Po tátově smrti se máma zhroutila a už se nikdy nevzpamatovala. Dokonce ani kvůli mně. Náš život se krutě změnil.
Když jsem byla malá, máma byla úplně normální. Starostlivá, usměvavá, často uklízela, podepisovala mi úkoly a vařila teplé večeře. Těžko uvěřit, že je to pravda, ale tak to prostě bylo až do chvíle, kdy se stalo tamto s tátou.
Jel služebně do Prahy a porazila ho tramvaj. Nepřežil.
Máma se měla po počátečním šoku dát do pořádku a fungovat dál. Přesně jako třeba máma mojí spolužačky Marty. Té zas umřel táta předčasně na infarkt, ale její mámu to nezlomilo, dál se starala o Martu i o jejího mladšího bráchu.
Zato ta moje máma se sesypala a už tak zůstala, už se nikdy nedala dohromady. Bylo mi jedenáct a byla jsem přesvědčena, že ji to přejde, jako angína nebo spalničky. Horšilo se to.
Jen se smála
Bydlely jsme s mámou dál v hájovně, nechali nás tam, asi z milosti, i když táta hajný už nebyl na světě. Měla jsem hájovnu ráda, ale žilo se tam těžko. O tekoucí vodě či splachovacím záchodě jsme mohly jen snít. A bolestně se nedostávalo peněz.
Přišla jsem do puberty a chtěla se hezky oblékat, máma se tomu jen smála. Tak divně, krákoravě.
Delší dobu mi trvalo, než jsem zjistila, že ten krákoravý smích je důsledkem silné opilosti. Co bylo ještě horší, doma se začaly objevovat podivné existence. Kolem mámy se formovala podivná parta, trosky, muži i ženy.
Chodili k nám domů, jako by tam bydleli. Ani neklepali. Byli hluční, pouštěli si nahlas rádio nebo zpívali. Nebylo kde se učit, a dokonce ani kde spát. Nocovali i v mojí posteli. „Mami,“ šeptala jsem, „ať nechodí do mého pokoje.“
Tak táhni!
Bylo mi skoro patnáct, chodila jsem do devítky a děti na mě pokřikovaly, že jsem socka, která má věčně opilou mámu a domov jako z hororu.
„Když se ti doma nelíbí,“ zařvala ta čarodějnice, v níž se proměnila máma, „tak táhni!“ A existence se krákoravě rozesmály.
Sbalila jsem pět švestek a opustila hájovnu. Unikla jsem děcáku jen proto, že se mě ujala teta z tátovy strany. Mámu jsem nevídala. Díky tetě jsem dodělala základku a vyučila se kadeřnicí. Krátce nato jsem se vdala a odstěhovala do vesnice o kus dál. Pak někdo zabušil na dveře.
Stála v nich jedna z tamtěch existencí a povídá: „Koukni, holka, umřela ti máma.“ Vypravila jsem ze sebe: „Cože? A kdy?“ Podivná ženština se zamyslela a povídá: „Asi před měsícem.“
Lenka (59), severní Morava