Příběhů se špatným koncem, kdy se pes lekl dělobuchů, utekl nebo ho přejelo auto, je každoročně dost. Taková zkušenost neminula ani nás. Náš pes Maxík se nikdy dělbuchů nebál, až do okamžiku, kdy jednou v klidu ležel a vyspával u okna a někdo nám hodil petardu přímo na parapet. To byla rána! I když to bylo za sklem, prásklo to našemu Maxíkovi rovnou u hlavy, a od té doby jsme začali prožívat pe

Zkolabovala jsem při práci na zahrádce. Široko daleko nebyl nikdo, kdo by si toho všiml a zavolal záchranku. Přesto jsem se pomoci dočkala. Říká se, že nejlepším přítelem člověka je pes, mě ale zachránil život kocour Vendelín. Bydlím ve městě, kde k sobě mají lidé sice blízko, ale o to více jsou k sobě nevšímaví. Musím dokonce říct, že mezilidské a hlavně sousedské vztahy jsou mnohdy náročné a je

Celý život jsem se potkávala s nepochopením. Miluji umění a naprosto jsem se zbláznila do malování. Už od dětství jsem malovala každou volnou chvíli. Bohužel, má racionálně založená rodina mě nikdy nepochopila. Jako malá holčička, která vyrůstala na vesnici, jsem byla vždycky tak trochu černá ovce rodiny. Moje maminka byla učitelka fyziky a tatínek profesorem matematiky v Praze. Třikrát v týdnu o

Usadil se mi v hlavě už jako dítěti, radí mi, konejší mě a domlouvá, když dělám hlouposti. Bojím se, že jsem psychicky nemocná. Jeho rady jsou ale nad zlato. Jako dítě jsem si ráda hrála sama, protože jsem si sama nepřipadala. Spíše naopak. Hrála jsem si vždy s někým, v myšlenkách si s ním povídala a ta bytost mi odpovídala. A taky se se mnou učila, počítala příklady, probírala problémy, které js

S mužem jsme toužili po šťastné rodině. Oba jsme pocházeli z vyrovnaného prostředí, kde každý pomáhal každému. Náš syn s dcerou se ale nejenže nemuseli, ti dva si šli přímo po krku... Považovali nás za ideální pár. Každý se za námi otočil. Dokonce nás často fotografovali. Už ve škole jsme viseli spolu na nástěnce, byla to jakási školní akce, fotograf se rozhlédl a bez rozmýšlení vybral ze všech ž

Miluška s Helenou se bály, že zůstanou na ocet, a tak dělaly všechno možné. Dokonce se vsadily o našeho vedoucího. Seděly jsme v kanceláři tři: Miluška, Helena a já. Kolegyním bylo už přes třicet, mně táhlo na třiadvacátý rok. Všechny tři jsme byly svobodné, a někdy mi připadalo, že to Milušku s Helenou hodně trápí. Lidově řečeno, lezlo jim to na mozek. Bály se, že zůstanou na ocet. Občas si náš

Ochranka vlekla plačící maminku s malou holčičkou k přivolané hlídce. Ukradla jogurt, polívku a přesnídávku. Nemohla jsem se na to dívat... Nebylo mi přáno mít děti. Moc jsem po nich toužila, ale moje zdravotní problémy byly velké. Ačkoliv jsem byla žena, za kterou se každý chlap ohlédl, rozhodně jsem neměla o nabídky nouzi, nakonec jsem vždycky zůstala sama. Ti bezdětní v mém mládí mě nakonec op

Nevěřila jsem svým uším! Táta mi na chalupě svěřil ošklivé tajemství. Tenhle kostlivec měl raději zůstat zavřený ve skříni. K otci jsem vždycky vzhlížela jako k nějakému božstvu. Připadal mi dokonalý. Jakživa jsem nepoznala muže, který by se mu vyrovnal. Zpravidla mu nesahali ani po kotníky. Táta byl pro mě bůh. Oceňovala jsem, jaký mi s mámou připravili domov, jak krásné a nezapomenutelné bylo

Říkala jsem si, že už jsem zkrátka v letech a že na mně už nezáleží. Změnila jsem názor, když mě moje vnučka požádala, abych ji doprovázela na její maturitní ples. Stará ženská. Dívala jsem se do zrcadla a tvrdošíjně si to opakovala. Měla bych si dát novoroční předsevzetí, že nebudu vycházet, aby se na mě lidi nemuseli koukat. Někdy jsem se mučila. Vytahala jsem zpod postele krabice se zažlo

V padesáti letech jsem si chtěla splnit svůj sen. Říkala jsem si, že to bude dárek, který dám sama sobě. Netušila jsem, že mi to více vezme, než dá! Malý domek po rekonstrukci jsme měli splacený a manžel i já jsme slušně vydělávali. Obě děti již byly z domu, a tak jsem si bez výčitek pořídila kobylku Samaru. Byl to můj dávný sen: Budu jezdit na koni! Našla jsem nový smysl života a trávila u