Už dvanáct let mě mučí výčitky a zdá se mi pouze jediný sen, ze kterého se probouzím s pláčem. Stále mám před očima následky svého selhání…

Moje dětství bylo báječné a bezstarostné, byla jsem vysněným jedináčkem, rodiče i prarodiče mě obletovali a měla jsem vždycky téměř vše, na co jsem si vzpomněla.

Nikdy jsem nepoznala nedostatek, matka byla ředitelkou školy a děda vážený inspektor, proto jsem i já vždycky v učení excelovala. Byla ale pravda, že jsem ne vždy uměla, spíše mi každý vyučující nadržoval.

Z tělocviku jsem měla mít zaslouženě dvojku, ale nikdy mi jí nikdo nedal, aby mi nekazil vysvědčení. I na tu vysokou jsem se dostala přes známosti a dokončila ji s velkým vypětím sil mých i celé rodiny. Muže jsem si našla spíše rozumem, než srdcem.

Naše rodiny se znali už dávno a náš sňatek tak nějak vyplynul z rodinného přání všech. Musím sebekriticky zpětně říct, že jsem byla pořádně rozmazlená, nepoznala jsem v životě překážky. Všechno se vždy točilo kolem mě.

Když jsem čekala své první a jediné dítě, celé těhotenství jsem nesměla dělat nic, všichni kolem mě kmitali a těšili se na dalšího potomka našeho rodu. ,

Hysterická matka

Bolest jsem snášela vždycky špatně, tak jsem samozřejmě odrodila císařem. Dlouho se o malého Ríšu starala matka s tchyní, abych se já ze strašného porodu zotavila.

Jak ale čas šel, moje maminka jednoho dne zemřela a tchyně na tom taky už nebyla tak dobře, aby běhala kolem vnuka, který se dostal do toho nejhoršího klučičího věku a byl navíc strašně hyperaktivní. Hrozně mi lezl na nervy.

Ten den jsem se probudila opět nervózní a podrážděná. Nejenže bylo už od rána příšerné vedro, ale víc jak jindy jsem trpěla premenstruačním syndromem.

Manžel, který věděl, která „bije“, se rychle nasnídal a klidil se mi z cesty. Ovšem náš syn na mě žádné ohledy nebral. Jak by také mohl, když mu bylo pět let? I když jsem se snažila ovládat, šlo to těžko, protože i syn měl „svůj“ den.

„Ríšo, jestli se v té snídani budeš takhle nimrat, tak přijdeš dlouho do školky a já na kosmetiku. A vypij kakao.“ Syn demonstrativně odstrčil hrneček. Napočítala jsem raději do dvaceti.

„Jdu se obléknout a až se vrátím, budeš nasnídaný a hrnek bude prázdný, jasný?!“ S úlevou jsem odešla do koupelny a zavřela za sebou dveře. Snažila jsem se zamaskovat unavenou pleť i kruhy pod očima, ale dopředu jsem věděla, že obzvlášť dnes je to marná práce.

„Jo, holka, co bys chtěla? Za rok ti bude čtyřicet,“ povzdechla jsem si, když jsem se na sebe dívala do zrcadla.

Hrál na nervy

Z koupelny jsem přešla do ložnice a před otevřenou skříní váhala, které šaty si obléct. Vyhrály to moje nejoblíbenější blankytně modré, ještě jednou jsem se shlédla v zrcadle pěkně od hlavy až k patě, a pak se vrátila do jídelny.

„Tak jak jsi na tom se snídaní? Už jsi vypil…“ Vzteky jsem nedořekla větu. Nejenže náš rozmazlený a svéhlavý Richard neseděl u stolu, ale z talířku ani hrnku nic neubylo. Vběhla jsem do jeho pokoje jako fúrie a zakřičela: „Jak chceš!

Dokud se nenaučíš poslouchat, nebudeš se dívat na televizi! A teď se mazej obout.“ Syn si s brekem obul sandály a protože byl uražený, oproti jindy mi odmítl dát ruku.

Po chodníku mi to nevadilo, ale když jsme došli na přechod, chytla jsem ho za límec, protože ruku sveřepě schoval za záda. „Jestli nepřestaneš, nasekám ti!

Pojď, už svítí zelený panáček.“ Když jsme míjeli bistro, ve kterém prodávali i nanuky, Ríša se zastavil a plačtivě zaprosil: „Maminko, já bych chtěl zmrzlinu na klacku.

Koupíš mi ji, prosím?“ Protože jsem byla podrážděná, reagovala jsem na synovo chování, které se ničím nelišilo od ostatních dnů, zbytečně tvrdě.

„Snad si nemyslíš, že za to tvoje zlobení se snídani ti koupím nanuk? Na to zapomeň!“ Syn se hlasitě rozbrečel a kolemjdoucí starší žena se na mě vyčítavě podívala. Chytla jsem dítě za ruku a rozčileně sykla: „Tak už dost té komedie, jdeme!“ A pak se to stalo…

Kritické vteřiny

„Nemám tě rád, jsi zlá! Jdu za tátou, tebe nechci!“ zakřičel Ríša, vyškubl se mi a vběhl do silnice.. V naprostém šoku jsem se dívala na nejotřesnější scénu, kterou mohl zrežírovat pouze osud.

Nejprve se ozvalo skřípění brzd a potom se tělíčko synka vymrštilo do vzduchu a jako hadrová loutka letělo nekonečně dlouho vzduchem. Kam dopadlo jsem neviděla. Chumel lidí, který se okamžitě seběhl, ze svých těl vytvořil milosrdnou oponu.

Byla jsem zkamenělá i oněmělá hrůzou, neschopná jednat, natož si uvědomit zrůdnost celé situace. „Bože, takové neštěstí!

Snad se ho podaří zachránit!“ vykřikl někdo vedle mě a já, aniž bych si to uvědomovala, jsem se jako robot blížila k davu, který se skláněl nad zkrvaveným, podivně zkrouceným tělíčkem mého syna.

Chtěla jsem ho zvednout ze země, ale nedokázala jsem to. Opustily mě síly. „Pozor, ta paní omdlévá! Dobrý, držím ji…“V mozaice mých vzpomínek chybí hodně kamínků a já jsem za to neskonale vděčná.

I to málo, co si z té tragické události vybavuji, mi srdce rozervalo na cáry. Probrala jsem se v nemocnici, kdy se nade mnou skláněl lékař. Vytřeštila jsem na něj oči a v ten moment mě mozek nemilosrdně vrátil do reality. „Kde je můj syn? Co je s ním? Chci ho vidět!“ Lékař se mi pokoušel cosi sdělit, ale jeho slova mi unikala…

Těžce jsem pootočila hlavu a uviděla manžela. Seděl na kraji nemocniční postele a oči měl červené od pláče. Prudce jsem se posadila. „Co je Ríšovi? Viděl jsi ho? Tak mluv!“ Michal schoval obličej do dlaní a pokrčil rameny. „Je to špatný, moc špatný!

Doktoři říkali, že horší než vnitřní zranění je úraz hlavy. Když to přežije, tak asi… nebude normální,“ zajíkl se manžel a znovu se rozplakal. „Bože, to ne!

Náš syn se určitě uzdraví, musí, vždyť má celý život před sebou!“ zoufale jsem křičela na muže i lékaře. „Dal bych svůj život za to, aby to tak bylo!“ zamumlal manžel a ukryl si opět obličej do dlaní, aby skryl své slzy.

Změnila jsem se

Vytrhla jsem si infuzi a v hysterickém záchvatu vykřikovala: „Je to moje vina, nedokázala jsem ho uhlídat! Byla jsem na Ríšu zlá a pořád mu něco vyčítala! Ani tu pitomou zmrzlinu jsem mu nekoupila. Je to moje vina!

Ježíši, jak s tímhle budu žít?“ Michal mě chytil za ruce. „Tohle sebemrskačství je k ničemu. Musíme být silní, náš syn nás teď potřebuje jako nikdy! A musíme věřit, že se uzdraví bez následků.“ Vyděšeně jsem se zeptala:

„A co když ne?“ Manžel neodpověděl… Dny, týdny a měsíce splynuly v mlhavý okamžik a domů jsme si našeho Ríšu odváželi v „bdělém komatu“.

Byly okamžiky, kdy jsem zbaběle pomýšlela na sebevraždu, ale pokaždé jsem si uvědomila, že na to nemám právo, že bych se ze své viny vyvlékla příliš snadno! Vždyť jen díky mně Ríša nevnímá svět a navždy je odkázaný na moji péči.

Ode dne, kdy jsme syna přivezli z nemocnice, se o něj starám téměř čtyřiadvacet hodin denně a běžný život pro mě, stejně jako pro syna, přestal existovat. Manžel se mi sedm let snažil být oporou, ale pak to už psychicky neunesl.

Odstěhoval se a začal žít nový život. Nevyčítám mu to. Třebaže to nikdy nevyslovil nahlas, vím, že mi nikdy nedokáže odpustit, co se díky mé sobeckosti stalo.

Dnes je Richardovi sedmnáct let a já stále vstávám s nadějí, že se na mě syn jednou usměje, že na mě promluví…

Vendula (53), Pardubice