Venku řádila bouřka, blesk stíhal blesk. Najednou jsem uslyšela svůj psací stroj. V domě ale nikdo další nebyl.
Pršelo! Hladina jezera se pomalu ponořila do vlhké mlhy, která zalézala pod kůži. Obrátila jsem pramici, na které jsem veslovala, zpátky ke břehu. Tam jsem hledala záchranu před sílícím lijákem v domku, který jsem si pronajala. Dělala jsem to tak vždycky, když jsem potřebovala dopsat povídku.
Chyběl mi nápad
Tenhle výlet se nepovedl, a zrovna tak na tom byla i moje povídka. Potřebovala jsem nějaký nápad, který by posunul děj na stránkách kupředu. Déšť mě zahnal zpátky do domku.
Svlékla jsem ze sebe nepromokavý rybářský plášť a klobouk, v němž jsem vypadala jako strašidlo.
Obojí jsem pověsila na věšák v chodbě. V kuchyňce jsem si uvařila teplý čaj. Seděla jsem v improvizované pracovně a hleděla na prázdný list v psacím stroji. Čas osobních počítačů a zázračné techniky všemožných úprav textu byl tehdy ještě daleko.
Co jsem napsala, vhodila jsem zmačkané do papírové koule do koše. Sešla jsem z patra po skřípajícím schodišti dolů a uvelebila se na pohovce. Tak jsem strávila zbytek dne. Na pohovce jsem usnula. Probudil mě nenadálý zvuk.
Někdo byl v domě?!
Otevřela jsem oči a pohlédla na dveře, které se otevřely samy od sebe dokořán. Venku stále pršelo a dovnitř se protáhl chladný vzduch. Blížila se nová bouře, která mě dokonale vzbudila.
Pospíšila jsem si zavřít dveře, když vtom jsem zaslechla zvuk, který neměl s padajícími dešťovými kapkami nic společného. Kdosi psal na mém kufříkovém cestovním psacím stroji. Se zbytky odvahy jsem vystoupala vzhůru do patra.
U stolu někdo seděl!
Našlapovala jsem opatrně na skřípající schody. Teď už nebylo pochyb, že to byl zvuk klávesnice psacího stroje. Kdosi do ní vytrvale bušil a psal pekelnou rychlostí. Blesk ozářil postavu sedící u stroje.
Byla navlečená do rybářského pršipláště a na hlavě měla onen rybářský klobouk, který jsem měla dopoledne na hlavě.
Nový blesk ozářil moji pracovnu v podkroví a společně s ním i postavu sedící u stroje. Venkovní dveře verandy se otevřely a do domu vlétl nový průvan.
Seběhla jsem, třesoucí se po celém těle, dveře opět zavřít, když jsem se v chodbě téměř srazila s pláštěm a kloboukem, který visel na věšáku a připomínal stojící postavu.
Klepání stroje utichlo
Když jsem se vrátila s pohrabáčem v ruce do horního patra a rozsvítila, tajemná postava byla pryč. Ve stroji vězel papír s dopsanou povídkou. Všimla jsem si, že papír, stroj i deska stolu byly mokré.
Pohrabáč jsem držela ještě hodnou chvíli a byla odhodlána se bránit tajemné bytosti, která ještě před chvílí psala u stolu. Dokončení povídky jsem nechala tak, jak bylo.
Povídka vyšla, ale já si dodnes nedokážu vysvětlit, kdo byl onen tajemný spisovatel, který mi pomohl.
Anežka N. (67), Zlín