Domů     Láska neumírá
Láska neumírá
8 minut čtení

Stále ještě věřím, že láska kvete v každém věku. I když, jak slýchám, upřímný vztah mezi ženou a mužem je v dnešní době u vypočítavých mladých lidí spíše vzácností. Pro mě vždy byla a i nadále je láska synonymem elixíru životní svěžesti a radosti.

Jsem dokonce přesvědčena – a v praxi jsem si to i ověřila- že ten, kdo se zamiluje v pozdním věku, zaručeně omládne.

Tak například moje matka si musela vzít muže, kterého jí, jak tehdy bylo ještě v mnohých rodinách zvykem, domluvili její rodiče s rodiči jejího budoucího manžela – namísto toho, aby šla hrát divadlo, jak toužila.

Je pravdou, že otec byl bohatý, tudíž výhodná partie, ale jejich manželství nebylo nikdy příliš šťastné. Žili sice spolu, zdánlivě i celkem poklidně, ale já viděla, že oni žijí ne spolu, ale vedle sebe. Jako dva cizí lidé. A nebyl to jen můj dojem.

Přestože se o tom mezi námi, jejich dětmi, nikdy nemluvilo, zaslechla jsem to sem tam, když to uniklo z úst mým sestrám. Jediné, co je spojovalo, jsme byly my děti. Bylo nás pět. Pět holek. Možná se dá říci, že naštěstí pro mámu můj otec záhy zemřel.

Tak záhy, že já jako nejmladší z jeho dcer jsem si ho nepamatovala. Byla jsem tehdy ještě opravdu moc malá. Ale i potom, kdy už jsme byly bez otce, a máma na nás byla sama, se o otci nikdy nemluvilo špatně. Ze slušnosti, ze zvyku…

Nevím, ale máma mi nikdy neodpověděla přímo na přímou otázku o jejich vzájemném vztahu. Vždy mě jen slušně odbyla nějakou více méně frází o tom, že o mrtvých jen dobré, a že to byl můj otec a otce je třeba si vážit. Nic víc jsem se od ní ani od sester vlastně nikdy nedozvěděla.

Když jsme pak postupně dospěly, a jedna po druhé vylétly na všechny strany z hnízda, zůstala naše matka v rodinném domku sama. Najednou se jedinou její domácí starostí stalo starat se o zahradu. A také se o ní starala, jen co je pravda.

Ani jedna z nás nebyla zase tak nevděčná, abychom si na mámu nevzpomněly. Proto jsme ji po jedné se svými nápadníky, pak našimi muži a nakonec dětmi navštěvovaly celkem pravidelně a někdy se nás tam sešlo dokonce víc.

To když máma měla narozeniny nebo byly Vánoce. Ale proto, že máma osobně vlastně nikdy žádnou velkou lásku nepoznala, a i o těch malých mám své pochybnosti, neměla v sobě dost citů na rozdávání. Byla k nám v podstatě docela odměřená.

To se nezměnilo ani v době, kdy už jsme si žily každá po svém. Snad to bylo i příčinou, že jsme vlastně žádná doma nezůstaly. Jediné, na co matka zaníceně dbala, bylo, abychom měly vzdělání.

A to nám dala, my ho začaly používat a živit se tím, co jsme se naučily, a tím jakoby matka považovala svoji mateřskou roli za uzavřenou. Z naší strany byl přesto vztah k ní o poznání vřelejší.

Shodou okolností jsme zase postupně, jedna po druhé dospěly ve svých životech do takového stavu, že jsme mohly kterákoli vzít matku k sobě. A také jsme jí to nabídly. Možná víc ze vstřebané slušnosti než z lásky k ní, ale nabídly. Marně.

Neměla zájem bydlet u některé z nás. Nechtěla dokonce ani bydlet postupně u nás všech a těšit se tak s vnoučaty. Ne, o tohle ona zájem neměla. Myslím, že to ani nepotřebovala.

Byla ráda, že má tuhle etapu svého, pro ni nesporně zpackaného života za sebou a byla z toho smutná a uzavřená. Navíc, a v tom byl jistý a pochopitelný handicap nás všech, jsme se každá ocitly ve městě – ač jsme původně vyrostly na venkově.

A venkov a příroda, a tudíž i ta zahrada, byly asi jediné, co matku těšilo a kde jsem ji vídala alespoň trochu šťastnou. Měla ten svůj venkov raději než město. Měla tudíž i zdvořilostní argument k odmítání našich nabídek… a vlastně asi pravdivý.

Vzdor poněkud odtažitému vztahu k nám, s postupujícím časem jako by tál její chlad k jiným, pro nás vesměs cizím lidem. Matka, jak jsem se dozvídali, mnohem více než dřív přijímala návštěvy. Lidé k ní chodívali jen tak na přástky, jak tomu říkala.

Postupně se z nich vytvořil určitý okruh, snad jakási parta, a ti měli u ní dveře otevřené – dokonce o poznání srdečněji, než je otvírala nám. Ale budiž, dělalo-li jí to dobře, tak ať.

Mezi její stále častější a stále srdečněji vítané hosty začal patřit, k mému překvapení a mé radosti, jeden z nich, starší vdovec Jindřich. Jak jsem ho poznala, tak byl veselá kopa. Zvykl na naši matku a naše matka k údivu nás dcer na něj.

Došlo to tak daleko, že jí jednou při jejich sólo „přástkách“ navrhl: „Víte co, Vendulko,“ tak se matka jmenovala, „mně se tak moc líbíte, že si říkám, na co že jako čekáme. Věku nám stejně moc nezbývá, tak co kolem sebe chodit jako že nic.

Napadlo mě, že bych vám mohl pomoci s domácnosti, s barákem a se zahradou. Chlapská ruka by se vám mohla hodit, ne? Co tomu říkáte? Není to hloupý nápad, že ne? Zkuste to se mnou, horší už to být nemůže!“

A světe zboř se, matka na to přistoupila. Jak byla zvyklá, zprvu víceméně chladně, ale přece.

Jenže její chlad postupně roztával, když ti dva lidé na sklonku svého podzimu spolu začali jezdit na výlety – a co se dalo pochopit, ale ne tomu uvěřit, založili spolu i místní ochotnické divadlo.

Po čase hráli představení při místních událostech a občas i vyjeli na nějakou tu okresní přehlídku. Ne nevzali se, to ne, to v jejich věku ani nebylo třeba – ale ožili. On přestal truchlit nad svou nebožkou manželkou a matka očividně pookřála.

A nejen to, ona se přímo celá změnila. Najednou jí to začalo slušet měla plno elánu a my jsme mohli spatřit její smích. Dosud tichý domek se náhle proměnil v oázu radosti a pohody.

Na svou pomyslnou svatební cestu se ti dva vydali až do Itálie – k moři. Skromně, spartánsky, ale vydali. A moc se jim tam líbilo.

Po návratu měli oba najednou takový přetlak dojmů, že si o tom pořád dokola vyprávěli nejen spolu, ale i nám – a to ještě mnoho měsíců po návratu. Měli o čem.

Prožili tam totiž shodou okolností i malou – jak říkali – tsunami, kdy mocný dešťový příval zatopil jejich přímořské letovisko tak, že se tam pak všichni obyvatelé projížděli v uličkách na lodičkách jako v Benátkách, a zadarmo.

Smáli se tomu a dokonce zauvažovali, že by si tam nejraději koupili byteček a žili tam natrvalo po celý rok.Prostě matka se nám na stará kolena zamilovala a začala konečně, v cílové rovince svého životního maratónu, žít.

Svět a život je už ale takový, že nic není zadarmo. Chceš trošku štěstíčka, dobře, ale tak za něj zaplať. Bohužel to jejich štěstí trvalo jen pár let.

Pan Jindřich totiž poměrně náhle, těžce onemocněl a matka už ho jenom mohla doprovodit ke hrobu v naší rodné vísce.

Domnívali jsme se, že to bude matčin konec – že to neunese, že zchřadne a půjde za Jindřichem dřív, než se nadějeme. Avšak k našemu překvapení si sice svůj bol oplakala, ale jinak z ní prožitá láska na poslední chvíli sálala jak teplo ze stáložárných kamen.

Dokonce se zdálo, že jí nabila do budoucna, takže zářila dál, stejně jako za Jindřichovy přítomnosti. Stále na něj s láskou vzpomínala, mluvila o něm a dopustit na něj nedala:

„Jsem ráda, že jsme se s Jindřichem setkali,“ řekla mi jednou, „tvůj otec byl tak strašně studený… Viděl pořád jenom peníze a nic než peníze. No a co, vzal si je do hrobu? Nevzal. Nikdo si do hrobu nic nevezme. Bídu jsme, díky němu, pravda netřeli.

Všechny máte vzdělání, ale to by se tenkrát nějak zvládlo i bez peněz. K životu je třeba víc než jen ty zatracené peníze, k životu je třeba láska. A třebas i taková ta kamarádská….“

Zírala jsem celá překvapená, neboť na takovouhle otevřenost jsem u ní nebyla zvyklá a vlastně ani připravená. Nebyla jsem náhle mocna odpovědi. Ale ona ji snad ani nečekala. Vyslovila si své a byla zjevně ráda, že to vůbec dokázala vyslovit.

A pak už – až do konce svých dnů – nebyla nikdy tak uzavřená. Dokud mohla hrála divadlo, držela – abych tak řekla – svůj umělecký a kulturní salón u ní doma. A světe zboř se, začala si na stará kolena hrát i s vnoučaty.

Škoda že ta první už to vzhledem k svému věku nedocenila. Jen moje děti si jí ještě užily jako roztomilé babičky.

Dožila se vysokého věku a všech dvanáct vnoučat spolu s námi pěti dcerami jí zařídilo překrásný pohřeb. Ne takový, jaký je zvykem v dnešní době, bez obřadu, ale takový, jaký se dělal za jejích časů všem, které jsme měli opravdu rádi…

Marta (50), Vysočina

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Byla jsem na tom lépe, než ostatní děti. Osud to tak vykouzlil, že jsem měla tatínky dva, oba mě milovali a já je také. Jednoho ale o trochu víc. Nechodila jsem ani do školy, když začaly být hádky mezi otcem a matkou na denním pořádku. V důsledku toho jsem jako dítě byla raději, že se nakonec rozešli. Po jejich rozvodu jsem měla dva domovy. Jeden u matky a druhý domov byl u otce. Oba se o mě do
4 minuty čtení
Děti člověk vychovává tak, aby pro sebe jednou, až tady jejich rodiče nebudou, mohly fungovat jeden pro druhého jako opora. U nás to však selhalo. Ale spletla jsem se. Skutečné peklo začalo ve chvíli, kdy se z mých dětí, které kdysi usínaly v jedné posteli s propletenýma rukama, stali dva cizí lidé, kteří se nenávidí tak vytrvale, až mi to hlava nebere. Místo klidného podzimu života se tak každ
5 minut čtení
Jsem sama a kladu si otázku, zda mě k samotě nepředurčilo už mé dětství, kdy jsem nikoho neměla. Nakonec mě zradil i vlastní otec. Kdysi jsem záviděla všem spolužačkám a nechápala, jak mohou nadávat na své sourozence. Já trpěla pocitem osamění a ve svých představách jsem vozila kočárek, ze kterého se na mě smála moje malá sestřička. Co dělám špatně? Dodnes se snažím přijít na to, kde se v
2 minuty čtení
Život je jako loterie. Vsadíš vše a nevyhraješ, vsadíš pár korun, a vyhraješ milion... Vlastní dítě se mi nevyvedlo, zato s nevlastním si skvěle rozumím. Pod vlivem velké lásky a naprostého okouzlení jsem se v osmnácti zamilovala. Miroslav byl o třináct let starší a měl z předešlého manželství osmiletého syna Tomáše. Bylo mi to jedno, šla jsem si za svým. Přítel se do sňatku nehrnul a do dítěte
3 minuty čtení
Byla jsem dvaatřicetiletá mladá žena a měla jsem před svatbou, když se ke mně donesla ta jobovka. Rozhodla jsem se nesložit ruce v klín. Bylo mi dvaatřicet, když mi máma oznámila, že se s tátou rozvádějí. Vím, že je to nejspíš hrozně směšné, ale prostě jsem se z toho zhroutila. Připadalo mi, že všechno, co jsem doposud žila, byla lež. Moje zdánlivě dokonalé dětství, náš krásný, naklizený dům, v
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Fenomén první republiky: Z města na letní byt
epochaplus.cz
Fenomén první republiky: Z města na letní byt
Na léto zmizet z rozpáleného města na venkov? Tato myšlenka není výdobytkem moderní doby. Už v 19. století začínají lidé objevovat kouzlo takzvaných letních bytů – sezónního stěhování za čerstvým vzduchem, klidem a přírodou. Skutečný rozmach ale přichází až za první republiky. S větším množstvím volného času a rostoucí životní úrovní vyrážejí z měst úředníci,
Tajemství Velké trojky: Roosevelt se v Teheránu nechal odposlouchávat
historyplus.cz
Tajemství Velké trojky: Roosevelt se v Teheránu nechal odposlouchávat
Jednání o společném postupu proti Hitlerovi a podobě poválečné Evropy jsou v plném proudu. Roosevelt s Churchillem předkládají jasná stanoviska a pokaždé, když si vezmou slovo, naplní svou energií celou místnost. I Stalin má k probíraným věcem hodně co říct, ale nepochopitelně se chová spíše apaticky a nezúčastněně. Předstíraný nezájem je součástí jeho promyšlené strategie.
Sýr jako dezert
epochalnisvet.cz
Sýr jako dezert
I když pod pojmem dezert obvykle míníme sladkou tečku po hlavním jídle, ve Francii tuto úlohu už od 16. století zastával také sýr. Dodnes se podává na závěr stolování, a to buď místo moučníku, nebo před ním.   Pokud si ale sýry chcete skutečně užít, můžete připravit opravdovou degustaci. Se sýry je to totiž jako
Projekt jako oživlý paleolit
rezidenceonline.cz
Projekt jako oživlý paleolit
Upper House představuje dokonalou symbiózu architektury, umění a přírody. Kulturní dědictví, zakořeněné v městské buši, nejen skvěle vypadá, ale také aktivně zvyšuje kvalitu života svých obyvatel. Originální výškový dům působí v podstatě jako galerie, zavěšená nad rozlehlou metropolí. Rezidenční objekt v South Brisbane je manifestem spojení člověka s daným prostředím, kulturou a komunitou. Navržena studiem
Léto v Olomouckém kraji: krajina poznání, příběhů a živé kultury
epochanacestach.cz
Léto v Olomouckém kraji: krajina poznání, příběhů a živé kultury
Jsou regiony, které se návštěvníkům představují jediným symbolem. Olomoucký kraj mezi ně nepatří. Jeho kouzlo spočívá v rozmanitosti. Během jediného dne lze projít středověkým hradem, sestoupit do podzemních jeskyní, vystoupat na rozhlednu, projít se po hřebeni Jeseníků a večer strávit na festivalu pod širým nebem. Právě propojení poznání, kultury a aktivního odpočinku dělá z regionu
Báječná paštika z uzené makrely
tisicereceptu.cz
Báječná paštika z uzené makrely
Příjemně sytá chuť a díky chilli papričce i (lehce) pálivá, takže vás rozhodně prohřeje. Ingredience 200 g uzené makrely bez kostí 1 malá chilli paprička 1 stroužek česneku 3 lžíce koriandru
Premier Wines & Spirits uvádí legendární vína Biondi-Santi
iluxus.cz
Premier Wines & Spirits uvádí legendární vína Biondi-Santi
Společnost Premier Wines & Spirits rozšiřuje své portfolio o jedno z nejikoničtějších jmen světového vinařství, toskánské Biondi-Santi. Legendární producent z Montalcina, považovaný za zakladatele
Malta a Gozo: Ostrovní ráj plný slunce a historie
nejsemsama.cz
Malta a Gozo: Ostrovní ráj plný slunce a historie
Zamýšlíte zvolit jako místo pro dovolenou Maltu? Neuděláte chybu. V této zemi v srdci Středomoří najdete všechno, co ke správnému letnímu pobytu patří. Křišťálové moře, skvělé služby, spoustu zajímavostí a pulzující noční život. Malta leží mezi Evropou a Afrikou, 100 kilometrů jižně od italského ostrova Sicílie. Tvoří ji dva hlavní ostrovy – Malta a Gozo a třetím je nejmenší Comino. Každý z nich má
Při meditaci u moře jsem viděla budoucnost
skutecnepribehy.cz
Při meditaci u moře jsem viděla budoucnost
S kamarádkou jsme se přihlásily na kurz jógy u moře. To, že tam během meditace spatřím svého budoucího muže a děti, mě nenapadlo ani ve snu. Bylo mi pětadvacet, kamarádce stejně. Obě jsme byly nezadané a měly celý život před sebou. Rády jsme obrážely různé akce, cestovaly za dobrodružstvím a také chodily tancovat. Obě jsme měly za sebou pár nevydařených
Ochrana měst před spalujícím vedrem
21stoleti.cz
Ochrana měst před spalujícím vedrem
S rostoucími teplotami se odborníci stále více zabývají tím, jak ochladit města, která se stávají tepelnými ostrovy ve srovnání s okolními předměstími a pro své obyvatele představují během vln veder o
Vábí Krejčíková zoufale expartnera,  ale ten už má jinou?
nasehvezdy.cz
Vábí Krejčíková zoufale expartnera, ale ten už má jinou?
Jde všechno proti ní? Už to tak vypadá, že čím krásněší a víc sexy je herečka, známá ze seriálu Milionáři, Aneta Krejčíková (35), tím víc jí hází osud klacky pod nohy. V době, kdy žila s otcem svých
Spinalonga: Ostrov duchů, který obývala smrt
enigmaplus.cz
Spinalonga: Ostrov duchů, který obývala smrt
Ne nadarmo je Spinalonga, ostrůvek u severovýchodního pobřeží Kréty, nazývaná ostrovem duchů. Místo je zcela opuštěné a jedinými živými tvory za branami ostrova jsou turisté, kteří přijeli obdivovat r