Spěchala jsem po pěšině, autobus mi ujel. Najednou se ozval hrozný zvuk a z rozvalin vyrazila bytost. Když jsem se rozvedla, prožívala jsem těžké období. Byla jsem dlouho sama. Více méně jsem přerušila kontakty se všemi a chodila jsem jenom do práce a domů. Po půlroce jsem proto uvítala, když mě pozvala kamarádka Ivana na svoji chatu v horách. Dva týdny v horách Měla jsem tam strávit dva

Myslela jsem, že to bude můj konec. Sraz s náklaďákem jsem neměla přežít. Pak se ale objevil muž v klobouku a vytáhl mě ven. Vím, že to bude znít neuvěřitelně, ale skutečně se mi to děje. Už od mého dětství. Záhadný muž se pokaždé objeví znenadání, když se v mém životě děje něco důležitého, a pak zase zničehonic zmizí. Celý život mě provází tato neznámá postava vysokého muže s alabastrovou plet

Chodili jsme se dívat rozbitými vraty do márnice. Vymýšleli jsme si hrůzostrašné příběhy. Až nás napadla bláznivá sázka. Hřbitov v naší vesnici měl magické kouzlo. Se spoustou propadlých hrobů a opuštěných hrobek nás, děti, děsil a provokoval zároveň. Dřevěné dveře do márnice byly rozbité, a my, hoši i dívky, jsme se chodili dívat na starodávný pohřební kočár. Kočičí doupě v kočáře Na hřb

V životě jsem už prožila víc, než bych kdy chtěla. Vždycky jsem měla pocit, že když má člověk rodinu, má vše. Měla jsem manžela, děti… Můj život byl plný smíchu, lásky a starostí o ně. Ale teď jsem tu sama. Bez nich. Bez dětí, které jsem nosila pod srdcem, vychovávala a milovala je. Proč mi to osud udělal? Obě děti mi vzal. Ne snad že by ztráta jednoho byla lehčí, to určitě ne. Ale stejně si

Veronika byla kolegyně, ale brzy se stala víc než jen někým, s kým trávím čas v práci. Byla to moje kamarádka. Pomáhaly jsme si navzájem, sdílely osobní věci, povídaly si o rodině, práci, snech. Našla jsem v ní někoho, kdo mi rozuměl a kdo měl podobný pohled na svět. Byly jsme si blízké, jako by byla součástí mého každodenního života, ačkoli jsme se opravdu každý den v týdnu nevídaly. Víkendy j

Ztráta muže je vždy bolestivá. Když jsem ovdověla, nechtěla jsem partnera, ale byla jsem tak sama... Stalo se to před 10 lety. Tehdy zemřel Mirek. Můj manžel. Měli jsme se rádi, i když občas se objevil nějaký ten mráček na obloze. Ale kde se to nestane. Byli jsme si celoživotní oporou, vychovali jsme spolu dvě děti. Naše stáří bylo idylické, přestěhovali jsme se na chatu, kde jsme měli zahrádku

Mrzelo mě, že jsem se musela denně potýkat s maminčiným ponižováním. Jako bych pro ni byla méněcenná! Sestru naopak nekriticky zbožňovala. Moje maminka je žena neuvěřitelně vitální. Táhne jí na devadesát, ale ona si svůj věk opravdu vůbec nepřipouští. Jako by jej snad ani nevnímala. Zdraví už jí samozřejmě neslouží úplně stoprocentně, jako když byla mladá, ale žádné zásadní neduhy nemá, a dokon

Kadeřnice se omlouvala, že to neudělala schválně. To mi nepomohlo, vypadala jsem jako zmoklé a oškubané kuře. Kolegyně chodily načesané, nabarvené a upravené, zatímco já si ráno vlasy uhrábla kartáčem a tím veškerá péče o zevnějšek končila. V duchu jsem si domlouvala, že takhle to dál nejde, ale nikdy jsem se neodhodlala ke změně. Byla jsem prostě líná někam jít. Poslechla jsem kolegyni A

Prožili jsme spolu dvacet let manželství, pak nás rozdělila nevěra. Rozhodla jsem se pro rozvod, od něhož nás dělily minuty. Stáli jsme před soudkyní, každý na opačné straně malé jednací síně, a občas se koukli jeden druhému do očí. Zrada a následně rozvod po dvaceti letech spokojeného manželství je strašná věc. Ticho v té místnosti bylo dusivé. Měla jsem pocit, že mi někdo krade kus života. „D

Porouchalo se mi auto. V noci, uprostřed lesa, byla jsem bezradná. Najednou vedle mě stál podivný, cizí muž a zval mě do svého příbytku. A já šla... Po víkendové návštěvě u rodičů jsem se vracela domů. Zdržela jsem se více, než jsem plánovala, už byla tma, a já tak nerada řídím v noci... Cesta mě čekala dlouhá a přes Vysočinu, kde člověk nikdy neví, jaké překvapení ho čeká − zda mlha, nebo déšť