Manželství se mi rozpadlo, můj první muž byl mizera. Když jsem pak ženila syna, nejenže mi manžel nepomáhal, ale ještě přidělával starosti. Naštěstí tu byl někdo, kdo se mě zastal. Můj jediný syn se ženil. Byl to pro mě velký nervák. Zoufale jsem si přála, aby všechno dobře dopadlo, aby měl hezkou svatbu, i když peněz nebylo nazbyt, protože jsme už dlouho žili sami. Jeho otec byl mizera, budižk

Zpočátku to vypadalo jako ta nejhorší noční můra, ve starém domě na mě čekal velký pavouk. Naštěstí jsem pochopila jeho varování a dala si na jisté lidi pozor. V tom podivném snu jsem kráčela po známé ulici v centru našeho města. Táhlo mě to k malému domku u řeky. Ten malý přízemní domek nebyl obydlený, před mnoha lety tam zemřela stará paní, o které se říkalo, že uměla kouzlit. O domek se v

Pod podlahou jsme našli vzácný čajový servis. Když jsme ho chtěli prodat, stalo se vždycky neštěstí. Ten porcelán byl snad prokletý. S bratrancem jsme rádi prohledávali starou půdu v domě prarodičů. Na půdě byla podkrovní místnost, která sloužila jako dědečkova dílna. V podlaze chyběla parketa a dalo se prolézt do prostoru pod podlahou. Nesměli jsme tam, ale jakmile k tomu byla příležitost,

Byla jsem tak slabá, že jsem nemohla vstát z postele, nepomáhalo nic. Až jsem najednou uslyšela písničku, kterou mi kdysi zpívala babička... Nevím, jaký byl důvod mé nemoci, nikdy jsem se ho nedozvěděla, ale najednou se moje zdraví začalo prudce horšit. Jako by mě někdo uhranul. Jednoho dne jsem se ráno probudila a nemohla vstát. Celé tělo mě bolelo, nohy mě neudržely. Zpětně si myslím, že to m

Jako dítě jsem měla hlavu plnou zimního království. Často se mi i zdálo o tom, že jezdím na saních tažených soby. Byly to záblesky minulého života? Když jsem uviděla prvně v životě naživo vysoké hory, srdce se mi zalilo zvláštním blahem. Bylo to na lyžařském výcviku v sedmé třídě, až do té doby jsme na hory nejezdili, rodiče nelyžovali, oba zimu nesnášeli. Taky mě před školním výcvikem na lyžíc

Tolik jsem se těšila, až budu řídit auto. Když to dokázaly jiné ženy, tak já přece také! jenže jsem asi na takovou činnost absolutní nemehlo. Autoškolu jsem dlouho odkládala, jednoduše proto, že jsem řídit nepotřebovala. Když jsem ale pak změnila práci, bylo nezbytné, abych řídila. A tak jsem se ve svých pětadvaceti zapsala do autoškoly. Byla jsem přesvědčená, že budu dobrá řidička. Testy jsem

Celé noci se mnou trávil, když jsem nemohla bolestí spát. Otíral se o mé bolavé nohy a předl. Když mě odvezli do nemocnice, jako by už beze mě nechtěl žít. Vyrůstala jsem na vesnici, kde bylo vždycky mnoho zvířat. Měla jsem k nim krásný vztah a oni ke mně. I když jsme se později odstěhovali, lépe řečeno, když jsem se do města provdala, nikdy jsem svou lásku ke zvířatům neztratila. Vždycky na mě

Já i Ivan jsme měli za sebou nevydařené vztahy, a z nich každý dvě děti. Společně pak další dvě. A zvládat to všechno bylo někdy nad naše síly. Naše životy se prolnuly, když mi bylo pětatřicet a jemu téměř čtyřicet. Byla to sympatie na první pohled. Potkali jsme se v zaměstnání, kde Ivan už pracoval dva roky, a já tam nastoupila po druhé mateřské. To už se hnalo moje manželství k bouřlivému

Toužila jsem po životě v přírodě, a ten jsem si prosadila. Po několika měsících v drsných podmínkách jsem změnila názor. Není nad civilizaci. Jako městské dítě jsem toužila po životě v srdci přírody. Člověk si totiž snadno vysní jiný život, protože netuší, co všechno obnáší. Básnila jsem o lese, o tom, že si budu jednou žít v krásné chaloupce a nosit si vodu od studánky a pěstovat na zahradě by

Vyzvídala jsem na babičce, co udělá dospělým ženám největší radost. Moje babička odpověděla, že určitě květiny, zvlášť v době, kdy se blíží MDŽ. Naši se rozvedli. Bylo mi mámy líto. I když jsem byla malá holka, vycítila jsem, že se mámin svět rozsypal na střípky a že cítí velikou úzkost. Nejhorší bylo, jak moc se snažila být statečná. Bolelo to a skřípalo jako falešné tóny houslí, které se nesl