V životě jsem si prošla mnoha zkouškami, tou nejtěžší ale byla samota, kterou už nechci nikdy zažít. Měla jsem štěstí, že se našel někdo, kdo mě z ní k mému velkému štěstí vysvobodil.
Osvé budoucnosti jsem jako mladá holka nikdy moc dalece nepřemýšlela. Nechávala jsem věci plynout, a jak přišly, tak jsem je brala. První práce, první lásky, první zlomené srdce, to všechno k životu patří.
A tak jsem všechno i přijímala a s lehkomyslností sobě vlastní jsem si bez zbytečných nervů proplouvala životem. A také proč se předem nervovat?
Já ho změním!
Udělala jsem vlastně dobře. Kdybych věděla, co mě všechno čeká, měla bych od počátku nervy. Když jsem potkala svého prvního manžela, byla to bláznivá láska na první dobrou. Devatenáctiletá zamilovaná holka, která žije na bezstarostném obláčku.
Mí rodiče nebyli nadšeni, že jsem si našla takového partnera, a prosili mě, ať už otevřu oči.
David nebyl právě chlapec z čítanky, jestli mi rozumíte. Školu nedodělal a živil se jako traktorista v JZD. Navíc se rád napil, kouřil, znal v okolí každou sukni a měl tetování, což moje maminka nemohla přenést přes srdce.
„Pamatuj si, že tetovat se nechávají jenom kriminálníci,“ říkala mi. Neřešila jsem to, ani já jsem nebyla kandidátem na nejlepší mozek v okrese.
Střední školu jsem prolezla s odřenýma ušima a poté jsem byla ráda, když jsem mohla pracovat jako prodavačka v samoobsluze. Navíc, proč bych se trápila tím, že se David občas napije, nebo proč bych měla řešit jeho minulé přítelkyně. Teď byl se mnou a nikdo neříká, že ho nemohu změnit, tedy až na mé rodiče.
Po asi půlroční známosti jsme s Davidem dostali ten šílený nápad, že se vezmeme. Jako vzdor mým rodičům a všem, kdo o nás pochybovali.
Sehnali jsme dva svědky, v sekáči jsem koupila jediné bílé šaty, které jsem tam vyštrachala, a vyrazili jsme na nejbližší radnici. A bylo to. Vdala jsem se a připadala si jako Robinsonka. Odvážná a připravená na každé dobrodružství.
Naše partyzánská svatba vzbudila přesně takové emoce, jaké se asi daly čekat. Mí rodiče se příšerně zlobili. „Život s ním nebude procházka růžovou zahradou, uvědom si to,“ řekla mi maminka.
Odešla jsem bydlet ke svému novomanželovi s představou, že teď začne ta pravá pohádka. Jeho rodina byla daleko chápavější. Nebo možná lehkomyslnější?
Párek mrtvých koroptví
Vyrůstal jen s tátou, který pro něj nebyl zrovna dobrým vzorem, sám neměl nejlepší pověst, ale od doby, co si našel novou družku, alespoň tolik nepil. Idylická domácnost to ale rozhodně nebyla.
Stačilo pár měsíců, aby mi spadly růžové brýle, a poznala jsem, koho jsem si to vlastně vzala. David byl kopií svého otce.
Lenoch a opilec, kterého nepřevychová ani deset manželek. Moje naivní představa o tom, že se změní, protože já ho změním, dostala na frak. Utekla jsem poté, co se můj muž tři dny nevrátil domů – důvod prostý, přespával u jiné ženy.
Tohle manželství mi ukázalo, že životem se rozhodně nedá proplout bez ztráty kytičky.
Vrátila jsem se s prosíkem domů k rodičům, kteří byli vděční, že jsem konečně dostala rozum, a přijali mě domů s velkým dojetím. Rozvedla jsem se a život šel dál. S druhým manželem jsem se seznámila na mysliveckém plese.
Vyzvedávala jsem si svou výhru v tombole a on byl tím nadšeným myslivcem, který ji vydával. Když mi do ruky podával, co jsem vyhrála – párek zastřelených koroptví – okamžitě pochopil, že láskou k zabité zvěři zrovna neoplývám.
Představa, že budu mít celý večer u stolu tenhle mrtvolný opeřený páreček, se mi ani trochu nelíbila.
Druhá svatba měla už smysl
Nabídl se, že mi je zaveze přímo domů, dala jsem mu svou adresu a od té doby za mnou jezdil pravidelně. Rodiče si ho hned zamilovali a já vlastně také. Slušný, inteligentní, pracovitý myslivec Mirek byl úplným opakem mého bývalého muže.
Právě vedle něj jsem konečně dospěla. Byl milý, ale nebyl dotěrný, byl seriózní, ale byla s ním taky legrace. Má druhá svatba byla o poznání honosnější a smysluplnější než ta první a můj druhý manžel mě toho o životě naučil tolik jako nikdo jiný.
Odstěhovala jsem se k němu do hájenky a tam jsme budovali náš společný domov a těšili se, až nám ho zaplní dětský smích. Ten ale stále nepřicházel. Už jsme spolu žili pět let a já ne a ne otěhotnět.
Dostal mě z nejhoršího
Lékařská vyšetření nakonec prokázala to, čeho jsme se nejvíce báli – doktoři mi oznámili, že děťátko mít nemůžu. Dozvědět se takovou zprávu je pro každou ženu jako rána do srdce. Já jsem ale měla obrovské štěstí, že jsem na ten smutek měla Mirka.
Pomohl mi smířit se s tím a s optimismem sobě vlastním mě uklidnil, že spolu to přece zvládneme. A tak jsme žili další spokojené roky jeden vedle druhého, u nás doma, v hájence uprostřed lesů, kde jsme si vytvořili domov plný lásky i bez dětí.
Naši oázu klidu a pohody nám ale zničila další mrazivá diagnóza. Mirek se necítil dobře, měl bolesti, a dokonce mi doma jednou zkolaboval. Po pár dnech jsme se dozvěděli verdikt lékařů – rakovina.
V devětatřiceti letech mého manžela zasáhla jako blesk z čistého nebe a on se rozhodl s ní bojovat ze všech sil.
Byl pryč
Dodnes nevím, kde v sobě stále bral tu odvahu, když já jsem byla pořád tak zoufalá. On byl ale úžasný a i přes nepříznivé prognózy mě uklidňoval. „Všechno bude zase dobrý!“ tvrdil. Poprvé v životě se mýlil.
O dva roky později zemřel a naší hájenkou, dříve tak plnou lásky a smíchu, se rozlila samota a stesk.
Nemohla jsem tam zůstat, připomínalo mi ho všechno, od jeho oblíbeného křesla až po okenní parapety, které ještě před pár lety s takovým elánem natíral. Odstěhovala jsem se zpět k rodičům, ale nechtěla jsem jim být na prahu čtyřicítky na obtíž.
Koupila jsem si tedy byt ve městě a začala jsem žít nanovo. Tedy, alespoň jsem se o to snažila.
První měsíce byly těžké, chodila jsem jako tělo bez duše, nic mě nebavilo, nikoho jsem nechtěla vidět. Přála jsem si jen usnout a probudit se do světa, kde je zase všechno v pořádku.
Nejhorší, s čím jsem se prala, byla ta samota, která mě provázela na každém kroku. I když jsem byla u přátel či rodiny, připadala jsem si tak sama, opuštěná.
To se nezměnilo na dalších pět let, kdy jsem mnohokrát přemýšlela, proč a pro koho ještě mám žít. Neuměla jsem si představit, že se ještě někdy podívám na nějakého muže, nebo že bych se dokonce mohla zamilovat.
A když se to potom stalo, nevěřila jsem vlastním očím. Poznala jsem člověka, který byl přesně tou životní injekcí, jakou jsem potřebovala.
Jiří, řidič, který k nám do obchodu už spoustu let vozí zeleninu a vždy se mnou tak zarytě vtipkuje, se mě snažil bavit, i když viděl, že mi není do zpěvu. Tak vytrvale se snažil vykouzlit mi úsměv na tváři, až se mu to jednoho dne opravdu povedlo.
A už mi z ní nikdy nezmizel. S ním se mi do života zase vrátila radost a nejen to.
Záchrana v poslední chvíli
Nový muž mého života je už zasloužilým dědečkem a jeho vnoučata si k sobě bereme, kdykoli je to možné. Mám je ráda, asi o to radši, že své vlastní děti jsem mít nemohla. Vynahrazují mi pocit mateřství.
Je to štěstí. V loňském roce se nám i přes pandemii podařilo se vzít. Tak jsem si na stará kolena pořídila třetího manžela, srandistu, zelináře, obětavého dědečka i milujícího muže. A s ním už se mi, doufám, podaří zestárnout. „To se spolehni!“ odpovídá můj muž.
Milena (58), Královehradecký kraj