Luboš mi vyznal lásku otevřeně a pro mě naprosto nečekaně. Jednoho dne na mě počkal, když jsem odcházela z práce.
Byli jsme kolegové z vedlejších kanceláří a občas jsme spolu prohodili nějaké to slovo. Většinou jen na chodbě nebo v kuchyňce, když jsem si dělali kávu nebo hřáli v mikrovlnné troubě oběd. Proto mě jeho vyznání, kterého se mi v ten podvečer dostalo, dost překvapilo.
Nesmělé vyznání lásky
„Nechci po tobě odpověď hned, na mé straně se ale nic nezmění,“ prohlásil odhodlaně poté, co mi vylíčil, jak se mu líbím, že se do mě zamiloval hned na první pohled, a že je pro mě ochoten udělat cokoliv na světě.
„Já… vážně nevím, co ti na to mám říct,“ soukala jsem ze sebe. Luboš mi byl sice sympatický, ale určitě ne jako typ kluka, se kterým bych si přála strávit celý život. „Ty mi ještě asi moc nevěříš,“ podíval se na mě.
„Víš, já už jsem hezkých slůvek od kluků slyšela,“ pokrčila jsem rameny. „A nakonec to nikdy nedopadlo tak, jak bych si přála. Krásná slova ještě romantickou lásku a pevný vztah nezaručují.“ „Já to vím,“ přikývl Luboš.
„Myslím si, že slovy se ani vyjádřit nedá, jak moc tě mám rád a jak se mi líbíš. Nechci ale naléhat nebo se vnucovat. Budu trpělivý a počkám, jak se rozhodneš. A ať už mi pak řekneš ano nebo ne, budu to respektovat.“
Nebyla jsem bez poskvrnky
Přišla jsem toho dne domů pěkně rozhozená. Musela jsem si v hlavě udělat malou bilanci svého dosavadního života. Osmadvacet let. Tři milostné vztahy za sebou, z nichž žádný z nich nedopadl podle mých představ.
Aktuálně nezadaná, ovšem s tajným poměrem se svým šéfem. Kdyby tohle Luboš tušil, asi by ze svých krásných slov radikálně ubral. Podle svých slov mě bral jako nějakou ctnostnou princeznu, o kterou se může ucházet. Jenže já jsem nepatřila k dívkám, které se příliš řídí podle nějakých zásad.
Považovali nás za pár
Ponechala jsem Lubošovo vyzvání bez odpovědi dost dlouho. Splnil své slovo a nesnažil se ze mě nějaké rozhodnutí vymámit. Vídali jsme se celkem pravidelně, nijak podezřele mi „nenadbíhal“.
Jen mi občas, když jsme byli chvíli spolu sami, připomněl, že na jeho citech se nic nezměnilo. Jeho chování vůči mně však neušlo několika dalším lidem ve firmě, a tak nějak nás začali v rámci řečí dávat k sobě dohromady.
Moc se mi to nezamlouvalo, tím spíš, když se mě na to zeptal i můj šéf – ten, se kterým jsem měla tajný intimní vztah. Pověděla jsem mu vše podle pravdy, ale on mi pochopitelně nevěřil. Popravdě, znělo to dost kuriózně, a tak jsem se mu ani moc divit nemohla.
Neplánované těhotenství
Připadalo mi, že mi Lubošova vytrvalá a neuskutečněná láska komplikuje život, i když jsem musela uznat, že si ho ponejvíce komplikuji svým tajným mileneckým vztahem já sama.
Všechno se pak zkomplikovalo ještě mnohem víc, když jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. Otec mohl být jen jediný muž, můj šéf. S nikým jiným jsem nic neměla.
Těžké rozhodnutí
Byl to čtyřicátník, který hodně dbal na slušnou pověst. Věděla jsem, že kvůli mně by se určitě nerozvedl, natolik jsem byla realistkou. Ostatně, jaký by k tomu existoval důvod, když ani na jedné straně nebyla skutečná láska?
Sice jsem mu mohla říct alespoň o peníze na interrupci – jiné řešení mě ani nenapadlo, jenže lékařská zpráva zněla jasně. Pokud půjdu na zákrok, je tu poměrně vysoké riziko, že další dítě už nikdy mít nebudu. Život mi mojí lehkomyslnost oplatil v podobě takřka neřešitelné pasti.
Nabídka k sňatku
Musela jsem se rozhodnout rychle a neměla jsem s kým tu situaci probrat. Luboš si všiml, že se se mnou něco děje a chtěl vědět co. Byl tím posledním člověkem, kterému bych se s tím chtěla svěřit, ale nakonec to dopadlo přesně tak.
Neřekla jsem mu samozřejmě celou pravdu: místo šéfa jsem uvedla jiného, neznámého muže. Luboš chvíli přemýšlel a pak řekl: „Vezmu si tě a to dítě budeme vychovávat společně.“
Rozbrečela jsem se dojetím. Pak jsem jeho nabídku odmítla.
Velké oznámení
Luboš se však nehodlal vzdát. Chodil za mnou tak často a naléhal, až se mu nakonec podařilo mě zviklat a po dvou týdnech jsem mu řekla „ano“. Nato Luboš svolal kolegy a kolegyně, včetně šéfa a všem tu „radostnou novinu“ oznámil.
Svatbu jsme měli do měsíce a půl a syn, který se narodil, nese jméno po Lubošovi.
Vytvořili jsme šťastnou rodinu
Dodnes nevím, jestli někdy šéf pochopil nebo pojal podezření, co se skutečně stalo, ale je mi to vlastně jedno. Za otce svého dítěte považuji Luboše a nelituji toho. Dokázal a dokazuje mi sílu svého citu každý den už více než dvacet let.
Kamila V. (50), střední Čechy
