Vždy jsem žila pro našeho jediného syna. Teď jen pláču a ptám se sama sebe: kde jsem udělala chybu?

Miluji děti. Sama jsem si vždy přála velkou rodinu s hodně dětmi. Bohužel osud tomu chtěl jinak. Po letech marného snažení jsem konečně otěhotněla a po devíti měsících se nám narodilo vysněné miminko, syn Ondřej.

Můj muž byl v sedmém nebi, protože i když to nikdy neřekl, snad aby se nerouhal, po klukovi vždy toužil.

Existoval pro nás jen on!

Je pravdou, že jsme možná byli trochu úzkostliví rodiče a kluka jsme asi i dost rozmazlovali, kdo se nám ale může divit. Bylo jasné, že další dítě už mít nebudeme.

Ondra byl vymodlené miminko a lékaři nám jasně řekli, že další dítě jak ze zdravotních důvodů, tak kvůli mému věku už rozhodně nedoporučují.

My byli vděčni alespoň za něj. Nevím, jestli to bylo naší přehnanou péčí, nebo to prostě byla jen jeho povaha, ale náš Ondra do kolektivu dětí nikdy moc nezapadal. Už na základní škole raději hrál s manželem doma šachy, než by běhal venku s kamarády.

Hodiny vydržel nad knihami

Když jsme ho chtěli dát na sport, byl z toho nešťastný, protože kluci se mu posmívali, že je nemehlo. „Maminko, jestli mě máš ráda, nenuť mě tam chodit,“ plakal, když se jednou vrátil z fotbalového tréninku, kam šel na zkoušku. Na střední škole se jeho introvertní povaha ještě prohloubila.

Naštěstí si ve třídě našel alespoň jednoho kamaráda. Lukáš byl ale stejně jako on spíš samotář. Oba dokázali celé odpoledne trávit nad různými příručkami a knihami, kde bádali bůh ví nad čím. Údajně chtěli vyvinout nějaký počítačový program. „Mami, to bys stejně nepochopila!“ namítl, když jsem byla zvědavá.

„Holka, co si stěžuješ? Máš hodného kluka. Já ani nevím, kde ten můj lítá, dokonce mi začal chodit za školu,“ domlouvala mi sousedka, když jsem si stýskala, že je náš Ondra „jiný“.

Je vůbec na holky?

Mě ale čím dál víc vrtalo v hlavě, že náš kluk nikdy ani nezmínil nějakou slečnu. „Neboj Danuško, však on si nějakou najde, vždyť má dost času,“ chlácholil mě manžel. Jenže právě tím jsem si nebyla jistá.

Co když ho holky vůbec nezajímají a já se nikdy nedočkám vytoužených vnoučat. Ano, to bylo totiž mé největší přání. Když jsem sama nemohla mít kopu dětí, doufala jsem, že mi syn dopřeje kopu vnoučat. A čím víc, tím líp.

Před maturitou jsme sice párkrát z jeho úst zaslechli jisté dívčí jméno a já se zaradovala. „Mami, uklidni se. S Marií se jen učíme na maturitu. „Nic za tím nehledej,“ vzal mi naději syn.

Je pravdou, že v té době bych asi ještě nechtěla, aby se vázal, chtěl jít studovat dál, ale lásku už mít mohl.

Začala jsem ztrácet naději

A po Marii se skutečně po maturitě slehla zem. Nikdy mi nedokázal odpovědět na to, proč nemá holku. Odmítal to jakkoliv řešit. Na vysoké si našel ke studiu práci a odstěhoval se od nás.

Sice jsem to nesla docela těžko, ale zase jsem si říkala, že teď už si konečně určitě někoho najde!  Roky plynuly a náš Ondřej byl pořád sám.

Ponoukala jsem manžela, aby se synem promluvil a pošťouchl ho k aktivitě. Ani on nepochodil. „Tati, nezlob se, ale tohle je čistě má věc a můj život,“ odbyl ho jasně syn. A tak nám nezbylo než čekat dál a doufat! „Co když je na kluky?“ nevydržela jsem to jednou večer.

Když jsme se se Zdeňkem koukali na televizi. „Tak bysme s tím stejně nic neudělali,“ odvětil klidně manžel. „Ale co vnoučátka?“ zeptala jsem se zoufale. „Nech to na něm, on si poradí!“ uzavřel diskuzi manžel.

A já si začala pomalu zvykat i na možnost, že mé toužebné přání nebude nikdy vyslyšeno. Že touha po spoustě dětí, které běhají kolem a smějí se, se mi prostě nesplní.

Mami jsi nejlepší ženská

Když napříště přijel Ondra domů, nevydržela jsem to a rovnou se ho zeptala, jak to s ním je. „Ne, mami, na kluky opravdu nejsem! Jen se nepotřebuji vyspat s každou, kterou potkám,“ snažil se rozhovor odlehčit s tím, že občas si s nějakou vyjde.

„A proč k nám nikdy žádnou slečnu nepřivedeš?“ ptala jsem se už zoufale. „Až přijde ta pravá, slibuji, že vám ji přivezu ukázat,“ řekl a konejšivě mě objal. „Zatím mami žádná nebyla lepší než ty!“ usmál se šibalsky.

„Navíc pro mne je teď na prvním místě má práce. Chci to někam dotáhnout, vždyť víš!“ Je fakt, že v tomto směru jsme mohli být maximálně pyšní!

Po úspěšném ukončení vysoké školy dostal nabídku do velké IT firmy a během půl roku ho povýšili do vedoucí funkce s velmi dobrým platem.

Poznali se v práci

Uběhlo pár týdnů a synův hlas v telefonu zněl najednou jakoby šťastně. Hned mě napadlo, že je za tím láska, ale věděla jsem, že nemá smysl z něho cokoliv páčit, a tak jsem čekala až vyjde s pravdou ven.

V den, kdy mi zavolal, že by nám rád někoho představil, jsem byla nejšťastnější matka na světě. Domluvili jsme se, že spolu přijedou na nedělní oběd. S manželem jsme se na to opravdu zodpovědně chystali.

Připravili jsme tři chody a nemohli se dočkat, koho nám syn představí. Už to muselo být vážné, protože to nikdy předtím neudělal. To, co následovalo, by nás ani v nejhorším snu nenapadlo.

Tohle přeci nemyslí vážně?

Jana byla na první pohled velmi sympatická, příjemná a hezká žena. A můj syn k ní obdivně vzhlížel, smál se každému jejímu vtipu, každou chvíli ji políbil nebo alespoň pohladil.

Bylo vidět, jak moc je do ní zamilovaný, a ona do něj. Musím přiznat, že se k sobě chovali opravdu moc hezky. To, co nám s manželem ale vadilo, byl věkový rozdíl! Jana byla očividně starší.

A nejen o nějaké dva tři roky, ale určitě minimálně o patnáct! Odhadovala jsem jí minimálně tak na čtyřicet pět. Synovi neuniklo, jak jsme s tátou zaražení. Nedokázala jsem se soustředit ani na probíhající konverzaci.

Nemá už věk na děti

S palčivou otázkou jsem ale musela až do druhého dne. Hned ráno jsem Ondrovi nedočkavě volala! Ten hned začal: „Voláš, aby ses zeptala, kolik Janě je, viď?“ „Tak kolik?“ otázala jsem se napjatě. „Čtyřicet osm,“ odvětil syn prostě.

Telefon jsem málem upustila na zem. Nedokážu se přes to přenést. Syn má konečně partnerku, ale vnoučata u ní už nehrozí. Neuklidnil mě ani fakt, že Jana už dítě z předchozího vztahu má. Nechci žádné cizí vnouče, chci své!

Jsem zoufalá. Dokonce jsem začala přemýšlet, jak zařídit, aby se ti dva rozešli. Opravdu nevím, jak se nevhodné „skoro snachy“ zbavit. Přece můj milovaný syn nezůstane bez potomka? Však já na něco přijdu!

Dana T. (73) Mladá Boleslav