Nezbylo mi, než předstírat nedostatek peněz. Než se stát chudou a bezmocnou. Jinak bych nezjistila, kdo stojí o mě a kdo jen o moje peníze!
Krátce po smrti manžela, úspěšného podnikatele, jsem se stala bohatou vdovou. Po jeho tragické smrti mi vyplatili vysokou životní pojistku a já začala počítat statisíce, či spíš miliony.
Měla jsem krásný nový dům, dvě auta, peníze na nejrůznějších kontech a dokonce i nějaké investiční zlato.
Všichni mě pomlouvali
Můj majetek brzy přetřásali všichni. Dokonce i ti, kteří o mně vůbec nic nevěděli! „Kdo ví, zda toho svého nezavraždila! Měla milence, už za jeho života! Udřel se kvůli ní!“ slýchávala jsem za zády, sotva jsem někam vystrčila nos.
Nic z těchto zvěstí nebyla samozřejmě pravda. Můj manžel si všechno poctivě vydřel a zbohatnul. Měl stavební firmu, začal pít a havaroval v autě. Zjistili mu tehdy víc alkoholu, než krve, téměř… Na mě, coby bohatou dědičku, se začali lepit nejrůznější týpci.
Nebyli to jen chlapi, co se chtěli dát vydržovat. I ženské s dojemnými historkami a žádostmi o půjčku. A také bylinkářky, kartářky a dohazovačky.
Do světa jsem vypustila lži
„Paní, najdu vám chlapa vašich snů! Přece nezůstanete sama!“ slibovala jedna a v zápětí ji druhá pomluvila: „Té nevěřte, podvodnici. To já vám seženu…!“ Byla jsem z toho všeho unavená. Stýskalo se mi po manželovi a bezstarostném životě, který jsem s ním vedla.
Hodně jsme cestovali a hodně utráceli. Za dobré restaurace, dovolené a taky za vybavení domu. K čemu mi to teď bylo, když jsem zůstala sama? Ani děti jsem neměla, nějak jsme to v té honbě za majetkem nestihli. „Musím si najít chlapa. Přítele!
Spolehlivého a čestného!“ usmyslila jsem si a hned začala s lovem. Všem jsem namluvila, že měl manžel dluhy a já jsem kvůli tomu bez peněz. „I ten dům musím prodat, je na něm obrovská hypotéka!“ lhala jsem pošťačce, nejvyhlášenější drbně.
Předstírala jsem chudobu
Svoje luxusní hadříky jsem schovala na dno skříně a oblékla staré tričko. Všechno muselo být co nejvěrohodnější. Ve večerce jsem kupovala jen rohlíky a gothaj. Pro větší nákupy jsem jezdila až večer do vedlejšího města.
„Paní, mohu vám s něčím pomoct?“ oslovil mě celkem sympatický chlapík, když si všimnul mojí obří nákupní tašky. Přikývla jsem a pozvala ho na kafe. Udiveně se rozhlížel po všem tom luxusu.
„Nic z toho mi už nepatří!“ ujistila jsem ho a odvyprávěla naučenou historku o dluzích a exekutorech. Přikývnul a dokonce se usmál. „Už jsem myslel, že jste nějaká ta rozmazlená bohatá panička!“ Začali jsme se kamarádit. A potom i něco víc.
Zkoušela jsem ho skoro půl roku. Dokonce jsme si od něho půjčila peníze, přestože byl úplně chudý!
Z chudáka se vyklubal boháč
Pracoval jako pomocný kuchař a plat mu stačil sotva na nájem jednopokojového bytečku. „Víš, Dano, musím se ti k něčemu přiznat. Já nejsem chudý a ten byt je mého kamarád. Bál jsme se zlatokopek, tak jsem tu chudobu jen předstíral!“ řekl a tvářil se provinile.
Mlčela jsem. Vůbec jsem nevěděla, co říct! Potom jsem se přiznala k tomu samému. Koukali jsme na sebe jako dva blázni. Oba jsme si mysleli, že si ten druhý dělá legraci! Vždyť taková náhoda se snad ani nemůže stát. Ale stala. Našla jsem si nechtíc boháče.
Rozhodli jsme se společně odstěhovat někam, kde nás nikdo nebude znát. Žijeme si obyčejně a skromně. Oba už dobře víme, že peníze nikomu štěstí nepřinesou!
Dana B. (53). Přerov
