To, co jsem tehdy večer udělala, bylo pro mě i mé přátele naprosto nepochopitelné. Někdy se ale vyplatí udělat dobrý skutek. Nejen pro dobré svědomí.
Milan se ke mně otočil a mile se usmál. Vymyslel si, že vykachlíčkuje nově koupelnu. A jak koukám, jde mu to pěkně od ruky. Každým dnem si znovu a znovu uvědomuju, jaké jsem měla štěstí, že jsem Milana potkala. Tedy ono to ani tak potkání nebylo.
Bála jsem se, že umrzne
Před rokem jsem se jednou večer dívala z okna. Hustě sněžilo a mrzlo. Naproti mého domu začíná park. A tam na lavičce jsem uviděla schoulenou postavu, částečně zapadanou sněhem. Je mu něco? Je opilý, nemocný? Vždyť takhle do rána určitě umrzne!
To byly myšlenky které se mi začaly honit hlavou. Nevím proč, najednou jsem už stála v kabátě a sněhulích před domem. Rozhlédla jsem se, ulice byla prázdná. Přesto jsem odhodlaně vykročila směrem k lavičce.
Oba jsme se lekli
Opatrně jsem se dotkla ležícího muže. „Halo, je vám něco. Tady spát nemůžete!“ Chlapík se vzbudil a vyskočil na nohy. Oba jsme vyjekli leknutím. Nervózně jsem se zasmála. Usmál se taky, omluvil se, že mě vyděsil. A to prolomilo ledy.
Dodnes nechápu, že jsem v té chvíli pozvala bezdomovce k sobě domů, aby se ohřál. Nejprve se zdráhal, ale bylo jasné, že za teplo a horký čaj by dal cokoli.
Zpátky jít nemůže
Představil se jako Milan. Uvařila jsem mu horký čaj a ohřála, co zbylo od večeře. Byl z toho nadšený, i když vlastně ani moc nemluvil. Dojedl, moc poděkoval a chtěl odejít. Pochopila jsem, že to nejde. Vždyť mrzne, jen praští.
Musela jsem ho přemlouvat, ale věděla jsem, že rád zůstane. Souhlasil s tím, že bude spát v pokoji, který ale zamknu. Já pak strávila v ložnici bezesnou noc. Nechápala jsem sama sebe. Neměla jsem raději zavolat polici? Co když mě okrade nebo zabije.
Byl hrozně milý
Ráno, když Milan vyšel z pokoje, zůstala jsem překvapeně stát. Myslela jsem si, že je to trochu zanedbaný chlapík mého věku. Teď přede mnou stál umytý a učesaný pohledný mladý muž. Nasnídal se a nabídl, že nám odmete sníh před domem. Nebyla jsem proti a nakonec ho pozvala na oběd.
Už jsem se nebála
Rozpovídal se, jak jeho firma zkrachovala, manželka ho po rozvodu vyhodila z bytu, zadlužil se a nakonec skončil na ulici. Ale udělá prý vše proto, aby to nebylo na dlouho. Už jsem se ho ani trochu nebála.
Byl to inteligentní chlapík, se kterým se moc dobře povídalo. Bez problémů jsem přežila i druhou noc. Milan se ale po snídani rozloučil s tím, že až bude moci, vše mi oplatí. Musím se přiznat, že jsem si tehdy myslela, že už ho nikdy neuvidím. A docela mě to mrzelo.
Úplně jiný člověk
Po několika měsících mi někdo zazvonil u dveří Za nimi stál Milan s velkou kyticí v ruce. Málem jsem ho nepoznala, jak mu to slušelo. Přišel mi poděkovat, jak slíbil. Našel si dobrou práci, řeší dluhy. Už nežije na ulici. A to všechno prý díky mně.
Moje nezištná pomoc tehdy v noci ho prý zvedla ode dna a začal věci řešit. Stali se z nás dobří přátelé. Milan mi pomáhá a trávíme spolu krásné večery v divadle nebo víkendy na výletech. Mám ho ráda a on by chtěl být víc než kamarád. Ale je tak mladý.
Jako bezdomovce jsem se ho nebála, ale tady mi chybí odvaha. Zatím.
Petra N. (58), Zlín