Domů     Kdykoli slyším hučet řeku, vzpomenu si na sestru
Kdykoli slyším hučet řeku, vzpomenu si na sestru
8 minut čtení

Život je opravdu složitý a bohužel i smutný. Někdy si říkám: proč zrovna Pavla? Proč ona, tak hodná, milá, spravedlivá a laskavá?

Netušila jsem, že je život tolik komplikovaný. Ostatně v dětství nebo v mládí to tuší jen málokdo. Prožila jsem hezké, bezstarostné dětství, sestra byla o rok starší, měly jsme k sobě velice blízko. Co mi paměť sahá, byly jsme nejlepšími kamarádkami.

Se žádnou holkou ve škole jsem si nerozuměla tak jako se ségrou. Nejlepší bývaly prázdniny u babičky. Noci v podkroví, kde jsme si vyprávěly strašidelné historky, kolem lampičky kroužily můry a z půdy se ozývalo tichoučké šustění netopýřích křídel.

Dny u líně tekoucí řeky, kde jsme mávaly vlakům houkajícím za vodou, hrály volejbal s místní partou a skákaly z jezu, protože to bylo zakázané. Připadalo nám nesmírně komické, že by tu hrozilo nebezpečí utopení.

Tady, v té báječné vesnici, kde bydlí babička a děda? Vyloučeno! Takové věci se nestávají.

Málem tě odnesla

Proto, když jsem otevřela oči a nade mnou se skláněla ségra a hromada dalších lidí, zamrazilo mě. Vyčerpaně jsem kašlala a dávila se, kdosi mě tloukl do zad. Pavla brečela. „Omlátilo tě to o kameny,“ vzlykala.

„Řeka tě málem odnesla, v poslední chvíli jsem tě chytila za nohu, byl to zázrak.“ Třásla jsem se a pořád kašlala. Pak jsem se úlevou rozbrečela. Měla jsem vyhráno.

Kdo by to řekl do té naší klidné, tiché a laskavé říčky, která mi před usnutím zpívala do otevřeného okna v podkroví písničky? Uvědomila jsem si, že mi má o rok starší sestra zachránila život.

Můj vztah k ní získal ještě jakýsi další rozměr, vzhlížela jsem k ní jako k nějakému božstvu. Jen díky ní ještě pořád chodím po světě. Zůstanu jejím věčným dlužníkem, to jí nebudu moci nikdy vrátit.

Z jezu jsem už pak nikdy neskákala, skoro jsem se na něj bála i podívat z vlaku, pokaždé se mi vybavila celá ta hrůza a udělalo se mi špatně.

Dvě svatby

Přála jsem si, aby se moje a sestřina životní cesta nerozešly, abychom zůstaly jedna poblíž druhé a navzájem si pomáhaly, tak jak jsme byly zvyklé. Vlastně jsme si to i slíbily. Že nás nic nerozdělí, že se budeme podporovat, že si budeme nablízku.

Jednoho krásného dne o prázdninách po maturitě jsme se u řeky seznámily se dvěma kamarády, připluli po vodě a zrovna si stavěli stan. Jmenovali se Luboš a Martin.

Seděli jsme všichni čtyři dlouho do noci u ohníčku, Martin krásně hrál na kytaru osvědčené trampské písničky, povídali jsme si, byla velká legrace. Hned ráno jsme za našimi novými kamarády běžely zas.

Připravili nám pravý kotlíkový čaj a tak staré sušenky, že jsem měla strach, abych si o ně nevylámala zuby. Během oněch prázdnin se z nás stala nerozlučná čtveřice, ale bylo nabíledni, že přijde čas, kdy se rozdělíme na dvojice.

Abych byla upřímná, táhlo mě to víc k Martinovi, byl takový rozumnější, sympatičtější, ale všimla jsem si, že Martin a Pavla si čím dál častěji důvěrně špitají o samotě, a tak na mě jaksi zbyl Luboš. Do roka a do dne se konaly dvě svatby v jediný den.

A právě od toho dne se naše životní cesty začaly různit. Moje sestra vykročila pravou nohou, zatímco já… bohužel spíš tou levou.

Třicet minut chůze

Luboš nebyl chlap do nepohody. Byl to fajn kamarád, správný tramp, nezkazil žádnou legraci, ale manželství považoval za volné pokračování svobodného života s tou výjimkou, že mu někdo jiný než maminka vařil, žehlil a pral.

Do dvou let jsme se rozvedli, zatímco vztah mojí sestry Pavly a jejího muže Martina vzkvétal. Byli spolu moc šťastní, narodila se jim krásná holčička.

Nastěhovali se do baráčku po babičce, já jsem si koupila maličký byt, vzdálený jen asi třicet minut chůze odtud. Přesně tak, jak jsme se se sestrou dohodly: být si stále nablízku. Abych řekla pravdu, žila jsem hlavně tím, co se odehrávalo v rodině mojí sestry.

Čerpala jsem z toho radost: malá Anička rostla jako z vody, a protože jsem se jí hodně věnovala, oblíbila si mě.

Mívala jsem na ni coby účetní s pevnou pracovní dobou paradoxně víc času než rodiče, kteří oba pracovali v zemědělství, a to je, jak se říká, občas od nevidím do nevidím. Se sestrou a švagrem jsem báječně vycházela, někdy mi připadalo, že u nich téměř bydlím.

Když byla Anička malá, jezdila jsem s nimi dokonce i na dovolené. Vozila jsem kočárek, aby měli také nějaký čas pro sebe. Připadala jsem si šťastná. Pomalu jsem se přestávala rozhlížet po životním druhovi.

Věděla jsem, že mě sestra se švagrem a Aničkou potřebují, to mi ke spokojenosti stačilo.Když jsem se dověděla tu strašnou novinu, sedla jsem si k řece, tam, kde byla líná a jakoby přátelská.

Broukala známou písničku, zdánlivě uklidňující, ale já jsem dobře věděla, že tam za tím ohybem zlá voda nabírá na rychlosti a řítí se ke splavu, kde pod bílou pěnou číhá smrt. Naše obyčejné, ale tím hezčí štěstí jako by se rozbilo o kameny pod jezem.

Uvidíš ho

Pavla umírala na rakovinu. Její čas se uzavřel. Zbývaly měsíce, možná, v nejlepším případě, rok. Netušili jsme, zda se vůbec dočká narození vnoučete. Anička čekala miminko, byla na ně sama, otec dítěte ji opustil.

Tím spíš by potřebovala matku, o kterou však zrovna přicházela. Pavla sedávala před domkem na lavičce, zavírala oči před jarním sluncem, jež už hřálo ostošest, a ptávala se mě:

„Myslíš, Leni, že ještě uvidím svoje vnouče?“ Chtělo se mi rozběhnout se hlavou proti zdi. Život není spravedlivý. Proč zrovna ona, tak hodná, milá, laskavá bytost? „Uvidíš ho,“ ubezpečila jsem ji, jako bych viděla do budoucna.

„Ráda bych ještě věděla, zda to bude chlapec, nebo děvče,“ dodala. V duchu jsem se modlila, aby se to podařilo. Ani lékař si nebyl jist. Krčil rameny. „Nechme to na přírodě nebo na pánu bohu,“ řekl.

Ta dávná scéna

Stal se zázrak. Anebo to nebyl tak docela zázrak, spíš Pavlino úsilí udržet se ještě naživu za každou cenu. Vezli jsme ji do porodnice a se švagrem napůl vedli a napůl nesli na novorozenecké oddělení, kde v hale seděla šťastná Anička s miminkem v náručí.

„Smím si ji pochovat?“ vydechla její matka. Položili jí holčičku do náručí. „Jsem tak ráda, že se jmenuje Pavla,“ šeptala. „Moc za to děkuji. Je to nádherná holčička. Kéž by měla dlouhý a hezký život!“ Víc toho neřekla, neměla už sílu mluvit.

Tři týdny nato zemřela – doma, v baráčku po babičce, kam jsme spolu kdysi jezdívaly na prázdniny. Když jsem se se sestrou loučila, zavřela jsem oči a spatřila tu dávnou scénu, jak se topím pod jezem, jak mě popadla rozzuřená voda a omlátila o balvany na dně.

To ona, moje sestra, mi tehdy darovala život. Měla bych jí to vrátit. Ale to bohužel nebylo v mých silách. „Prosím, starej se mi o ně,“ – tak zněla Pavlina poslední slova.

Hučení řeky

Věděla jsem, co je mojí povinností. Téměř až tragikomické bylo, že zrovna v tu dobu se o mě ucházel vdovec ze sousedství. Rozuměli jsme si, bylo nám spolu dobře. Nepochopil, proč jsem naši známost tak rázně ukončila.

„Děláš hroznou chybu,“ řekl mi se slzami v očích. Nic jsem mu nevysvětlovala, beztak tomu nemohl porozumět. K velké radosti Aničky a švagra jsem se nastěhovala do jejich domku, do pokoje pro hosty.

Když jsem tam poprvé usínala, z okna otevřeného do jarní noci bylo slyšet hučení řeky. Vstala jsem, dívala se na měsíc v úplňku, na temnou oblohu a pověděla směrem k ní: „Neboj se, Pavlínko, nikdy je neopustím.“ Bylo mě tu opravdu potřeba.

Suplovala jsem Aničce maminku, její holčičce babičku a také paní domu – byl jako ze škatulky, všude uklizeno, okna plná květin, navařeno, napečeno.

Se švagrem Martinem jsme kolem sebe chodili po špičkách a jeden druhého ujišťovali, že navždy zůstaneme dobrými kamarády. To se nám tak docela nepodařilo a za několik let jsme se dokonce vzali. To bychom však nikdy neudělali bez Aniččina požehnání.

„Dám vám je moc ráda,“ usmála se tehdy. „A jsem si jista, že i maminka se z toho tam nahoře raduje.“ Chodívám občas k k řece, která mi připomíná, čím jsem své sestře povinována.

V duchu s ní mluvím, cítím k ní vděčnost a čerpám tu energii, abych byla vzornou náhradní babičkou a dobrou ženou.

Lenka (64), jižní Čechy

Související články
5 minut čtení
Když vaší vlastní rodině nestojíte za pozornost, může se objevit cizí duše, která vám rozzáří svět. Sedím na dřevěné lavici před domem. Pamatuje víc než já. Dřív byla nalakovaná světle zelenou barvou, dnes je už oloupaná, plná vrypů a prasklin. Přesto mi připadá krásná. Je mou každodenní společnicí, tak jako dřív bývala knihovna nebo rádio. Už nesedávám dlouho, záda mě bolí a prsty mi občas cuk
2 minuty čtení
Každé úterý chodím do městského parku. Je tam kavárna. Tam jsme sedávaly s kamarádkou. Sedávám tam už sama. Vždy si srovnala šátek, kabelku, brýle. A měla pokaždé připravený nějaký drobný dárek. Kamínek, jablko, lístek se vzkazem. Říkala, že život je mozaika maličkostí a že každá věc má význam, pokud jí ho dáme. Já tehdy nevěřila, že je možné zapomenout na něco velkého. Teď vím, že se člověk mů
3 minuty čtení
Neslyším, ale i ticho má zvláštní sílu. Poslouchám ho každý den, když si sednu ke stolu s hrnkem slabého čaje a dívám se z okna na dvorek. Vždycky jsem měla ráda rána. Ne kvůli východu slunce, ten jsem často zaspala, ale kvůli tomu klidu, který přichází dřív než první hluk ulice. Poslední dva roky je ticho jiné. Přestala jsem slyšet ptačí zpěv. Nejprve jsem si myslela, že ptáci uletěli. Pak jse
3 minuty čtení
Chci se svěřit s něčím, co mě dlouho tíží. Nikdy jsem si nemyslela, že budu psát o zradě, kterou mi provedla žena, má nejlepší přítelkyně. S Evou jsme se poznaly před třiceti lety v práci. Byly jsme účetní v jedné brněnské firmě, seděly jsme u jednoho stolu, smály se a sdílely vše, od rodinných starostí až po nejtajnější sny o lepším životě. Chtěli jsme podnikat Eva byla svobodná, bez dět
3 minuty čtení
Někdy mám pocit, že se celý život vejde do pár doteků. Do jemného pohlazení po vlasech nebo hrnku, který podáváte druhému, aby ho zahřál. Moje ruce si toho pamatují víc než moje hlava. Prsty mám pokřivené, klouby už dávno nepracují, jak by měly, ale ty staré dlaně... pořád cítí. Je v nich vše: dětství, práce, radosti, pády i ta každodenní tichá láska k životu. Stará kuchyně a nové dny Byd
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Grenadina z granátových jablek
nejsemsama.cz
Grenadina z granátových jablek
Grenadina je tradiční sirup vyráběný z granátových jablek, nikoli z třešní, jak se mnozí domnívají. Má sladkokyselou chuť a krásnou červenou barvu. Ingredience na 4 sklenice: ● 1 l čerstvé šťávy z granátových jablek ● 100 g cukru ● šťáva z citronu Postup: Do malého hrnce nalijte šťávu a přidejte cukr. Pomalu zahřívejte a míchejte, dokud se cukr zcela nerozpustí, ale nevařte. Přidejte citronovou šťávu, která zvýrazní chuť a prodlouží
Smrtelná tragédie v Le Mans: Zaúřadoval nezvratný osud?
enigmaplus.cz
Smrtelná tragédie v Le Mans: Zaúřadoval nezvratný osud?
Ochozy kolem závodního okruhu ve francouzském Le Mans, kde se jezdí známý 24 hodinový závod, jsou plné lidí. V kalendáři je psaný 11. červen roku 1955 a závod byl zhruba před dvěma hodinami odstartová
Nové hodinky Omega Seamaster Diver 300M: Oranžový symbol hloubek
iluxus.cz
Nové hodinky Omega Seamaster Diver 300M: Oranžový symbol hloubek
Za posledních dvacet let se oranžová barva stala synonymem pro potápěčské hodinky značky Omega – nejen díky své vysoké viditelnosti pod vodou, ale i jako výrazný estetický prvek. Tato výrazná barva se
Vana – královna relaxačního prostoru
rezidenceonline.cz
Vana – královna relaxačního prostoru
Na následujících stránkách vám chceme představit tradiční koupelnu v netradičním pojetí. Zařizovací předměty se netísní v malé místnosti bez oken, ale jsou součástí relaxačního prostoru. Opravdovou královnou koupelny se stává vana, volně stojící uprostřed prostoru. Nejenom že je pohodlně přístupná ze všech stran, zároveň dokonale vyniknou její ladné linie. Hitem posledních let se staly tradiční tvary, různé
Neznámá ze Seiny: Morbidní múza a ideál krásy
epochaplus.cz
Neznámá ze Seiny: Morbidní múza a ideál krásy
Má jednu z nejznámějších tváří přelomu 19. a 20. století. Básníci ji opěvují, spisovatelům je múzou, pro mnohé je ideálem krásy. A nikdo neví, kdo to vlastně je. Zavřené oči a lehký, téměř neznatelný náznak úsměvu. Tak zůstane navždy zapsána do historie. Tvář neznámé dívky, otištěná pravděpodobně do posmrtné masky, visí kolem roku 1900 jako
Tunisko a jeho exotická tvář
epochanacestach.cz
Tunisko a jeho exotická tvář
Tunis není jen pětihvězdičkový hotel a každodenní lenošení na pláži. Tato země nabízí mnohem víc. Většina Čechů jezdí hlavně na Djerbu, do Sousse, Hammametu nebo Nabeulu. Milovníci klidu a historických památek zamíří ale raději do Mahdie. Určitě se vyplatí nezůstávat celý týden jen u hotelu v opojení all inclusive, ale navštívit více různých míst. Mezi ně
Chybí Peštové a Haberovi doma jiskření a vášeň?
nasehvezdy.cz
Chybí Peštové a Haberovi doma jiskření a vášeň?
Zatímco Daniela Peštová (54) chce problémy řešit a mluvit o nich, její partner Pavol Habera (63) veřejně přiznal, že ho to nezajímá. Podřezal si pod sebou větev a dočká se rozchodu? Následující týd
Zachraňte koně! Příběh chovatelského klenotu pražské zoo pokračuje
21stoleti.cz
Zachraňte koně! Příběh chovatelského klenotu pražské zoo pokračuje
Psalo se 28. září 1931. Den, který navždy změnil osud jednoho druhu. V pražské Troji se slavnostně otevřela nová zoologická zahrada. Pro mnohé jen další zábavné místo pro rodinné výlety. Kdo by si teh
Záhada jediné vraždy na jižním pólu
epochalnisvet.cz
Záhada jediné vraždy na jižním pólu
Polární stanice Amundsen-Scott je umístěná 100 metrů od jižního pólu. Polárníci zde tráví čas už od roku 1956, kdy první budovy postaví osmnáctičlenná skupina amerického námořnictva.   Od té doby zde léto tráví přes 200 výzkumníků, v zimě je zde jen něco mezi 50 a 90 lidmi. Taky není o co stát, průměrná teplota je přes
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
historyplus.cz
Vlastnil Rudolf II. dýku s Caesarovou krví?
Do „třináctých“ komnat Rudolfa II. nahlédne jen málokdo. Augšpurský obchodník Hans Kraft je jedním z vyvolených. „Teď se můžete chlubit tím, že jste viděl, co mnoho jiných ne,“ usměje se na něj císař, když ho provází mezi policemi své kunstkomory. Kraftovi se doslova tají dech. Pravda, obdobných sbírek existuje v Evropě celá řada, jen namátkou vévodská
Pečené kuřátko na citrónech a česneku
tisicereceptu.cz
Pečené kuřátko na citrónech a česneku
Možná jste dosud neobjevili kouzlo kuřecího masa ovoněného pečeným citronem. Teď máte ale příležitost. Ingredience 1 celé kuře 2 cibule 2 celé citrony 5 stroužků česneku hrst tymiánu nebo ro
Moudrá sova mi přináší štěstí
skutecnepribehy.cz
Moudrá sova mi přináší štěstí
Měla jsem krátce před maturitou a byla jsem nervózní. Sova v mém snu mi poradila, na jakou otázku se mám připravit. Ten sen se mi zdál ve škole před maturitou. Seděla jsem na břehu řeky, kam jsem chodívala s dědečkem na ryby. Seděla jsem tam sama, děda byl už po smrti, a mně se v tom snu po