Byla jsem jako svázaná, vůbec to nebyl příjemný pocit a na náladě se to projevilo okamžitě. Dcera mě prý vůbec nepoznávala.

Dokonce si o mě začala dělat starosti. A také mi domlouvala jako malému dítěti. Přiznám se, že jsem se tak i cítila. A do téhle situace jsem se nedostala vlastním přičiněním.

Vždyť jsem šla jenom po chodníku, když se proti mně znenadání vyřítil chlápek na kole. Ani jsem nepostřehla, že se ke mně blížil a najednou tu byl.

Brečela jsem bolestí

Stačila jsem vytřeštit oči, jako by to mělo pomoci nebo toho cyklistu mohlo zastavit. Vrazil do mě plnou silou. Luplo mi v koleně a já se skácela k zemi tak nešikovně, že jsem zakřičela bolestí, kterou jsem cítila v pravé ruce.

Pak mi začala docházet i bolest v noze a mně vyhrkly slzy. To už se kolem mě zastavilo několik lidí a konečně někoho napadlo zavolat záchranku. Ležela jsem kousek od toho chlapa, který mě srazil. Ani se nehýbal.

„On je snad mrtvej!“ zaječela hystericky paní s nákupními taškami a nákup upustila, aby si rukama zakryla tvář. Kolem mě se kutálela jablka.

Byla jsem v šoku

Pomoc přijela docela rychle a když doktor viděl, že dýchám, brečím a do toho se směju, obrátil pozornost k nehybnému cyklistovi. Mě zatím nakládali dva mladí muži na lehátko a šoupli mě do sanitky. To už přijela i druhá sanitka a naložila cyklistu.

Prý jenom omdlel, ale vezli ho do nemocnice s tím, že může mít nějaká vnitřní zranění. Naštěstí měl helmu. Připadalo mi, že se víc starají o toho chlapa než o mě a cítila jsem se podvedená. Znovu jsem brečela, teď lítostí nad sebou a tou křivdou.

Vždyť já jsem byla oběť! To všechno ale způsobil šok.

Bílá paní

Když mě pustili z nemocnice s rukou a nohou v sádře, přivezla mě sanitka domů a na kolečkovém křesle mě zdravotník dostrkal domů. Sousedka šla právě s vnukem na procházku a ten mrňous si na mě ukázal prstem. „Babi, Bílá paní!“ Vůbec mi to na náladě nepřidalo.

Doma se o mě starali, ale já byla dost nepříjemná, protože jsem byla jako svázaná. To, že jsem nemohla nic dělat mě deprimovalo. Manžel zatnul zuby a skutečně se o mě staral se vším všudy. Nejdřív mi sundali sádru na ruce a mně se trochu ulevilo. Vozík jsem vyměnila za berle.

To je pocit!

Když mi sundali i sádru z nohy a doktoři byli s mým stavem spokojeni, cítila jsem se najednou volná. Uvědomila jsem si, co asi musela prožívat moje rodina s nerudnou ženskou, jakou jsem byla.

Ještě jsem se musela šetřit, ale manželovi jsem uvařila jeho oblíbenou svíčkovou. Tu dcera neumí, aspoň ne takovou jako já. Byl samozřejmě nadmíru spokojený. „Maminka se nám vrátila,“ poznamenal k dceři. „Zase bude pohoda,“ mrkla na mě spokojeně dcera. Tak jsem si je usmířila oba.

Marie V. (58), Brno