Z dětství si pamatuji na spoustu chlapíků, kteří s námi bydleli. Někteří byli fajn, jiní nikoli. Ale nejhorší byl strejda Jenda.
Ztoho neštěstí nikdy nepřestanu vinit mámu. Už jako dítěti mi bylo jasné, že hlavním viníkem je máma, ne strejda Jenda. Copak máma, ta se měla k světu…
Dělala, jako by byla bůhvíjaká chudinka, protože ji opustil manžel, jenomže, jak jsem postupem času pochopila, chudákovi tátovi nic jiného nezbývalo.
Nedalo se s ní žít. Soud přiřkl dítě jí, jak už to soudy tehdy dělávaly. Byla zkrátka máma. Jenomže jaká to byla máma, po tom se už nikdo nepídil. U nás doma se po rozvodu rodičů střídali chlapíci jako na běžícím pásu. Všem jsem říkala strejdo, jak mi poradila máma.
Byly jich mraky. Strejda Ivan se mnou pouštěl draka a byl docela prima. Strejda Libor mě nevnímal, ignoroval, byla jsem pro něj nikdo, vzduch. Strejda Pavel věčně pouštěl gramofon příliš nahlas, tančili při něm, bohužel i v noci, takže jsem nemohla spát.
Zmijí hnízdo
Strejdovi Jendovi nesahali předchozí strejdové ani po kotníky. Strejda Jenda byl ohromná osobnost, jak říkala máma. Na úrovni. Vzdělaný. No nebudu chodit kolem horké kaše, strejda Jenda byl nebezpečný šílenec.
A bylo na mámě, aby to včas rozpoznala, kontrolovala, zda bere nezbytné léky, a v opačném případě se s ním včas rozloučila. „Tohle špatně dopadne,“ konstatovala babička z tátovy strany. Vypadala vyděšeně. Mě nejnovější strejda děsil taky.
Bylo mi třináct, správně jsem měla mít v hlavě především školu a kamarádky, jenomže v té mé se rozprostírala v prvé řadě hrůza ze strejdy Jendy. Jednou jsem ho spatřila sedět na schodech do podkroví, vedoucích do mého pokojíčku.
Stále dokola opakoval: „Vyhubit to zmijí hnízdo!“ Pak mi oznámil, že se jmenuje Horacio a že přišel na to, že barevná rýže, kterou mu servíruje moje máma k masu, je otrávená. Poté vyskočil, já nadskočila hrůzou, naklonil se ke mně a zařval: „A já to tak nenechám!“
Zazvonil telefon
Vyprávěla jsem to babičce. Babička telefonovala mámě, do sluchátka křičela, když zavěsila, vypadala vyčerpaně a o deset let starší. Řekla mi, že teď budu dočasně bydlet u ní, i když to mám do školy mnohem dál než z domova. Pro oděvy a učebnice šla domů se mnou.
Strejda stál na stole a hulákal: „Mrtev dva měsíce! Tak daleko to došlo!“ Prosmýkly jsme se do podkroví a s oblečením a aktovkou prchaly pryč. Uplynuly dva dny. V pět hodin ráno zazvonil telefon. Utíkaly jsme s babičkou k našemu domu, šlehaly z něj plameny.
Máma byla živá a v péči zdravotníků. Před hořící vilkou se potácel umouněný strejda Jenda a mumlal: „Jednou vám to tady zapálím.“ Babička na něj zakřičela: „Už jsi to zapálil, ty pitomče!“
Monika (55), Jihlavsko
