Domů     První schůzku jsme měli na hřbitově, svatbu na Dušičky
První schůzku jsme měli na hřbitově, svatbu na Dušičky
7 minut čtení

Dostala jsem přezdívku Pytlákova schovanka. Nikdy bych nevěřila, že se do mě zakouká nejhezčí kluk ze školy, ten, kterého chtěly všechny holky.

Vždycky jsem věřila na duchy. Když jsem byla malá, slýchala jsem je na půdě, celé noci tam šramotili. Babička sice tvrdila, že jsou tu kuny, ale já věděla své.

Na Dušičky, anebo když se tenhle tajemný svátek blížil, jsem existenci onoho světa vnímala vždy velice intenzivně. Babička mě učila úctě k zesnulým.

Pravidelně týden před uctěním jejich památky jsme spolu chodily na hrob, drhly ho, vymetly z něho listí, omyly náhrobní desku a zapálily svíčku.

Také za okno jsme daly světýlko, to se prý dělá, aby zesnulí, jejichž duše se v tento jediný den smí vrátit mezi živé, lépe našli cestu domů. Maminka v té době už také patřila k nim, k zesnulým, tátu jsem nikdy nepoznala, vychovala mě babička.

Vyrůstala jsem na polosamotě, v domku s obrovskou zahradou, v osadě, kde žilo stálých obyvatel jako šafránu. Není divu, že ze mně vyrostlo uzavřené děvčátko, samotářské a nedůvěřivé. Co mi ovšem zůstalo do dospělosti, byla láska ke hřnitovům.

Zalézt si mezi kříže, sednout si na lavičku, poslouchat, jak v tújích cvrlikají vrabci a jen tak si přemýšlet, to jsem měla ráda.

Sama na světě

Ve třídě jsem nebyla oblíbená, byla jsem plaché děvčátko, takové vylekané, žádná duše kolektivu, vedle upovídaných veselých spolužaček jsem působila jako zjevení. Učila jsem se dobře, ale na to, abych si ostatní děti získala, jsem byla příliš uzavřená.

Ne snad, že by mě šikanovaly, na to tehdy nebyla doba ještě zralá, ale jednoduše si mě málo všímaly. Chodila jsem k mámině hrobu a všechno jí vyprávěla. Babička zemřela, když do mých osmnáctých narozenin zbývalo pár dní. Tak tak jsem unikla děcáku.

Neunikla jsem však černočerné hrůze. Najednou jsem byla úplně sama na světě. Nevěděla jsem, co si počnu. Chodila jsem do třetího ročníku gymnázia a neměla nikoho. Nikdo z dětí, které jsem znala, v takové situaci nebyl.

Spolužačky byly obklopeny početnými rodinami, staraly se o ně milující mámy. Žádná z nich si neuměla představit, co prožívám.

Nedělní oběd

Měla jsem však štěstí v neštěstí. Třídní profesorka byla citlivá žena, viděla jsem na ní, že mě upřímně lituje. Sem tam mě pozvala na nedělní oběd, prý se nemůže dívat na to, jak jsem pořád sama. Měla syna, byl o rok starší než já, maturant na našem gymnáziu.

Až když jsem s ním díky jejímu šlechetnému pozvání poprvé v neděli obědvala, uvědomila jsem si, že to její syn. Ano, byl to David, ze kterého bylo úplně vedle celé gymnázium, respektive jeho dívčí část. Krásný David, tak se mu říkalo.

Několik spolužaček na něj mělo zálusk. Krásný David se mnou u stolu! Nábožně jsem ho sledovala. Ušklíbl se a ucedil: “Á, Pytlákova schovanka!” Jeho matka na něj zasyčela, ať se uklidní. Překvapeně jsem zvedla oči:

“Pytlákova schovanka?” Neochotně mi vysvětlil, že tak mi říká celá škola. Snad prý kvůli tomu, že jsem úplně sama a bydlím v baráčku u lesa. “Žádného pytláka neznám,” pokrčila jsem rameny a třídní profesorka upozornila syna, že by se ke mně měl chovat slušně.

Zeptal se přehnaně sladkým hlasem: “A co děláte ve volném čase, slečno Veroniko?” Odpověděla jsem, že chodím na hřbitov. “A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko?” pokračoval v salónní konverzaci. “Davide,” okřikla ho jeho matka, “už toho šaškování bylo dost.”

Jako víla

Na to: A budete tam i zítra po škole, slečno Veroniko, jsem samozřejmě nezapomněla. Byla jsem tam. Otevřela jsem vrzající černou kovovou branku a ocitla jsem se ve svém světě, blízko maminky i babičky.

Bylo půl čtvrté odpoledne, na venkovském hřbitůvku nikdo nebyl, ale několik svíček hořelo. Sedla jsem si na lavičku pod lípu. Bylo ještě hezky, ale pomalu se hlásil o slovo říjen.

Babí léto ustupovalo dušičkovému počasí. V údolí se ráno válely mlhy, poprchávalo, kdekdo měl rýmu a kašel. Teď se mezi mraky prodralo slunce a namířilo hřejivé paprsky přímo na hřbitov.

“Krásný David,” řekla jsem nahlas, protože tu nikdo nebyl, myslím nikdo z živých. “Ve snu by mě nenapadlo, že na mě někdy promluví.”

Mraky překryly slunce a moje maminka, se kterou jsem si tímhle způsobem často povídala, odpověděla: “A proč by nepromluvil? Vidělas někdy zrcadlo?” Babička dodala: “Vypadáš jako víla, Verunko. Nejhezčí z celé školy.

Ale ty o tom nic nevíš, co?” Obě se zasmály a zavrzala branka. Vešel David a nejistě se rozhlédl: “Ty si povídáš s mrtvejma?”

To se nesmí?

Neuvěřitelně mu to slušelo. Mohla jsem na něm oči nechat. A dokonce se zdálo, jako by to bylo vzájemné. Kývla jsem: “Ano, často si tady povídám s babičkou a s mámou. To se nesmí?” Vykulil oči:

“Pytlákova schovanka, a ještě k tomu čarodějnice.” Byla jsem ráda, že si ho babička s mámou mohou prohlédnout. Doufala jsem, že na ně udělá dobrý dojem, ač v jednom kuse šaškoval a všelijak se pitvořil. Ale když s tím přestal, vypadal jako princ z pohádky.

Jako princ, který vysvobodí princeznu a vezme si ji za ženu. Nemohla jsem uvěřit, že by mě chtěl. Zrovna mě, s tou směšnou přezdívkou, podivnou samotářku bez peněz, a to ještě ani nevěděl, že chodím k psychiatrovi.

Tehdy to nebylo zvykem a v módě už vůbec ne, do módy to přišlo až teď. V dobách minulých to lidé o sobě tajili. Kdo chodil k psychiatrovi, byl cvok. Že jsem se zhroutila z babiččiny smrti, to by nikoho nezajímalo, dali by mi nálepku blázna.

Nejhezčí den

David byl na hřbitově nesvůj, šli jsme se tedy projít do údolí. Když nešaškoval, byl docela příjemný společník. Dokonce ho napadlo zeptat se mě, jestli mi není smutno. V té chvíli mi zrovna výjimečně smutno nebylo.

Courali jsme úzkou cestičkou lemovanou šípkovými keři. Drobně se rozpršelo, David mi půjčil bundu. V dálce šuměl splav možná víc než ten Šrámkův. Nejhezčí den v mém životě, řekla jsem později babičce a mámě. Jen se o něm nikdo nesmí dovědět.

Holky by mě roztrhaly, kdyby zjistily, že jsem strávila odpoledne s idolem celého gymnázia, aniž jsem se o to jakkoli snažila. A přitom třída 3.A, tedy její dívčí část, se mohla přetrhnout, aby dosáhla takové cti.

“Musíme to utajit,” řekla jsem Davidovi, když už jsme se scházeli málem každý den. “Copak tady se dá něco utajit?” namítl. Měl pravdu. Několik dní nato nebylo už naše tajemství tajemstvím.

Po maturitě

“Ty podrazačko!” nenávistně na mě syčela Ingrid, průbojná blondýna vypadající ne na osmnáct, ale na sedmadvacet, majitelka největšího hrudníku v kraji a okolí. “Davida jsem si zamluvila já. Jak si dovoluješ mi ho krást? Nemluvím s tebou. Holky, nemluvíme s ní!” zavelela.

Třída se jí bála. Poslechly ji, ignorovaly mě. To bylo ale hrdinství, nebavit se s někým, kdo je úplně sám a čas od času by potřeboval slyšet lidskou řeč. “O ní se dobře ví, jaká je to kráva,” informoval mě David.

K mé hrůze za Inkou zašel o velké přestávce a přede všemi jí řekl: “Lituji, madam, ale já letím spíš na éterické dívenky, mašina jako vy není můj typ.” Ingrid zezelenala a hodně holek se rozesmálo. Já už jsem ale nikoho nepotřebovala.

Po maturitě jsem se provdala za Davida, svou životní lásku. Brali jsme se na Dušičky a mojí tchyní se stala moje třídní učitelka.

Veronika J. (53), západní Čechy

Související články
3 minuty čtení
Myslela jsem, že se už nikdy nedokážu zamilovat. Dva komplikované rozvody mi daly zabrat, a proto jsem na muže zanevřela. Hodila jsem, jak se říká, flintu do žita. Zanevřela jsem na chlapy a chovala se, jako by ani žádní neexistovali. Aby také ne, po dvou komplikovaných rozvodech, které se kvůli sporům o děti a poté i o majetek táhly léta. Kdo by se tedy divil, že jsem s téměř již šesti křížky
3 minuty čtení
Ovdověla jsem a žila osaměle. Když syn se snachou odcestovali nadlouho do zahraničí, začala být ta samota skličující. Když mi bylo pětapadesát, ovdověla jsem, novou lásku jsem už nehledala. Říkala jsem si, že láska je pro mladé, což já už dávno nejsem. Láska je příliš komplikovaná, vysilující, člověk se souží a trápí. Lépe je člověku samotnému, sám se sebou se nejlíp domluví. Pět let po manželo
4 minuty čtení
Jak vydržet v jednom vztahu přes čtyřicet let? Náš recept s manželem je humor, trpělivost a hrnek čaje po každé hádce. SJosefem jsme spolu už přes čtyřicet let. V našem malém městečku na nás lidé často koukají s údivem a ptají se, jak je možné, že jsme si za celou tu dobu nikdy nezahýbali a nikdy se nerozvedli. Nemáme na to univerzální odpověď. Možná je to zvyk, možná strach a možná prostě lásk
5 minut čtení
Na střední škole jsem měla obdivovatele. Protože ale nebyl můj typ, rozhodla jsem se ho odmítnout. Po několika letech se ale moje rozhodnutí změnilo. Když jsem byla na střední škole, měla jsem ve třídě nápadníka. Jmenoval se Radim a byl do mě už od prvního dne naprosto zblázněný. Pro Radima jsem byla středobodem vesmíru. Prý se do mě zamiloval hned, co mě první den školy viděl, a jeho city k
3 minuty čtení
Byla jsem na dně. Rozvedená, opuštěná, s malým dítětem, před kterým bylo nutné předstírat, že jsem normální, veselá máma. Po vlekoucím se komplikovaném rozvodu mi fakt, že zrovna přišel měsíc máj, připadal jako cynický výsměch. Nevraživě jsem zírala do korun kvetoucích stromů a s trpkostí zavírala dveře i okna před vlahými jarními večery, slibujícími věčnou a věrnou lásku. Ostatně taky jsem
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Kouzlo jarní rovnodennosti
nejsemsama.cz
Kouzlo jarní rovnodennosti
Stejně jako se příroda probouzí do světla, i vy můžete vykročit do jara s otevřeným srdcem a odvahou pustit do života novou energii. Jak magii jarní rovnodennosti nejlépe využít ve svůj prospěch? Zcela speciální den představuje 20. březen 2026, kdy nastává jarní rovnodennost. Kromě toho je to také první den astronomického jara, kdy se Slunce dostává na úroveň rovníku, takže jeho paprsky dopadají
I malé změny životního stylu významně snižují riziko infarktu
21stoleti.cz
I malé změny životního stylu významně snižují riziko infarktu
Všichni víme, že bychom měli spát 8 hodin denně, pravidelně cvičit a zdravě jíst. Jenže ne vždy se to daří a když už to chce člověk změnit, připadá mu to jako příliš velké sousto. Nejnovější studie pr
Postrach jménem Eiger: Nejděsivější hora Evropy
epochaplus.cz
Postrach jménem Eiger: Nejděsivější hora Evropy
Snaží se s ním komunikovat, protože hlasy záchranářů jsou to jediné, co mladého horolezce udržuje při životě. Je zmrzlý na kost a kousek od něj visí na laně jeho mrtvý kamarád. O pár hodin později mu je jasné, že si zubatá dojde i pro něj. Strmý kolos propichuje oblohu ve výšce 3 967 metrů a najdeme ho
Longines HydroConquest spojují dobrodružství s elegancí
iluxus.cz
Longines HydroConquest spojují dobrodružství s elegancí
Značka Longines představila novou generaci kolekce HydroConquest, která navazuje na téměř dvě století švýcarské hodinářské tradice. Kompletně přepracovaná modelová řada spojuje moderní design s osvědč
Fort Jefferson: O 16 milionů cihel se nikdy neválčilo
epochalnisvet.cz
Fort Jefferson: O 16 milionů cihel se nikdy neválčilo
Na první pohled se mu ta skupinka opuštěných ostrůvků zalíbila. Jeví se jako ideální místo pro vybudování námořní stanice. Bohužel komodor David Porter zjistí, že na nich není žádná pitná voda, a svou pozornost zaměří jinam. Ovšem Američané se do tohoto ráje kousek od Floridy brzy vrátí a přece jen zde začnou stavět…   Pro
4 české podnikatelky: Odlévají zvony, vedou obchody a pálí kořalku
historyplus.cz
4 české podnikatelky: Odlévají zvony, vedou obchody a pálí kořalku
Estera ucítí vůni pepře, mísící se se zázvorem a hřebíčkem. Připomíná jí dětství. „Nedovolím jim, aby obchod získal někdo, kdo si to nezaslouží,“ říká si. Vyplatit dědictví černým ovcím rodiny je pro ni nepřijatelné!   Vdovské právo už v 17. století zajišťuje ženám, kterým zemřel manžel, různá privilegia, mezi která se mimo jiné řadí i
I ve zralejším věku si vás láska najde
skutecnepribehy.cz
I ve zralejším věku si vás láska najde
Myslela jsem, že se už nikdy nedokážu zamilovat. Dva komplikované rozvody mi daly zabrat, a proto jsem na muže zanevřela. Hodila jsem, jak se říká, flintu do žita. Zanevřela jsem na chlapy a chovala se, jako by ani žádní neexistovali. Aby také ne, po dvou komplikovaných rozvodech, které se kvůli sporům o děti a poté i o majetek táhly léta. Kdo
Sklo jako působivý architektonický materiál
rezidenceonline.cz
Sklo jako působivý architektonický materiál
Velkoplošné prvky ze živého transparentního materiálu stavbu osvěžují, propouštějí do jejího nitra spoustu světla, a tím zlepšují kvalitu vnitřního prostředí. Navíc významně ovlivňují vzhled budovy. Tak jako dřevo a kámen v konstrukčních řešeních zdařile zastupuje ocel, výplně z cihelného či jiného zdiva zase velmi působivě nahrazuje sklo. Jeho vizuálního benefitu v podobě zrcadlení oblohy i
Zklamala se Seymour v dalším partnerském vztahu?
nasehvezdy.cz
Zklamala se Seymour v dalším partnerském vztahu?
Má snad herečka Jane Seymour (75), kterou proslavila role Dr. Quinnové, vztahové karamboly v osudu? Celkem byla čtyřikrát vdaná, ani jedno manželství ale nevydrželo. Třetí manžel, obchodník s realit
Salát s tuňákem a vejci
tisicereceptu.cz
Salát s tuňákem a vejci
K večeři je dobré volit potraviny s proteiny. Například vejce, která perfektně zasytí. Dejte si ale jen jedno na osobu, jinak byste špatně spali. Potřebujete 2 rajčata 1 červenou cibuli 0,5 hl
Serengeti na jaře: Když se krajina nadechne života
epochanacestach.cz
Serengeti na jaře: Když se krajina nadechne života
Existují místa, kde čas plyne jinak. Serengeti je jedním z nich. S příchodem jara se zde rozlehlé pláně probouzejí do rytmu, který je starší než lidstvo samo. Vzduch je těžký, tráva svěží a horizont nekonečný. A právě v těchto týdnech se odehrává jedno z nejintenzivnějších přírodních divadel na světě. Na jihu Serengeti se každoročně shromažďují
Proč musela zemřít nadějná filmová hvězda?
enigmaplus.cz
Proč musela zemřít nadějná filmová hvězda?
Žena jménem Betty Bersinger jde se svou dcerou dne 15. ledna roku 1947 v dopoledních hodinách k obuvníkovi. Na jižní straně Norton Avenue v Los Angeles se náhle zarazí. Ve vysoké trávě totiž spatří le