Domů     Láska neumírá
Láska neumírá
8 minut čtení

Stále ještě věřím, že láska kvete v každém věku. I když, jak slýchám, upřímný vztah mezi ženou a mužem je v dnešní době u vypočítavých mladých lidí spíše vzácností. Pro mě vždy byla a i nadále je láska synonymem elixíru životní svěžesti a radosti.

Jsem dokonce přesvědčena – a v praxi jsem si to i ověřila- že ten, kdo se zamiluje v pozdním věku, zaručeně omládne.

Tak například moje matka si musela vzít muže, kterého jí, jak tehdy bylo ještě v mnohých rodinách zvykem, domluvili její rodiče s rodiči jejího budoucího manžela – namísto toho, aby šla hrát divadlo, jak toužila.

Je pravdou, že otec byl bohatý, tudíž výhodná partie, ale jejich manželství nebylo nikdy příliš šťastné. Žili sice spolu, zdánlivě i celkem poklidně, ale já viděla, že oni žijí ne spolu, ale vedle sebe. Jako dva cizí lidé. A nebyl to jen můj dojem.

Přestože se o tom mezi námi, jejich dětmi, nikdy nemluvilo, zaslechla jsem to sem tam, když to uniklo z úst mým sestrám. Jediné, co je spojovalo, jsme byly my děti. Bylo nás pět. Pět holek. Možná se dá říci, že naštěstí pro mámu můj otec záhy zemřel.

Tak záhy, že já jako nejmladší z jeho dcer jsem si ho nepamatovala. Byla jsem tehdy ještě opravdu moc malá. Ale i potom, kdy už jsme byly bez otce, a máma na nás byla sama, se o otci nikdy nemluvilo špatně. Ze slušnosti, ze zvyku…

Nevím, ale máma mi nikdy neodpověděla přímo na přímou otázku o jejich vzájemném vztahu. Vždy mě jen slušně odbyla nějakou více méně frází o tom, že o mrtvých jen dobré, a že to byl můj otec a otce je třeba si vážit. Nic víc jsem se od ní ani od sester vlastně nikdy nedozvěděla.

Když jsme pak postupně dospěly, a jedna po druhé vylétly na všechny strany z hnízda, zůstala naše matka v rodinném domku sama. Najednou se jedinou její domácí starostí stalo starat se o zahradu. A také se o ní starala, jen co je pravda.

Ani jedna z nás nebyla zase tak nevděčná, abychom si na mámu nevzpomněly. Proto jsme ji po jedné se svými nápadníky, pak našimi muži a nakonec dětmi navštěvovaly celkem pravidelně a někdy se nás tam sešlo dokonce víc.

To když máma měla narozeniny nebo byly Vánoce. Ale proto, že máma osobně vlastně nikdy žádnou velkou lásku nepoznala, a i o těch malých mám své pochybnosti, neměla v sobě dost citů na rozdávání. Byla k nám v podstatě docela odměřená.

To se nezměnilo ani v době, kdy už jsme si žily každá po svém. Snad to bylo i příčinou, že jsme vlastně žádná doma nezůstaly. Jediné, na co matka zaníceně dbala, bylo, abychom měly vzdělání.

A to nám dala, my ho začaly používat a živit se tím, co jsme se naučily, a tím jakoby matka považovala svoji mateřskou roli za uzavřenou. Z naší strany byl přesto vztah k ní o poznání vřelejší.

Shodou okolností jsme zase postupně, jedna po druhé dospěly ve svých životech do takového stavu, že jsme mohly kterákoli vzít matku k sobě. A také jsme jí to nabídly. Možná víc ze vstřebané slušnosti než z lásky k ní, ale nabídly. Marně.

Neměla zájem bydlet u některé z nás. Nechtěla dokonce ani bydlet postupně u nás všech a těšit se tak s vnoučaty. Ne, o tohle ona zájem neměla. Myslím, že to ani nepotřebovala.

Byla ráda, že má tuhle etapu svého, pro ni nesporně zpackaného života za sebou a byla z toho smutná a uzavřená. Navíc, a v tom byl jistý a pochopitelný handicap nás všech, jsme se každá ocitly ve městě – ač jsme původně vyrostly na venkově.

A venkov a příroda, a tudíž i ta zahrada, byly asi jediné, co matku těšilo a kde jsem ji vídala alespoň trochu šťastnou. Měla ten svůj venkov raději než město. Měla tudíž i zdvořilostní argument k odmítání našich nabídek… a vlastně asi pravdivý.

Vzdor poněkud odtažitému vztahu k nám, s postupujícím časem jako by tál její chlad k jiným, pro nás vesměs cizím lidem. Matka, jak jsem se dozvídali, mnohem více než dřív přijímala návštěvy. Lidé k ní chodívali jen tak na přástky, jak tomu říkala.

Postupně se z nich vytvořil určitý okruh, snad jakási parta, a ti měli u ní dveře otevřené – dokonce o poznání srdečněji, než je otvírala nám. Ale budiž, dělalo-li jí to dobře, tak ať.

Mezi její stále častější a stále srdečněji vítané hosty začal patřit, k mému překvapení a mé radosti, jeden z nich, starší vdovec Jindřich. Jak jsem ho poznala, tak byl veselá kopa. Zvykl na naši matku a naše matka k údivu nás dcer na něj.

Došlo to tak daleko, že jí jednou při jejich sólo „přástkách“ navrhl: „Víte co, Vendulko,“ tak se matka jmenovala, „mně se tak moc líbíte, že si říkám, na co že jako čekáme. Věku nám stejně moc nezbývá, tak co kolem sebe chodit jako že nic.

Napadlo mě, že bych vám mohl pomoci s domácnosti, s barákem a se zahradou. Chlapská ruka by se vám mohla hodit, ne? Co tomu říkáte? Není to hloupý nápad, že ne? Zkuste to se mnou, horší už to být nemůže!“

A světe zboř se, matka na to přistoupila. Jak byla zvyklá, zprvu víceméně chladně, ale přece.

Jenže její chlad postupně roztával, když ti dva lidé na sklonku svého podzimu spolu začali jezdit na výlety – a co se dalo pochopit, ale ne tomu uvěřit, založili spolu i místní ochotnické divadlo.

Po čase hráli představení při místních událostech a občas i vyjeli na nějakou tu okresní přehlídku. Ne nevzali se, to ne, to v jejich věku ani nebylo třeba – ale ožili. On přestal truchlit nad svou nebožkou manželkou a matka očividně pookřála.

A nejen to, ona se přímo celá změnila. Najednou jí to začalo slušet měla plno elánu a my jsme mohli spatřit její smích. Dosud tichý domek se náhle proměnil v oázu radosti a pohody.

Na svou pomyslnou svatební cestu se ti dva vydali až do Itálie – k moři. Skromně, spartánsky, ale vydali. A moc se jim tam líbilo.

Po návratu měli oba najednou takový přetlak dojmů, že si o tom pořád dokola vyprávěli nejen spolu, ale i nám – a to ještě mnoho měsíců po návratu. Měli o čem.

Prožili tam totiž shodou okolností i malou – jak říkali – tsunami, kdy mocný dešťový příval zatopil jejich přímořské letovisko tak, že se tam pak všichni obyvatelé projížděli v uličkách na lodičkách jako v Benátkách, a zadarmo.

Smáli se tomu a dokonce zauvažovali, že by si tam nejraději koupili byteček a žili tam natrvalo po celý rok.Prostě matka se nám na stará kolena zamilovala a začala konečně, v cílové rovince svého životního maratónu, žít.

Svět a život je už ale takový, že nic není zadarmo. Chceš trošku štěstíčka, dobře, ale tak za něj zaplať. Bohužel to jejich štěstí trvalo jen pár let.

Pan Jindřich totiž poměrně náhle, těžce onemocněl a matka už ho jenom mohla doprovodit ke hrobu v naší rodné vísce.

Domnívali jsme se, že to bude matčin konec – že to neunese, že zchřadne a půjde za Jindřichem dřív, než se nadějeme. Avšak k našemu překvapení si sice svůj bol oplakala, ale jinak z ní prožitá láska na poslední chvíli sálala jak teplo ze stáložárných kamen.

Dokonce se zdálo, že jí nabila do budoucna, takže zářila dál, stejně jako za Jindřichovy přítomnosti. Stále na něj s láskou vzpomínala, mluvila o něm a dopustit na něj nedala:

„Jsem ráda, že jsme se s Jindřichem setkali,“ řekla mi jednou, „tvůj otec byl tak strašně studený… Viděl pořád jenom peníze a nic než peníze. No a co, vzal si je do hrobu? Nevzal. Nikdo si do hrobu nic nevezme. Bídu jsme, díky němu, pravda netřeli.

Všechny máte vzdělání, ale to by se tenkrát nějak zvládlo i bez peněz. K životu je třeba víc než jen ty zatracené peníze, k životu je třeba láska. A třebas i taková ta kamarádská….“

Zírala jsem celá překvapená, neboť na takovouhle otevřenost jsem u ní nebyla zvyklá a vlastně ani připravená. Nebyla jsem náhle mocna odpovědi. Ale ona ji snad ani nečekala. Vyslovila si své a byla zjevně ráda, že to vůbec dokázala vyslovit.

A pak už – až do konce svých dnů – nebyla nikdy tak uzavřená. Dokud mohla hrála divadlo, držela – abych tak řekla – svůj umělecký a kulturní salón u ní doma. A světe zboř se, začala si na stará kolena hrát i s vnoučaty.

Škoda že ta první už to vzhledem k svému věku nedocenila. Jen moje děti si jí ještě užily jako roztomilé babičky.

Dožila se vysokého věku a všech dvanáct vnoučat spolu s námi pěti dcerami jí zařídilo překrásný pohřeb. Ne takový, jaký je zvykem v dnešní době, bez obřadu, ale takový, jaký se dělal za jejích časů všem, které jsme měli opravdu rádi…

Marta (50), Vysočina

Předchozí článek
Další článek
Související články
3 minuty čtení
Všichni jsme mého muže Rudolfa léta považovali za tichého stydlína. Pak jsem se nestačila divit, když jsem zjistila, kolik jeho dětí po světě běhá. Inu, tichá voda břehy mele! Náš vztah byl v začátku hodně rozpačitý. Rudolf vysedával ve studovně naší knihovny, kde jsme já dělala knihovnici. Přišel, sotva pozdravil, když se mnou mluvil, tak celý zčervenal. Působil dojmem stydlivého ňoumy. Vůbec
3 minuty čtení
Moji rodiče se jen hádali. Už spolu nedokázali být ani minutu. Táta se odstěhoval a máma plakala. Musela jsem rychle zasáhnout. Naši byli totálně rozhádaní. Každý večer jsem poslouchala řeči o rozvodu. Byla to hrůza. Nechtěla jsem, aby se rozvedli. Radila jsem se s kdekým, všichni říkali, že do toho nesmím zasahovat, že to musím nechat na nich, na dospělých. Že prý mi do toho nic není. Jakpak b
3 minuty čtení
Když mi Eliška poprvé řekla, že má nové zaměstnání, byla jsem šťastná. Jenže pak se ukázalo, že to není tak čistá práce. Měla jsem o ni velké obavy. Začalo to jako normální nabídka práce. Dobře placená pozice v prestižní firmě, kde se údajně nabízela možnost rychlého kariérního růstu. Eliška byla nadšená. Vzpomínám si, jak mi přišla povědět, jaké skvělé podmínky jí nabídli. A já jsem na ni byla
5 minut čtení
Sedím v kuchyni, koukám z okna a sleduji, jak se stíny prodlužují. Venku je podzim, stromy jsou obalené zlatými listy, ale já vidím jen šeď. S manželem jsme vychovali dvě děti, syna s dceru. Snažili jsme se jim dopřát vše, co nám bylo kdysi odpíráno. Kvalitní vzdělání s možností studia v zahraničí. Oba jsou velmi chytří a skutečně si našli své životy v zahraničí. Bohužel, daleko ode mě. Když od
5 minut čtení
V životě jsem hodně prožila. Vychovala jsem děti, viděla jsem vyrůstat vnoučata, přišla jsem o rodiče a s manželem jsme si vytvořili náš vlastní svět. Ale teď, když se dívám zpět, mám pocit, že některé věci stále zůstávají nevyřešené. Některé rány, které byly v minulosti zasazeny, stále bolí. Moje mladší sestra Hana je pro mě jedním z těch nevyřešených ostnů v mém srdci. Jiný osud Je to p
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Zářivý maják Syncline House
rezidenceonline.cz
Zářivý maják Syncline House
Maximálně průsvitné struktury, světlé a funkční materiály, efektivní technologie, ideální klima a komfort, dokonalý design. Jasně definovaný promyšlený projekt, nedávno dokončený týmem studia Omar Gandhi Architect ve složení Omar Gándhí, Peter Braithwaite, Elizabeth Powell, Devin Harper a Ozana Gherman, představuje ztělesnění veškerých požadavků na moderní soudobé bydlení. Pro rodinu movitého investora – pár se smíšenými
Filip Rajmont v pasti intrik a nenávisti: Co se skrývá za oponou?
nasehvezdy.cz
Filip Rajmont v pasti intrik a nenávisti: Co se skrývá za oponou?
Herci Filipu Rajmontovi (47) už dochází trpělivost s tím, že existence jeho postavy v seriálu Ulice je závislá na herečce Lence Zahradnické (39), která je stále na mateřské. Pokusí se jí zbavit? Vy
Lehké cookies
nejsemsama.cz
Lehké cookies
Cookies jsou opravdu lahodné. Ty z našeho receptu jsou navíc lehké jako dech. Ingredience: ● 1 hrnek cukru ● 1 šálek tmavého třtinového cukru ● 1 malý hrnek pokrájeného změklého másla ● 2 vejce ● 1 lžička prášku do pečiva ● 1 vanilkový cukr ● 2 malé hrnky ovesných vloček ● 2 malé hrnky kukuřičných lupínků ● 2 malé hrnky celozrnné mouky ● 150 g čokolády (minimálně 70 %
Ztratila životní lásku i naději
skutecnepribehy.cz
Ztratila životní lásku i naději
Hana byla spořádaná žena a vzorná manželka. Celé městečko ji obdivovalo. Pak se však stalo něco, co ji vykolejilo a změnilo k horšímu. V našem městečku jsme se všichni znali. Prodávala jsem v místním lahůdkářství, a to víte, do lahůdkářství chodí každý. Hanu jsem znala, bydlela ve vilce u nádraží. Její manželství bylo přímo čítankové, občas jsem dávala Hanu a jejího muže za
Perlové týdny Halada 2025
iluxus.cz
Perlové týdny Halada 2025
V květnu a červnu proběhne největší prodejní výstave perlových šperků v Čechách a na Slovensku. Legendární a největší akce rodinného klenotnictví Halada má tradicí již několik desetiletí. Na akci s
Mauricius: Zelený klenot Indického oceánu
epochanacestach.cz
Mauricius: Zelený klenot Indického oceánu
Je ideálním místem pro exotickou dovolenou. Na své si zde přijdou zamilované dvojice, rodiny s dětmi i vášniví golfisté. Dovolenou můžete strávit na jednom místě, nebo do ní zakomponovat sousední ostrov Reunion. Na Mauriciu se rozhodně nebudete nudit. V Indickém oceánu existuje ostrov, který vaše sny může změnit ve skutečnost. Po celý rok zde panují
Gruzie plná chutí a vůní
epochalnisvet.cz
Gruzie plná chutí a vůní
Země pro mnohé neznámá skrývá velké kulinární bohatství, což může být pro ty, kteří pamatují jen známý koňak nebo čaj opravdovým překvapením. A pohostinnost místních je pověstná. Však také jedno z přísloví zní: Host je dar Boží.   Gruzínská kuchyně není jenom jedna, po staletí vstřebávala vlivy turecké, íránské a posledních dekádách i ruské. Navíc
Mikroplasty pod lupou: Hrozba pro fotosyntézu a celý ekosystém
21stoleti.cz
Mikroplasty pod lupou: Hrozba pro fotosyntézu a celý ekosystém
Každý den každý z nás vdechuje kyslík, který z velké části pochází z moří a oceánů. Ano, hlavním producentem tohoto plynu není deštný prales, ale drobné mikroskopické řasy a fytoplankton. A ten je teď
Výzkum UFO v Česku: Tisíce případů za 33 let!
enigmaplus.cz
Výzkum UFO v Česku: Tisíce případů za 33 let!
Po pádu železné opony se u nás začaly rozvíjet různé oblasti bádání. Nechyběl ani zájem o věci nevysvětlitelné, nadpřirozené nebo alespoň nějakým způsobem tajemné. Hozené rukavice zkoumání fenoménu ne
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
epochaplus.cz
Robin Hood: Mýtus, legenda, nebo skutečný král zbojníků?
Kdo by neznal jméno Robin Hood? Slavný psanec ze Sherwoodu se za staletí proměnil ve folklorní ikonu, hrdinu stovek knih, filmů i seriálů. Ale kdo vlastně byl muž, jehož příběh přežil staletí a stal se symbolem spravedlnosti? Mýtus, nebo historická postava? Příběh, který přerostl do legendy První dochované zmínky o Robinovi pocházejí ze 14. století.
Operace Příboj: Krotil Stalin Pobaltí deportacemi na Sibiř?
historyplus.cz
Operace Příboj: Krotil Stalin Pobaltí deportacemi na Sibiř?
V Moskvě usoudili, že po dobrém to s litevskými, lotyšskými a estonskými rolníky nepůjde. Proto Stalin sáhne po osvědčené zbrani. Masovými deportacemi chce odpor obyvatel Pobaltí zlomit. Sověti zorganizují operaci Příboj, během níž pošlou do vyhnanství na 100 000 nežádoucích osob! Litva, Lotyšsko a Estonsko vyhlásí v roce 1918 nezávislost. To ale neznamená, že by
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
tisicereceptu.cz
Velikonoční jehněčí kolínka na víně
Jaké by to byly Velikonoce bez pořádného masa? Ingredience 4 jehněčí kolínka 2 cibule 50 g másla 6 stroužků česneku 10 kuliček pepře 3 bobkové listy 6 dcl červeného vína, 4 snítky rozmarý