Nejen muž, když se napije, dělá věci, kterých později lituje. Jednou se to povedlo i mně. Bylo těžké přesvědčit šťastného výherce, aby se své výhry vzdal.
Nebyla jsem vysloveně závislá na hraní, ale občas jsem karbanu podlehla. Je pravda, že jsem to občas i přehnala. Nejraději jsem měla karty. Sešla se nás skvělá parta v naší hospodě, byla legrace a dost se u toho pilo.
Je pravda, že jsem za konzumaci téměř nic neutratila. To bylo vždycky „Bertičko, dej si!“ A já si dala ráda! Doma jsem byla tehdy jako pes u boudy s vnuky od rána do večera, protože dcera s nimi zůstala sama a brala si i brigády.
A tak, když přišel manžel z práce, přesluhoval, jsem využila každou příležitost, abych se na chvíli odreagovala…
Utrhla jsem se ze řetězu
Vnučky byly tehdy nemocné, povalovaly se v posteli a protože jim to bylo dlouhé, tak zlobily. Dcera měla v nemocnici dlouhou službu. V průběhu dne jsem upíjela víno z krabice, abych to přežila. Čekala jsem na manžela s večeří a krabicí vína v sobě.
Hned jak se nejedl, jsem udělala psí oči, abych dostala propustku. Zajdu si na dvě piva mezi lidi, vždyť jsem byla několik dní doma zavřená. Netvářil se nadšeně, ale já se už hrnula ke dveřím. Nebránil mi, protože věděl, že toho v peněžence moc nemám.
Do naší hospůdky na rohu ulice jsem letěla, jako bych měla křídla. Nadšeně mě vítali a paňáčky jen lítaly. Ani nevím jak, najednou jsem držela v ruce karty! Zpočátku se mě štěstí drželo a já vyhrála několik stovek.
Kdybych byla při smyslech, zvedla jsem se a šla domů. Jenže já měla vypito. A tak jsem hrála dál. Bylo po půlnoci, když jsem neměla v kapse ani korunu. Zato ale velkou chuť hrát. Všechno, co se dál dělo, jsem zapomněla. Měla jsem okno. Osud můj i mého muže mi museli druhý den vyprávět…
To je skvělý nápad!
Tak jsem to prý řekla, když mi Standa nabídl, že si můžeme zahrát o mého manžela. O Standovi bylo známé, že je orientován na muže, a zřejmě vycítil příležitost. Štamgasti se k nám stáhli a sázeli se, jak tohle dopadne.
Manžela jsem prohrála velmi rychle a s velkým průvodem ve dvě hodiny ráno jsme kráčeli spící vesnicí k našemu domku. Prý jsem volala na manžela: „Emilko, vedu ti ženicha!“
Můj Emil mě slyšel a otevřel dveře ještě dříve, než jsme dorazili. Dlouho jsme se prý všichni dohadovali o výhře, Standa se nechtěl mého muže vzdát, uchlácholily ho až klobásy ze spíže a lahev slivovice. Představení před naším domem vylákalo do oken sousedy.
Druhý den ráno věděla o mé prohře v kartách celá vesnice, v pondělí si to vyprávěly děti ve škole a ve středu volala sestra, že se moje sláva donesla až k nim do okresního města.
Styděla jsem se vyjít z domu, a co čert nechtěl, do toho všeho přijela tchyně ze Slovenska. A zůstala u nás několik měsíců. To mě tehdy vyléčilo ze všech závislostí.
Berta (73), Mostecko