Domů     Láska neumírá
Láska neumírá
8 minut čtení

Stále ještě věřím, že láska kvete v každém věku. I když, jak slýchám, upřímný vztah mezi ženou a mužem je v dnešní době u vypočítavých mladých lidí spíše vzácností. Pro mě vždy byla a i nadále je láska synonymem elixíru životní svěžesti a radosti.

Jsem dokonce přesvědčena – a v praxi jsem si to i ověřila- že ten, kdo se zamiluje v pozdním věku, zaručeně omládne.

Tak například moje matka si musela vzít muže, kterého jí, jak tehdy bylo ještě v mnohých rodinách zvykem, domluvili její rodiče s rodiči jejího budoucího manžela – namísto toho, aby šla hrát divadlo, jak toužila.

Je pravdou, že otec byl bohatý, tudíž výhodná partie, ale jejich manželství nebylo nikdy příliš šťastné. Žili sice spolu, zdánlivě i celkem poklidně, ale já viděla, že oni žijí ne spolu, ale vedle sebe. Jako dva cizí lidé. A nebyl to jen můj dojem.

Přestože se o tom mezi námi, jejich dětmi, nikdy nemluvilo, zaslechla jsem to sem tam, když to uniklo z úst mým sestrám. Jediné, co je spojovalo, jsme byly my děti. Bylo nás pět. Pět holek. Možná se dá říci, že naštěstí pro mámu můj otec záhy zemřel.

Tak záhy, že já jako nejmladší z jeho dcer jsem si ho nepamatovala. Byla jsem tehdy ještě opravdu moc malá. Ale i potom, kdy už jsme byly bez otce, a máma na nás byla sama, se o otci nikdy nemluvilo špatně. Ze slušnosti, ze zvyku…

Nevím, ale máma mi nikdy neodpověděla přímo na přímou otázku o jejich vzájemném vztahu. Vždy mě jen slušně odbyla nějakou více méně frází o tom, že o mrtvých jen dobré, a že to byl můj otec a otce je třeba si vážit. Nic víc jsem se od ní ani od sester vlastně nikdy nedozvěděla.

Když jsme pak postupně dospěly, a jedna po druhé vylétly na všechny strany z hnízda, zůstala naše matka v rodinném domku sama. Najednou se jedinou její domácí starostí stalo starat se o zahradu. A také se o ní starala, jen co je pravda.

Ani jedna z nás nebyla zase tak nevděčná, abychom si na mámu nevzpomněly. Proto jsme ji po jedné se svými nápadníky, pak našimi muži a nakonec dětmi navštěvovaly celkem pravidelně a někdy se nás tam sešlo dokonce víc.

To když máma měla narozeniny nebo byly Vánoce. Ale proto, že máma osobně vlastně nikdy žádnou velkou lásku nepoznala, a i o těch malých mám své pochybnosti, neměla v sobě dost citů na rozdávání. Byla k nám v podstatě docela odměřená.

To se nezměnilo ani v době, kdy už jsme si žily každá po svém. Snad to bylo i příčinou, že jsme vlastně žádná doma nezůstaly. Jediné, na co matka zaníceně dbala, bylo, abychom měly vzdělání.

A to nám dala, my ho začaly používat a živit se tím, co jsme se naučily, a tím jakoby matka považovala svoji mateřskou roli za uzavřenou. Z naší strany byl přesto vztah k ní o poznání vřelejší.

Shodou okolností jsme zase postupně, jedna po druhé dospěly ve svých životech do takového stavu, že jsme mohly kterákoli vzít matku k sobě. A také jsme jí to nabídly. Možná víc ze vstřebané slušnosti než z lásky k ní, ale nabídly. Marně.

Neměla zájem bydlet u některé z nás. Nechtěla dokonce ani bydlet postupně u nás všech a těšit se tak s vnoučaty. Ne, o tohle ona zájem neměla. Myslím, že to ani nepotřebovala.

Byla ráda, že má tuhle etapu svého, pro ni nesporně zpackaného života za sebou a byla z toho smutná a uzavřená. Navíc, a v tom byl jistý a pochopitelný handicap nás všech, jsme se každá ocitly ve městě – ač jsme původně vyrostly na venkově.

A venkov a příroda, a tudíž i ta zahrada, byly asi jediné, co matku těšilo a kde jsem ji vídala alespoň trochu šťastnou. Měla ten svůj venkov raději než město. Měla tudíž i zdvořilostní argument k odmítání našich nabídek… a vlastně asi pravdivý.

Vzdor poněkud odtažitému vztahu k nám, s postupujícím časem jako by tál její chlad k jiným, pro nás vesměs cizím lidem. Matka, jak jsem se dozvídali, mnohem více než dřív přijímala návštěvy. Lidé k ní chodívali jen tak na přástky, jak tomu říkala.

Postupně se z nich vytvořil určitý okruh, snad jakási parta, a ti měli u ní dveře otevřené – dokonce o poznání srdečněji, než je otvírala nám. Ale budiž, dělalo-li jí to dobře, tak ať.

Mezi její stále častější a stále srdečněji vítané hosty začal patřit, k mému překvapení a mé radosti, jeden z nich, starší vdovec Jindřich. Jak jsem ho poznala, tak byl veselá kopa. Zvykl na naši matku a naše matka k údivu nás dcer na něj.

Došlo to tak daleko, že jí jednou při jejich sólo „přástkách“ navrhl: „Víte co, Vendulko,“ tak se matka jmenovala, „mně se tak moc líbíte, že si říkám, na co že jako čekáme. Věku nám stejně moc nezbývá, tak co kolem sebe chodit jako že nic.

Napadlo mě, že bych vám mohl pomoci s domácnosti, s barákem a se zahradou. Chlapská ruka by se vám mohla hodit, ne? Co tomu říkáte? Není to hloupý nápad, že ne? Zkuste to se mnou, horší už to být nemůže!“

A světe zboř se, matka na to přistoupila. Jak byla zvyklá, zprvu víceméně chladně, ale přece.

Jenže její chlad postupně roztával, když ti dva lidé na sklonku svého podzimu spolu začali jezdit na výlety – a co se dalo pochopit, ale ne tomu uvěřit, založili spolu i místní ochotnické divadlo.

Po čase hráli představení při místních událostech a občas i vyjeli na nějakou tu okresní přehlídku. Ne nevzali se, to ne, to v jejich věku ani nebylo třeba – ale ožili. On přestal truchlit nad svou nebožkou manželkou a matka očividně pookřála.

A nejen to, ona se přímo celá změnila. Najednou jí to začalo slušet měla plno elánu a my jsme mohli spatřit její smích. Dosud tichý domek se náhle proměnil v oázu radosti a pohody.

Na svou pomyslnou svatební cestu se ti dva vydali až do Itálie – k moři. Skromně, spartánsky, ale vydali. A moc se jim tam líbilo.

Po návratu měli oba najednou takový přetlak dojmů, že si o tom pořád dokola vyprávěli nejen spolu, ale i nám – a to ještě mnoho měsíců po návratu. Měli o čem.

Prožili tam totiž shodou okolností i malou – jak říkali – tsunami, kdy mocný dešťový příval zatopil jejich přímořské letovisko tak, že se tam pak všichni obyvatelé projížděli v uličkách na lodičkách jako v Benátkách, a zadarmo.

Smáli se tomu a dokonce zauvažovali, že by si tam nejraději koupili byteček a žili tam natrvalo po celý rok.Prostě matka se nám na stará kolena zamilovala a začala konečně, v cílové rovince svého životního maratónu, žít.

Svět a život je už ale takový, že nic není zadarmo. Chceš trošku štěstíčka, dobře, ale tak za něj zaplať. Bohužel to jejich štěstí trvalo jen pár let.

Pan Jindřich totiž poměrně náhle, těžce onemocněl a matka už ho jenom mohla doprovodit ke hrobu v naší rodné vísce.

Domnívali jsme se, že to bude matčin konec – že to neunese, že zchřadne a půjde za Jindřichem dřív, než se nadějeme. Avšak k našemu překvapení si sice svůj bol oplakala, ale jinak z ní prožitá láska na poslední chvíli sálala jak teplo ze stáložárných kamen.

Dokonce se zdálo, že jí nabila do budoucna, takže zářila dál, stejně jako za Jindřichovy přítomnosti. Stále na něj s láskou vzpomínala, mluvila o něm a dopustit na něj nedala:

„Jsem ráda, že jsme se s Jindřichem setkali,“ řekla mi jednou, „tvůj otec byl tak strašně studený… Viděl pořád jenom peníze a nic než peníze. No a co, vzal si je do hrobu? Nevzal. Nikdo si do hrobu nic nevezme. Bídu jsme, díky němu, pravda netřeli.

Všechny máte vzdělání, ale to by se tenkrát nějak zvládlo i bez peněz. K životu je třeba víc než jen ty zatracené peníze, k životu je třeba láska. A třebas i taková ta kamarádská….“

Zírala jsem celá překvapená, neboť na takovouhle otevřenost jsem u ní nebyla zvyklá a vlastně ani připravená. Nebyla jsem náhle mocna odpovědi. Ale ona ji snad ani nečekala. Vyslovila si své a byla zjevně ráda, že to vůbec dokázala vyslovit.

A pak už – až do konce svých dnů – nebyla nikdy tak uzavřená. Dokud mohla hrála divadlo, držela – abych tak řekla – svůj umělecký a kulturní salón u ní doma. A světe zboř se, začala si na stará kolena hrát i s vnoučaty.

Škoda že ta první už to vzhledem k svému věku nedocenila. Jen moje děti si jí ještě užily jako roztomilé babičky.

Dožila se vysokého věku a všech dvanáct vnoučat spolu s námi pěti dcerami jí zařídilo překrásný pohřeb. Ne takový, jaký je zvykem v dnešní době, bez obřadu, ale takový, jaký se dělal za jejích časů všem, které jsme měli opravdu rádi…

Marta (50), Vysočina

Předchozí článek
Další článek
Související články
5 minut čtení
Ztráta syna pro mě byla šokem, ze které jsem se nevzpamatovala. Ale tím všechno tragické neskončilo. Kdo by řekl, že bolest bude pokračovat? Jeho žena, Linda, se postupem času začala chovat, jako bych neexistovala. A spolu s ní se mi začala ztrácet i malá Sofie. Moje vnučka. Jediný člověk, který mi po Adamovi zbyl. Proč se to děje? Obě jsme prožily stejnou tragédii. Obě jsme přišly o něko
5 minut čtení
Sedím v kuchyni svého nového bytu. Myslím na léto před dvěma lety, kdy nás nemoc mé dcery Martiny a starosti o bydlení postavily před těžkou zkoušku. Byl červenec, když mi zavolala nejmladší dcera Martina. Seděla jsem tehdy ve svém starém a rozlehlém bytě v Kladně, kde jsem bydlela třicet let. Tady jsme s manželem vychovali naše tři děti. Martinu, Zuzanu a Petra. Její hlas zněl ale tentokrát ji
4 minuty čtení
Loni zemřel můj mladší bratr Karel. Doufala jsem, že jeho odchod nás alespoň všechny zase sblíží. Jak jsem se zmýlila. Karel byl vždy svobodomyslný, proto se nikdy neoženil, neměl děti. Bydlel v chalupě na venkově, kterou po dohodě se mnou a rodiči zdědil on, protože se o ni mohl starat, zatímco já bych na to neměla peníze. Kdykoliv jsem za ním jezdila a trávila tam každou volnou chvíli. Vyn
5 minut čtení
Žila jsem jen pro své děti, Magdu a Petra. Chtěla jsem, aby měli v životě vše, co potřebovali. Myslela jsem, že jsem jim vštípila správné hodnoty. Jak jsem se pletla! Vždy byli nerozluční až do chvíle, kdy se na mých narozeninách do krve pohádali. Od mé oslavy spolu nepromluvili, a co víc, dělají si naschvály! Vždycky jsem odsuzovala kamarádky, hádající se s tchyní, nebo dokonce s rodiči. Považ
3 minuty čtení
Vždycky jsem si myslela, že když jste laskaví, vstřícní a držíte při rodině, vrátí se vám to. Právě lidé, kterým jsem důvěřovala nejvíc, mě zranili. Byla jsem prostřední ze tří dětí. Měla jsem staršího bratra Karla a mladší sestru Hanu. Společně jsme zažili mnoho, hezké i náročné chvíle, zvlášť když nás opustili rodiče. Po jejich smrti jsem to byla já, kdo se začal starat o dům, o všechno, co p
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Fenomén poltergeista. Proč se nadpřirozené jevy často pojí s dospíváním?
enigmaplus.cz
Fenomén poltergeista. Proč se nadpřirozené jevy často pojí s dospíváním?
Říká se, že děti jsou citlivější na to, co je pro dospělé neviditelné. Někdy se ale tato vnímavost může obrátit proti nim. Podle některých teorií mohou děti a dospívající v období silných emocí nevědo
Gurmánský zážitek z grilování: třikrát jinak
tisicereceptu.cz
Gurmánský zážitek z grilování: třikrát jinak
Slunečné počasí vylákalo grilovat už všechny milovníky dobrého jídla. Připravit na grilu můžete opravdu širokou škálu zeleniny a různé druhy sýrů vhodných na gril, ale přece jen nejoblíbenější variant
Rozlišení bez smyslu: Studie tvrdí, že 8K televize jsou pro většinu diváků zbytečné
21stoleti.cz
Rozlišení bez smyslu: Studie tvrdí, že 8K televize jsou pro většinu diváků zbytečné
Ve výzkumu publikovaném v časopise Nature Communications pod názvem “Resolution limit of the eye – how many pixels can we see?” autoři z Cambridghské univerzity a společnosti Meta přišli s překvapivým
Sen odhalil, kde je poklad
skutecnepribehy.cz
Sen odhalil, kde je poklad
Tu paseku ze sna jsem dobře znala, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde se nachází. Letní dovolená pak vše odhalila. Zjistila jsem, že to, co se nám zdá, může mít spojitost se skutečnými událostmi, třeba i s hodně dávnými. Krátce před důchodem se mi stalo něco neuvěřitelného. Díky tajemným silám jsme získali odměnu. Ve snu
Ultimátní oblečení na svah: Goldbergh GOLD Exclusive
iluxus.cz
Ultimátní oblečení na svah: Goldbergh GOLD Exclusive
Oblíbená značka zimního oblečení Goldbergh představuje Goldbergh GOLD Exclusive – exkluzivní limitovanou kolekci, která posouvá pojetí alpské elegance na novou úroveň Tato exkluzivní kapsulová kolekce
Telč – město, které dýchá romantikou a klidem
epochanacestach.cz
Telč – město, které dýchá romantikou a klidem
Není velké ani přehnaně pyšné. Ale je krásné. Navíc je to skutečné místo šťastných lásek. Alespoň tak TELČ nazval spisovatel František Kožík (†87). Asi proto, že se do něj každý ihned zamiluje. Telč je kouzelné místo s bohatou historií a nádherným centrem. Právě to je už od 90. let minulého století zapsané na seznamu UNESCO. Mohou za
Vztah Basikové s jejím novým princem nevyšel?
nasehvezdy.cz
Vztah Basikové s jejím novým princem nevyšel?
Byl to jen reklamní tah, nebo vzal vztah za své? Nad tím si teď mnozí lámou hlavu. V létě se totiž muzikálová hvězda Bára Basiková (62) pochlubila, že má novou lásku. Totožnost dotyčného nesdělila,
Létají v Yprech z věže kočky?
epochalnisvet.cz
Létají v Yprech z věže kočky?
Náměstí je narvané k prasknutí. Všichni vzhlížejí k věži nad tržnicí. „Už letí!“ křikne kdosi. Do natěšeného davu se snáší shůry mňoukající, k smrti vyděšená kočka.   Kdo nebohé zvíře dole chytí, může si připadat jako král jarmarku. Často se lidé i o tuto trofej poperou. Co na tom, že je zvíře raněné či polomrtvé, tradice je tradice.
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Stal se podplukovník Sochor obětí atentátu?
historyplus.cz
Stal se podplukovník Sochor obětí atentátu?
Vyhlédne z okénka, když vtom spatří, jak se na jejich vůz v plné rychlosti řítí nákladní auto. Řidič stihne vyskočit, ale podplukovník Sochor namísto toho nahmatává samopal. Vystřelit už nezvládne. Vojenský náklaďák do jeho automobilu zprava narazí takovou silou, že ho zcela odmrští stranou. Důstojník je s vážnými poraněními převezen do nemocnice. Byla srážka nehodou,
Zamilujte si multifunkční líčidla!
nejsemsama.cz
Zamilujte si multifunkční líčidla!
Probíhají vaše rána v pracovních dnech ve spěchu, a na dlouhé zkrášlování není čas? Ale zároveň chcete vypadat upraveně, se zdravou barvou ve tváři? Tady se hodí tzv. multifunkční líčidla, která obsáhnou i několik kroků najednou. Výživa pleti je základ Klíčem je věnovat více času péči o pleť a můžete pak ubrat na líčení. Večerní péče je samozřejmostí a tu ranní můžete výrazně zkrátit díky
Přesycení světem zážitků. Tři psychologické mechanismy, které nás ženou za novým.
epochaplus.cz
Přesycení světem zážitků. Tři psychologické mechanismy, které nás ženou za novým.
Nuda, paradox moderní doby. Žijeme v éře neustálé konektivity a nekonečné nabídky zábavy, kde je všechno dostupné na jedno kliknutí. A přesto nás často přepadá pocit prázdnoty a ztráty smyslu. Nuda tak není pouhým nedostatkem podnětů, ale složitým psychologickým mechanismem s hlubokými kořeny v lidském vývoji. Věda se dnes na nudu dívá jako na emocionální