Dlouho jsem se nedívala do zrcadla. Bála jsem se toho, co uvidím. Těla, které už nepatřilo mně. Změnilo se.

Proč se změnilo? Po léčbě rakoviny jsem se sotva poznávala. Je to pět let, kdy mi diagnostikovali rakovinu prsu. Život mi připadal konečně trochu klidný.

Měla jsem práci, přátele, rodinu. Děti už odrostly a my měli s manželem klid jen pro sebe. Obyčejné štěstí. A pak jedno slovo. Náraz. Rozpad.

Vlasy zůstávaly na polštáři

Zpočátku jsem bojovala. Hrdě. S holou hlavou, šátkem, s úsměvem, který se ale brzy začal drolit. Chemoterapie mě vyčerpala. Každé ráno jsem vstávala s odporem k vlastní kůži. Slábla jsem. Ztrácela chuť. Ztrácela vlasy. A se ztrátou vlasů jako bych ztrácela i sebe.

Vinila jsem jen sama sebe

Přišla operace. A s ní jizva. Dlouhá, hrubá, přímá. Hrudník, který dřív dýchal životem, byl teď němý a cizí. Doktoři říkali, že jsem silná. Lidé mi posílali srdíčka a zprávy, jak mě obdivují.

Jenže nikdo neviděl, jak sedím ve sprše, ruce na kolenou a tiše se omlouvám svému tělu. Že jsem ho zklamala. Že jsem to dopustila. Nepomohla podpora nikoho. Ani rodiny, ani manžela.Po léčbě jsem měla přežít. Ale to neznamená žít. To jsem pochopila brzy.

Učení žít znovu

Lidé se ke mně chovali jinak. Opatrně. Jako bych byla z porcelánu. Ale já byla jen rozbitá. Každý den jsem se nutila obléknout, vyjít ven, říkat, že „už je to lepší“. Ale nebylo.

Vstát z popela

Až jednoho dne jsem stála před zrcadlem. Dlouho. V ručníku, ještě s mokrými vlasy. Dívala jsem se na sebe. Na jizvu. Na oči, co nezářily. Na ramena, která nesla příliš. A poprvé jsem si řekla: „Jsi tu. Po všem, co se stalo. Jsi tu!“

Dnes jsem jiná

Neříkám, že jsem se se vším smířila. Ale začala jsem být ke svému tělu laskavější. Nechci už být ta žena z dřívějška. Protože ta žena netušila, jak vzácné je prostě být. Dýchat. Cítit vítr na tváři. Chodit bosá po trávě.

Stále vnímám bolest, když se podívám na jizvu. A mám strach, že se to vrátí znovu. Naučila jsem se s tím žít, i když je to těžké. Někdy pláču ze strachu. Snažím se však být veselá pro rodinu, která mě vždy podpořila.

Jarka B., (62), Písek