Existují lidé, kteří si myslí, že náš svět je jen to, co vidíme. Že se dá změřit, zvážit a vědecky popsat, aniž by zbývalo cokoli magického a neprobádatelného. Já k nim však nepatřím.
Od raného dětství jsem byla mimořádně senzitivní a nyní plně věřím léčivé moci drahých kamenů a vím, že vše je jen směsí různých energií, ze kterých jsme utkáni i my. Tento přístup se mi také skvěle osvědčuje.
Díky šňůře jantarů ani jedno z mých dětí nebolely první zoubky a mého hyperaktivního synka skvěle zklidnilo štěrchátko z třešňového dřeva. To však předbíhám. Ráda bych vám totiž pověděla, jak se vůbec stalo, že jsem mohla mít své báječné děti. I v seznámení s mým manželem totiž sehrál hlavní roli osud.
Tak jako každý mívám i já spoustu snů, které nic neznamenají. Skáču v nich po schodech tak dlouho, až nakonec vzletím, vybírám si z vysokých hromad nádherných šatů či prožívám divoká dobrodružství.
Čas od času mě však navštíví vize, která se mi snaží něco sdělit. Takového nositele tajemného poselství vždy bezpečně poznám, protože namísto abych ho postupně zapomínala, vybavuje se s větší a větší intenzitou. Podobné sny jsou jasné a ostré, což však neznačí, že by byly jednoznačné.
Podobný sen mě navštívil i první léto po Sametové revoluci. Zdálo se mi, že vstupuji do obří okachlované místnosti, kde stojí nádherný muž ve světlém oblečení.
Když ke mně zvedne obličej, září mu z tváře zvláštní síla a já najednou vím, že mi byl souzen a že jsme stvořeni jeden pro druhého. S pocitem úleku jsem se tenkrát probudila a až do rána nedokázala usnout. Celkové vyznění však rozhodně nebylo negativní.
Naopak, která dívka by se hněvala za příslib krásného doktora? Já jen dumala, zda se jedná o energického chirurga nebo citlivého pediatra. Jenže čas běžel a já žádného úžasného muže v bílém plášti nepotkala.
Když mě pak máti poslala za tetičkou do Prahy, byl sen již zatlačen hluboko do mého podvědomí.
Přišlo horké léto a v nádražní kantýně zakoupená limonáda mě záhy zahnala na toaletu. Když jsem si pak umývala ruce napadlo mě, že využiji chvilku klidu a upravím svůj vedrem značně poznamenaný make-up.
Přece jen jsem v hlavním městě nechtěla vypadat jako nevzhledná venkovanka.
Když jsem však na ústa nanášela další vrstvu rtěnky a pudrovala lesklý nos, zahlédla jsem v zrcadle pohyb. Byl to uklízeč, který pečoval o čistotu WC, a mě nepříjemně překvapilo, že je to muž. Ten přece na dámských záchodcích nemá co dělat!
S nelibostí jsem na něj zaostřila a krve by se ve mně nedořezal. Bylo totiž nad slunce jasné, že nejde o nikoho jiného, než o tajemného krasavce z mého snu, navíc byl opravdu celý v bílém. Zalila mě vlna zklamání. Tak takhle to je? Ne chirurg, ale hajzldědek?
Tohle má být můj budoucí život? Prudce jsem se otočila a setkala se s bezelstným úsměvem a zářivým pohledem zelených očí. Mladík vysílal všechny myslitelné pozitivní signály, ale já se rozhodla být k nim hluchá.
Něco jsem zlostně zasyčela, prudce smetla kosmetiku do kabelky a vyrazila pryč. Můj úprk však byl až příliš rychlý a mokrá podlaha udělala své. Už při třetím kroku mi podjela noha a prudké schody dolů jsem již zdolala hlavou napřed.
Ucítila jsem náraz, zatmělo se mi před očima a vše prostoupila ostrá a bodavá bolest. Mladík na nic nečekal, odhodil mop a opatrně a něžně mě zvedl do náruče.
Z čela mi tekla krev, vsakovala se do světlé látky jeho erárního oblečení a já cítila únavu a malátnost. Motal se mi žaludek a hlava. V bdělém stavu mě držela jen bolest, která jako horká rudá vlna zase a znova vystřelovala z rychle otékajícího kotníku.
Zachránce mě opatrně usadil do svého auta a vyrazili jsme do nemocnice. Já cestou sténala na každém hrbu, kterých bylo bohužel více než dost.
Byla jsem tak zabraná do vlastního utrpení, že jsem si ani nevšimla, že můj anděl spásy parkuje na místě pro zaměstnance a vnáší mě dovnitř služebním vchodem. Až po chvilce mi došlo s jakou jistotou se po areálu pohybuje.
Mou nevšímavost snad částečně omluví rozbitá hlava a fakt, že jsem si v náručí toho krásného cizího muže připadala rozrušená a klidná zároveň. Neobvyklá kombinace vzhledem k tomu, v jaké situaci jsem se to nacházela!
Netrvalo dlouho a mou zlomenou nohu ozdobila úchvatná bělostná sádra. Pomalu jsem se vzpamatovávala a snažila se vysílat co nejvíc úsměvů a vstřícných gest ke svému zachránci. Narazila jsem však na nečekaný chlad. Když jsem se ho pokusila vzít za ruku odtáhl se a zabručel:
„Vida, uklízeči nejsou v kurzu. Je potřeba proměnit se v budoucího pana doktora.“ Měl svatou pravdu a mně bylo strašně stydno. Nyní jsem se s ním však nemohla rozloučit. Byl tak krásný, za tolik jsem mu vděčila a hlavně, poslal mi ho sám osud.
Do očí mi vhrkly horké slzy a se staženým hrdlem jsem se mu omluvila za své předsudky. Tolik jsem se bála, že jsem vše pokazila a že už mě nebude chtít. Krasavec mě poslouchal trochu rozpačitě, ale nakonec se usmál a podal mi velký pruhovaný kapesník.
Zatímco jsem si utírala ubrečené oči, hřejivě mě objal a zašeptal, že osudu se přece nemůžeme bránit. Netušil, jak hlubokou má pravdu. Dnes už jsme spolu víc jak dvacet let a za celou tu dobu jsem ani jednou nezapochybovala o tom, že jen on je pro mě ten pravý. Jediný, pravý a osudový.
Aneta, 46 let, Plzeň