Před více než 30 lety zmizela. Má sestra. Netušila jsem proč, máma mi nic neřekla. A to mne poznamenalo. Ivana byla vždycky mým středem, mou oporou. Starší ségra. Když jsme byly malé, dělaly jsme všechno spolu. Hrály jsme si v zahradě, smály jsme se, plánovaly si budoucnost. A pak, jednoho dne, odešla. Nevěděla jsem, kam. Rozvod rodičů Naši byli rozvedení. Už jako malá jsem vnímala, že ot

Zpočátku se to zdálo jako sen, který se splnil, a mnohé ženy mi i záviděly. Tři děti, milující manžel, spokojená rodina. Jenže pak mi to osud všechno bral. Připadala jsem si jako neporazitelná. Měla jsem děti, muže a dům, který jsem milovala. Můj život byl zkrátka pohodlný a krásný. Ale až do chvíle, než přišel ten telefonát. Ten změnil vše. „Přivezli Adama,“ slyšela jsem našeho známého, který

Poletující objekty prý kroužily kolem domku. Babička se nemohla strachy ani pohnout, nikdy nezjistila, co za těmi podivnými úkazy stálo. Ten večer ležela moje stará babička ve svém domečku v posteli a poslouchala zprávy z rádia. Žila zde už sama. Televizor neměla, číst dlouho nevydržela, a protože spát nemohla, bylo pro ni rádio dobrým kamarádem. Na zahradě jí stával velký strašák. Toho jí vyro

Ve staré skříni na půdě jsem našel starý dalekohled. Patřil strýčkovi. Když jsem do něj nahlédl, viděl jsem naše městečko před více jak sto lety. Jeden můj předek vlastnil kdysi dávno malý obchůdek na náměstí. Ve výloze měl obří dýmku, která se točila kolem velkého glóbusu. Tím evokoval myšlenku, že se v jeho obchodě prodávají dýmky, čibuky, pěnovky, fajfky, papírové cigarety i tabák z celého s

Hrozně jsem se bála. Seděla jsem v parku a třásla se při myšlence, jak mě bude za chvíli zkoušet nejstrašnější profesor. Najednou mi spadlo k nohám černé pírko. Studovala jsem tenkrát historii. Každá fakulta má svého obávaného profesora, i já takového měla. U něho jsem měla dělat zkoušku z paleografie, což je věda, která se zabývá čtením a výkladem starých listin. Student musel text nahlas přeč

Dcera s vnukem za námi jezdí jenom jednou za rok. Chtěli jsme mít doma něco roztomilého a hravého, a tak jsme si pořídili Maxe. Máme s mým mužem spokojené manželství, malý domeček, zahrádku a pejska. Tedy měli jsme pejska. Byl to jezevčík, jmenoval se Max. Žijeme si poklidně. Moc lidí za námi nechodí. Dcera s manželem a vnuk žijí v cizině, přijedou na Vánoce, pak je zas do dalších Vánoc nevidím

V hospodě člověk narazí na všelijaké existence. Dobře to znám, pracovala jsem po lokálech celý život. O jednom štamgastovi se říkalo, že mu není pomoci. Já tomu ale nechtěla uvěřit! Byla jsem osamělá, stárnoucí a muži se mě, myslím, báli, připadala jsem jim nejspíš přehnaně energická. Já jsem však žádná rozená velitelka nebyla. Vyučila jsem se servírkou, celý život jsem pracovala v hospodách, a

Rozhodl se dohnat ztracený čas a začít konečně žít naplno. Koupil si koženou bundu, nechal se potetovat. A tím výčet jeho výstřelků nekončí... Mám manžela, který býval typický líný Honza na peci. Nejraději seděl doma a užíval si zahrádky. Říkal, že tam má vše, co potřebuje. K moři jsem ho za celý náš společný život nedostala. Jen dvakrát na Slapy, kde proseděl celý pobyt v místní hospodě. Ani n

Byl to český fousek, výjimečný lovecký pes! To nás ubezpečovali, když starý pán, jeho majitel, zemřel. Kam s tím psem? Nakonec nás přesvědčil on sám! Stalo se to v době, kdy jsem ještě chodila do školy. Bydleli jsme na vsi, vedle nás měl domek starý pan Kubíček. Žil sám jen se svým psem. Nemohl si svého Astora, jak mu říkal, vynachválit. „To je nejlepší ze všech loveckých psů,“ básnil o svém čt

Pohádali jsme se kvůli malichernosti a rozešli se ten den ve zlém. Byla to chyba. Nikdy totiž nevíte, jestli to nejsou vaše poslední společné chvilky. Moje moudrá babička vždycky říkávala, že i když se večer s někým pohádáme, nejpozději ráno bychom se měli udobřit a pak rozloučit v dobrém. To kdyby se domů už večer jeden z nás nevrátil. Nebrala jsem tyhle její životní rady úplně vážně, až přiše