nenahradil. Všechny ty úžasné
16.4.2024
Stala se ze mě matka samoživitelka, na kterou se začaly dluhy hrnout ze všech stran, a já je nedokázala řešit. Bojím se kvůli tomu znovu vdát. Pokud je žena dobrá máma, tak nedopustí, aby její děti někdo šikanoval a bil. Život s mým manželem bylo peklo. Byl to tyran. Tak jsem sbalila tašky, nasedla s dětmi do auta a odjela. První tři měsíce jsem žila z úspor. Moje práce byla špatně placená. Dět
16.4.2024
Byl tak vlezlý a trapný! Nakonec jsem se ale do něj zamilovala. Dokázal totiž, že je to muž, o kterého se může žena v nouzi pevně opřít. Měl a jsem o muži svého života přesnou představu a od té jsem se nehodlala vzdálit. Jakmile to nebyl pan Dokonalý, neměl šanci. A tak to bylo i s Ivanem. Potkala jsem ho v době, kdy jsem chodila s Láďou. Toho jsem nekriticky milovala. Byl to krasavec, vysporto
15.4.2024
S mužem jsme 40 let snili o Karibiku. Když jsme na něj našetřili a vyrazili jsme, vrátili jsme se do domova, který byl zcela zničen. Jako náš život. S Karlem nemáme děti. Chtěli jsme, ale nepovedlo se. O to víc jsme si chtěli užít život, abychom si řekli, že jsme jej spolu naplnili. Jezdili jsme na výlety a dopřávali si, avšak nebyli jsme tak bohatí, abychom si jen tak dovolili Karibik, o němž
14.4.2024
Rodina je základem všeho, ovšem co když ty kořeny nepoznáte už v dětství? To byl totiž přesně můj případ a tehdy se začal psát můj katastrofický životní osud. Celý život a stále je to ve mně. Je mi 81 let a lituji, že jsem prožila tolik let v bolesti. Přitom stačilo být tvrdší. Jenže zkušenosti získáváme postupně, a proto dnes kroutíme hlavou nad tím, co jsme kdysi udělali a jak jsme si život z
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Tanzanit: Nejkrásnější modrý kámen
epochaplus.cz
Tanzanit: Nejkrásnější modrý kámen
Většina drahých kamenů má za sebou stovky či tisíce let, po které je lidé obdivují. Může být proto překvapením, že od objevu jednoho z nejvzácnějších drahokamů uplynulo teprve 57 let. Na světě přitom existuje jen jediný jeho zdroj a očekává se, že bude vyčerpán během následujících 20 až 30 let. Jak název tohoto kamene napovídá,
Kostel sv. Mořice a jeho unikátní varhany
epochanacestach.cz
Kostel sv. Mořice a jeho unikátní varhany
Přejdeme-li od katedrále ulicí 1. máje a přes Náměstí republiky, po necelém kilometru se před námi otevře pohled na další významnou olomouckou církevní památku – kostel svatého Mořice. Ten je svou kapacitou 4000 věřících největší gotickou svatyní na Moravě a první písemná zmínka o něm pochází už z roku 1257, i když v 15. století bylo třeba
Argentinské případy UFO: Proč se vrací na stejná místa?
enigmaplus.cz
Argentinské případy UFO: Proč se vrací na stejná místa?
Záhada jednoho z nejzvučnějších případů UFO v zemi, pokřtěného tiskem jako argentinský případ Roswell, dodnes přetrvává v paměti argentinských ufologů i ufologů z různých částí světa. Byl tak pojmenov
Salát z červeného zelí a pomeranče
tisicereceptu.cz
Salát z červeného zelí a pomeranče
Tenhle salát potěší nejen tělo, ale díky své krásné barvě i oči. Potřebujete 1 menší červené zelí 2 červené cibule 1 jablko 250 g vařené červené řepy 50 g vlašských ořechů 1 pomeranč 3 lží
Kníže Konrád II. Ota: Posmrtně ho uvařili?
historyplus.cz
Kníže Konrád II. Ota: Posmrtně ho uvařili?
Zadumaně si prohlíží fresky na stěnách rotundy sv. Kateřiny. Připomínají mu slavnou minulost jeho rodu. I Konrád II. Ota by se rád do historie dynastie Přemyslovců zapsal výrazným písmem. Ctižádost mu k tomu nechybí… Ambiciózní povahu nejspíš zdědil po svém otci. Konrád II. Ota (1136/1141–1191) totiž přichází na svět jako dědic vládce znojemského údělu Konráda
Nejpodivnější žákyně, kterou jsem učila
skutecnepribehy.cz
Nejpodivnější žákyně, kterou jsem učila
Chodila do sedmé třídy, byla velký samotář, podivín a věděla všechno dopředu – i své známky i to, že se stane neštěstí. Nikdy se nemýlila. Ve třídě bylo ticho jako v hrobě. Právě se ke svému cíli blížila hodina matematiky a žáci 7 C. psali náročný test. Následující hodinu jsem měla volno, a tak jsem se v kabinetě chtěla pustit do kontroly
Každá někdy „potřebujeme“
nejsemsama.cz
Každá někdy „potřebujeme“
Mluvit o potížích souvisejících s toaletou není vždy snadné. Jako by neměla močový měchýř každá žena. Jeho správná funkce může odrážet vaše celkové zdraví. Jak stárneme, mění se i močový měchýř. Elastická tkáň močového měchýře se stává méně pružnou, a měchýř najednou nedokáže pojmout tolik moči jako dříve. Musíte tedy chodit častěji na záchod. Navíc ochabuje stěna močového měchýře a svaly pánevního
Low Key: Nová kolekce kabelek Louis Vuitton
iluxus.cz
Low Key: Nová kolekce kabelek Louis Vuitton
Louis Vuitton uvádí novou kolekci kabelek Low Key, která zaujme elegantním a sofistikovaným designem. V úvodu se představují dva modely, které vynikají minimalistickým přístupem a nadčasovým stylem Lo
Moderní rezidence u rovníku
rezidenceonline.cz
Moderní rezidence u rovníku
Rezidence vznikla v rovníkovém Ekvádoru. Betonová stavba rozvržená do tvaru písmene T působí přes svou masivní konstrukci příjemně svěžím, elegantním a odlehčeným dojmem. Tři podlaží, tři obytná kř
Prstýnek za miminko je pro Kaňokovou také zásnubní?
nasehvezdy.cz
Prstýnek za miminko je pro Kaňokovou také zásnubní?
Dokonalé štěstí prožívá herečka Beáta Kaňoková (35) ze seriálu Zlatá labuť, která má ve svém partnerovi, kameramanovi Tomášovi Kotasovi (35), velkou oporu. Anonymní zdroj z jejich blízkého okolí nám
Čína vysílá SOS: Její města se propadají!
21stoleti.cz
Čína vysílá SOS: Její města se propadají!
Nejhorší noční můry vědců se pomalu naplňují. Téměř polovina čínských měst se propadá, a to zejména kvůli čerpání vody a zvyšující se hmotnosti rychle se rozrůstajících městských oblastí. Jen nejlidna
Pátrání po biblických záhadách pokračuje: Zničil město Sodoma asteroid?
epochalnisvet.cz
Pátrání po biblických záhadách pokračuje: Zničil město Sodoma asteroid?
Slavný biblický příběh o zničení hříšných měst Sodoma a Gomora zná téměř každý. Až do současnosti si ale odborníci lámali hlavu nad tím, jestli si autor této části Bible událost vymyslel, nebo vycházel z něčeho, co se skutečně událo. Podle nejnovějších archeologických objevů se ale zdá, že se celá zkáza stala přesně tak, jak tvrdí Bible!