Po smrti maminky se mi čím dál častěji stávalo, že jsem ji někde zahlédla. Začala jsem se obávat, že trpím halucinacemi.
V šedesáti letech jsem si uvědomila, že skutečně stárnu. Najednou jsem se začala bát smrti. Ani ne tolik své, jako té matčiny. Maminku jsem měla strašně ráda a neuměla jsem si představit, že bych ji navždycky ztratila.
Když oslavila osmdesáté narozeniny, tušila jsem, že budou poslední. Stáří se na ní velmi podepisovalo. Špatně se pohybovala, slyšela jen stěží. Byla unavená životem.
Odešla navždy
Poslední měsíce pobývala častěji na nemocničním lůžku než doma, až jednoho dne zemřela na srdeční zástavu. Když jsem z nemocnice odvážela její věci, bojovala jsem se slzami. Její smrt mě hluboce bolela.
Když jsem se trochu vzpamatovala, pustila jsem se do řešení pozůstalosti. V jejím bytě jsem žít nedokázala, proto jsem ho prodala. Ty nejdůležitější věci jsem si samozřejmě nechala.
Nešlo o žádné cennosti, prostě předměty, které mi mámu připomínaly. Co mi paměť sahá, měla maminka v kuchyni takové stařičké rádio. Pouštěla si ho vždycky, když vařila. Spolu s ním si pobrukovala. To jsem tam nemohla nechat.
Seděla na lavičce
Doma jsem si ho zatím nepustila. Na to jsem ještě neměla vnitřní sílu. Nicméně několik měsíců po mámině smrti se mi stala velmi zvláštní věc. Z okna svého bytu mám dobrý výhled na lavičky v nedalekém parku, kde maminka kdysi s oblibou sedávala.
Jednou, když jsem zase koukala z okna, jsem zůstala stát jako přimrazená. Naprosto jasně jsem viděla mámu, jak sedí na té lavičce. Měla na sobě oblíbenou zástěru, ruce založené v klíně. Ten pohled mě tak vyděsil, že jsem od okna odskočila. Když jsem se znovu podívala, už tam nebyla.
Zvuky z kuchyně
Stesk udělá hodně, říkala jsem si. Jenže to byl teprve začátek. Další podivná věc se mi stala přímo doma. Jednou v podvečer jsem zaslechla píseň z rádia a slyšela jsem zvuky, jako by někdo myl nádobí.
I když jsem byla přesvědčená, že se mi to jenom zdá, do kuchyně jsem se jít neodvážila. Seděla jsem v křesle a modlila se, aby zvuky ustaly.
Snaží se mi něco sdělit?
Tím to ale celé nekončilo. Začala jsem matku vídat na místech, kde se ráda pohybovala. Ať už to bylo na té lavičce, nebo na dvorku z druhé strany domu. Nejednou jsem si byla naprosto jistá, že ji vidím, jak věší prádlo.
Začínala jsem z toho šílet. Měla jsem sto chutí se za ní rozběhnout, abych zjistila, jak se věci mají. Zda skutečně trpím halucinacemi, nebo se mě moje máma pokouší kontaktovat ze záhrobí.
Přicházím o rozum?
Svěřila jsem se své známé, která mě nasměrovala k psychiatrovi. Podrobila jsem se několika vyšetřením, dokonce jsem si nechala předepsat léky. Nějaký čas se mi máma neukazovala.
Sotva jsem ale prášky vysadila, znovu jsem ji začala vídat. Rozhodla jsem se, že tomu nechám volný průběh. Pokud mají moje kroky vést do blázince, tak ať.
Magda S. (62), Příbram