Básník tvrdí, že láska kvete jen jednou v žití. Ve svých sedmnácti letech jsem tomu uvěřila a domnívala jsem se, že se za Ladislava, svou první lásku, určitě provdám.

Byla to krásná doba. Sedmnáct let. Věk, kdy má člověk ještě iluze. Ve škole jsme probírali básníka Jaroslava Seiferta, který hlásal, že jen jednou kvete v roce máj, jen jednou v žití láska.

A já, sedmnáctiletá středoškolačka, jsem mu to zbaštila i s navijákem. Když jsem se seznámila s Láďou, byla jsem přesvědčena, že je to láska na celý život. Stalo se to na letním bytě, kam jsme s rodiči jezdívali.

Ráno jsem chodívala do obchodu pro rohlíky a ve frontě se po mně otáčel a potom přišel a vtiskl mi do ruky točenou vanilkovou zmrzlinu.

Zmizel a nechal mě ve frontě se žlutou zmrzlinou a očima navrch hlavy. „To je Ladislav, je z Prahy,“ pošeptala mi usměvavá babička, která stála za mnou. „Asi se mu líbíte.“

Zazvonil

Dopoledne zazvonil. Měl kuráž. Pozval mě na výlet na motorce. Moji rodiče byli tolerantní, nikdy mi nic nezakazovali, a tak povolili i výlet s neznámým floutkem. Prázdniny s Ladislavem byly ty nejkrásnější v životě.

Uprosila jsem rodiče, aby mě u laskavé paní bytné nechali i v srpnu, a vychutnávala jsem si své zamilované léto, Dostávala jsem kytice z obilných klasů a vlčích máků, náušnice z třešní a prstýnky z trávy. Když naši přijeli na víkend, oznámila jsem jim:

„Za rok, po maturitě, se vdám.“ Máma těžce vzdychla, táta pokrčil rameny. Po delší pauze se ozvala máma: „Opravdu je to tak vážné? První lásky přece svatbou nekončí.“ Hněvivě jsem oponovala: „To je mýtus. Ráda bych ho vyvrátila.

Láska na celý život je přece to nejcennější, co se člověku může povést, no ne?“ Zas jen bezradně krčili rameny a máma povídá: „Hlavně abys nebyla zklamaná.“ Táta namítl, že zklamání k životu patří a že na loukách rostou vedle pomněnek i kopřivy.

Něco skončilo

Měli pravdu. Všechno se se mnou zhouplo, když se Ladislav přišel rozloučit. „Jak, rozloučit?“ vykoktala jsem, zamilovaná do morku kostí. Rozpačitě se pousmál: „Tak… léto končí. Jedu domů. Budu mít moc práce. První ročník vysoké, hned v září ještě i brigádu.“

Zhluboka jsem dýchala: „No počkej, ale… Můžeme si psát. Nebo se vídat.“ Namítl: „Je to dálka. Nerad bych něco sliboval, a pak nesplnil.“ Dívala jsem se za ním, jak se vzdaloval, a cítila, že ho už neuvidím.

Chodila jsem podél řeky a brečela. Pochopila jsem, že něco důležitého skončilo, nejspíš moje hezké dětství. Že už nejsem malá. A že ne každá láska končí svatbou.

Irena (64), severní Čechy