Byly jsme mladé a na noční v nemocnici jsme se nudily. Kolegyně přišla s tím, že zkusíme vyvolat duši její zemřelé maminky. Ovšem to, co přišlo, její dobrá matka rozhodně nebyla.
Stalo se to už hodně dávno, v době, kdy jsem sloužila jako zdravotní sestra v jedné nemocnici na Plzeňsku. Bylo to krátce po skončení střední školy, sešla se nás tam skvělá parta, na kterou budu do smrti vzpomínat.
Chodily jsme s kolegyněmi nejen do práce, ale také tancovat a dodnes jsme v kontaktu, i když jsme se provdaly každá jinam a bydlíme od sebe i stovky kilometrů. Jednou do roka si stejně uděláme všechny čas a uspořádáme něco jako dámskou jízdu.
Nekonečně dlouhé noční směny
Poměrně často nám tenkrát vrchní sestra přidělovala noční služby. Mně, ani kolegyním to nevadilo. Jelikož se ale noční směny táhly – byl klid, protože většina pacientů spala, tak jsme si společně s kolegyněmi vymýšlely zpestření. Jedné noci Kateřinu napadlo, že bychom mohly vyvolávat duchy.
Připravily jsme rituál
V kuchyňce jsme namalovaly kruh na stole, napsaly písmena a číslice a připravily si malou skleničku. Přesně podle toho, jak jsme to vídaly v různých filmech. A samozřejmě nechyběla ani plápolající svíčka.
Hrnuly jsme se do toho po hlavě, aniž jsme tušily, s čím si zahráváme. To, že bychom si měly předem dobře pojistit své bezpečí, na to jsme samozřejmě nepomyslely.
Chtěla navázat kontakt s matkou
Kolegyně Martina do ticha pronesla prosbu, že by chtěla mluvit se svou zesnulou maminkou. „Nestačily jsme si všechno říct, než zemřela,“ tvrdila.
S očima upřenýma na stůl očekávala, že já a další kolegyně, jakožto vhodná média, umožníme kontakt se zemřelou matkou. Seděly jsme tam v kruhu a upřeně zíraly na ten kruh. Kolem nás vládlo hrobové ticho. I špendlík by bylo slyšet dopadnout na zem.
Sklenička lítala po stole
Nikdy nezapomenu na ten osudný okamžik, jako vystřižený z hororu, kdy naše sklenička sebou trhla a hned vzápětí začala doslova lítat v kruhu a psala zmatené texty. Když jsme překonaly úlek, snažily jsme se těm zmateným pohybům porozumět. Martina se snažila trpělivě číst, ale nebyla ze vzkazu nijak moudrá.
Další kolegyně Zuzana, která pozorovala dění v koutku, protože se bála této seance přímo zúčastnit, jen nevěřícně kroutila hlavou. „Já tomu nevěřím.
To jste si na mě nějak připravily, přece se ta sklenička takhle nemůže hýbat sama od sebe,“ kňourala vystrašeně a nevěřícně zároveň.
Snažila se rozluštit text
Kateřina, která už s podobnými rituály nějaké zkušenosti měla, ji okřikla, aby neprovokovala. Martina celou dobu upřeně sledovala text. Jako by si nikoho a ničeho dalšího nevšímala.
„Je to moje maminka nebo ne? Kdo jsi a co nám chceš říct?“ netrpělivě pronesla směrem ke kruhu. Najednou, na konci dlouhé chodby, zazvonil telefon. Všichni jsme s leknutím nadskočily. A to jsme ještě netušily, že to nejhorší nás teprve čeká…
Hrozivý vzkaz
V tu samou chvíli začala sklenička psát pomalu, zřetelně a jakoby s důrazem. Vzkaz zněl: „Ne, já jsem satan. Přišel jsem si pro vás!“ Vyděšeně jsme se jedna po druhé podívaly.
Všechny jsme chtěly okamžitě ukončit seanci. Cítily jsme jasně, že se nám situace dostává mimo kontrolu a začaly jsme se bát. Jenže Martina žadonila, že pokud je duch tady, tak ať se nám tedy ukáže.
Do místnosti vplul temný stín
Vzápětí se ozvala temná rána, plechová dvířka se náhle sama od sebe otevírala u všech skříněk kuchyňské linky. Protože jsem seděla naproti dveřím, viděla jsem, jak do kuchyně dveřmi vlétlo cosi obrovského, nejasných tvarů.
Zároveň se to v prostoru začalo zvětšovat. Obrovský temný stín! Zuzanu pak něco udeřilo do krku a Kateřinu něco chytlo za paži, až se skácela k zemi. Já prý byla podle slov svých kamarádek mrtvolně bílá a s úlekem připláclá ke stěně.
Seanci jsme ukončily
Vchod do sesterny se najednou zatarasil pojízdným vozíkem, který odněkud přijel docela sám. A světlo v kuchyňce s ránou zhaslo. Všechny do jedné jsme začaly ječet hrůzou.
Rychle jsme rozsvítily a úplně vyděšené začaly kruh na stole smazávat. Ten večer jsme se pevně rozhodly, že už nikdy duchy vyvolávat nebudeme.
Pochopily jsme zcela jasně, že člověk svou zvědavostí může porušit nesmlouvavý zákon přírody a dostat se tak za hranice lidských možností.
Strach nás dlouho ovládal
Po tomto hrozivém zážitku jsem si já i moje kolegyně několik týdnů nedokázaly vzít noční službu. A pak, když jsme přece jenom v nemocnici přes noc sloužily, všechny nás zaplavily nepříjemné pocity a strach.
Bály jsme se chodit samy po chodbě, takže jsme všude chodily po dvojicích. Každý sebemenší podivný zvuk nás vyděsil k smrti. A ještě dnes, když se všechny setkáme a mluvíme o starých časech, tak nám při vzpomínce na tento zážitek běhá mráz po zádech.
Patricie K. (61), západní Čechy
