Mohou malé děti nahlédnout do jiných, tajemných světů? Moje malá vnučka mě uprostřed noci vzbudila a vyprávěla mi, že ji pronásleduje děsivá příšera.
Před dvěma lety se mi stala děsivá příhoda, po které stále občas mívám neklidné spaní nebo záchvaty úzkosti. Nejhorší bylo, že iniciátorem i svědkem všeho byla moje šestiletá vnučka Adélka.
Vnučka mi dělala společnost
Poté, co se dcera Marika rozvedla, musela se začít daleko více ohánět, aby sebe a malou dcerku uživila. Kromě práce si sehnala i brigádu v místní večerce. Já jsem se jí snažila pomáhat, jak se dalo, alespoň tím, že jsem se více starala a hlídala Adélku.
Jakožto důchodkyně jsem peněz nazbyt totiž neměla. Čas od času, když měla Marika večerní službu, u mě Adélka i přespala. Byla jsem za to ráda. Vnučka byla hodná, buď jsme hrály hry, nebo jsme si povídaly či se dívaly na televizi. Podobně tomu bylo i toho březnového večera před dvěma lety.
Uprostřed noci mě vzbudila
Celý večer probíhal klidně. Krátce po osmé jsem vnučku uložila ke spánku a sama jsem si ještě dlouho do noci četla. Pak jsem rovněž usnula. Probudila jsem se do tmy a vnímala, jak mě někdo tahá za ruku. Byla to Adélka.
Uplakaným hlasem mi říkala, že v pokojíčku viděla strašidlo. Rychle jsem se vzpamatovala a začala ji uklidňovat, že se jí určitě jen něco ošklivého zdálo.
Byla vyděšená a ukazovala na zeď
Adélka však byla vystrašená a nechtěla se vrátit do pokojíku, kde vždycky přespávala a já jí samozřejmě dovolila, že může spát u mě v posteli. Vnučka usnula, já po chvíli také, ale netrvalo to dlouho a Adélka mě znovu probudila.
Plakala a ukazovala na stěnu před námi, že tam vidí bubáka se žlutýma svítícíma očima a velkými drápy. Tentokrát trvalo delší dobu, než se mi ji podařilo ukonejšit.
Vnučka stále ukazovala stejným směrem a mně dalo velkou práci přesvědčit ji, že bubáci neexistují. Nakonec mi usnula v náručí.
Byla to opravdu jen noční můra?
Ráno už vnučka o ničem nevěděla a odpoledne jsem ji předala dceři. Zeptala jsem se Mariky, jestli někdy Adélka nemá nějaké noční můry. Dcera o ničem nevěděla. Já jsem ale ještě téhož dne zažila šok:
když jsem se blíže podívala na stěnu, kde vnučka viděla onu domnělou příšeru, spatřila jsem, že jsou tam podivné škrábance. Jako by tam opravdu nějaké strašidlo zanechalo svoji stopu!
Na to místo jsem pak raději pověsila obraz, ale musím přiznat, že od té doby se občas v noci probudím a pociťuji nepříjemnou úzkost.
Květa M. (70), Český Krumlov
