Když jsem se ocitla v nemocnici, zůstala moje kamarádka sama. V tu chvíli podlehla nátlaku své známé a začala s ní jezdit na prodejní akce. Protože nedokázala říct dotěrným prodejcům nedokázala ne, uvázala se k nevýhodným úvěrům.

S Jarčou jsme se kamarádily snad od dětství. Bydlely jsme totiž v jedné ulici, chodily do jedné školy a naše maminky stávaly spolu v téže frontě na trochu masa a toaleťák. I do té základky jsme chodily spolu.

Kamarádky na celý život

To až později, v patnácti se naše cesty rozdělily. Já jsme se šla učit kadeřnicí, kdežto Jaruška dojížděla do okresního města na ekonomku.

I tak jsme se doma potkávaly alespoň o víkendech a chodívaly potom spolu na oblíbené čaje o páté, kde jsme se seznámily s našimi budoucími manžely.

Obě jsme se ten den zamilovaly. Já do Zdendy, co byl šikovný zedník, Jaruška zase do Pavla, který se živil jako agronom. Ty první lásky nám vyšly a tak jsme se o několik let později vdávaly v jeden den.

Už při svatbě jsme všichni věděli, že ty naše rodné domky, hned jak finance dovolí, poženeme o patro výš a trochu zútulníme. A protože naši chlapi byli šikovní a pracovití, nervalo ani dva roky, a už jsme každá měla vlastní domácnost v podkroví.

Musely jsme se rozdělit

V pozdějších letech nás nerozdělilo ani to, že Jarča a její Pavel nemohli mít děti. Snad právě naopak, o to víc přilnuli k našim klukům, a ti jim na oplátku říkali teto a strejdo. Když člověk žije alespoň trochu spokojeně, čas letí jako bláznivý.

Párkrát jsem se vyspala a už jsem byla babička, po několika letech dokonce v důchodu, a než jsem si zvykla, že nemám co na práci, můj milovaný Zdeněček zemřel. Najednou ze mě byla vdova, která se chodí vyplakat k dávno ovdovělé kamarádce Jarušce.

Trávily jsme spolu snad všechen volný čas. Jenže potom, co jsem si nešťastnou náhodou zlomila nohu v krčku, mě čekala operace a dlouhodobý pobyt v nemocnici kvůli rehabilitaci.

Začala jsem se o ni bát

Víc než o sebe jsem se bála o Jarušku, vždyť poprvé v životě zůstane úplně sama. Jak se později ukázalo, mé obavy byly naprosto oprávněné. Nemocnice byla vzdálená dvě hodiny autobusem od našeho městečka, a tak to ke mně Jaruš měla daleko.

Než by se na na takovou cestu ve svém věku vypravila, raději mi občas zavolala. Protože její telefonáty časem řídly, začala jsem mít o ní starost. Po měsíci své hospitalizace jsem uprosila lékaře, ať mě pustí domů, že nevím, co se s mou dávnou kamarádkou děje.

Její vzhled mě vyděsil

Můj syn, který mě měl vezl domů, vůbec neskrýval své rozladění. Dokonce utrousil něco o umíněné staré bábě. Jenže já jsem se nenechala zviklat. Dokonce jsem ho uprosila, aby mě zavezl rovnou k Jarušce.

Tam jsem se opřela o plot a zvonila na její zvonek tak dlouho, dokud mi šouravě nepřišla otevřít. Když jsem ji poprvé uviděla, myslela jsem, že se mi zastaví srdce. Ta vypadala! Z mé dřív tak usměvavé kamarádky byla najednou stará, ustrašená babka. „Tak povídej!“ Uhodila jsem na ní, když jsem se jí skoro vnutila do kuchyně.

Na prodejních akcích utratila úspory

Milá Jaruš ztěžka usedla na židli a místo vyprávění se usedavě rozplakala. Mezi jejími zoufalými vzlyky jsem se dozvěděla, že se během mé nepřítomnosti spřáhla s tou protivnou Helenou od naproti.

A ta ji s sebou začala brát na prodejní akce, které se původně tvářily jako levné výlety pro seniory.

Jarča, absolutně nepřipravená na něco podobného, začala pod nátlakem bezohledných šmejdů nakupovat ve velkém hrnce, zaručeně pravé vlněné masážní deky, zázračné lampy a masážní křesla.

Když u sebe náhodou neměla peníze, dovezli ji „ochotní“ prodejci k nejbližšímu bankomatu nebo na místě vyjednali úvěr. A blbá Helena ji v tom ještě podporovala.

Vždyť kdy bude mít další možnost dostat se na zajímavý výlet a obědem zadarmo a ještě si přivézt tak skvělé výrobky za skutečně výhodnou cenu?

Byla po krk v dluzích

Jejich podivné výlety trvaly něco přes měsíc, než Jaruš došlo, co vlastně za tak krátkou dobu napáchala. V té době jí také začaly chodit první složenky na měsíční splátky tu za křeslo za šedesát tisíc, tu za hrnce za čtyřicet.

Ani se nerozkoukala a byla bez životních úspor s několika lichvářskými úvěry na krku. A to prý jenom nechtěla být sama. Krve by se ve mně nedořezal, když mi to celá nešťastná vyprávěla.

Naštěstí u toho byl můj syn Pepa, který shodou okolností pracuje v bezplatné občansko-právní poradně.

Slíbil, že jí pomůže

Jaruš je prý jen jednou z mnoha starých lidí, kteří se nechali zlákat a zákeřným „šmejdům“. Nechal si od mé nešťastné kamarádky vyskládat na kuchyňský stůl všechny doklady, které od svých „výhodných“ koupí měla.

Hrabal se v tom snad dvě hodiny a prý to nebylo vůbec hezké čtení. Kafe nám dávno vystydlo a za okny už byla tma, když celou tu ošklivou záležitost uzavřel.

Vysvětlil Jaruš, že díky své neznalosti promarnila zákonné lhůty na odstoupení od uzavřených smluv a spoustu z těch předražených krámů bude muset opravdu zaplatit. Jediné, co pro ni může udělat, je sjednat jí s těmi zloději splátkové kalendáře.

Stále musí platit

Uběhly sotva tři týdny a díky pomoci obětavé mého syna a hlavně občansko-právní poradny, kde pracoval, měla Jaruška od některých šmejdů pokoj. I tak jí ale zbývaly nějaké dluhy. Ještě že má mě.

Občas jí přinesu kousek buchty, co jsem napekla pro vnoučata, občas ji pozvu na oběd. Ale hlavně, radši ji vůbec nepouštím z dohledu a snažím se být co nejvíc s ní, aby zase nevyvedla nějakou hloupost. Nic jiného mi ani nezbývá, vždyť je to moje kamarádka a taky teta mých dětí.

Vilma N. (76), Lošany