Domů     Opravdová veselka
Opravdová veselka
7 minut čtení

Narodila jsem se v Jablonci nad Nisou jako poslední z pěti dětí. Na střední škole v Liberci jsem se seznámila s chlapcem, se kterým jsem se potkávala během celého studia. Vznikl z toho samozřejmě příběh, kterému se říká láska, opravdu upřímná a velká.

Můj Luboš ale po ukončení studia musel bohužel absolvovat základní vojenskou službu, která v té době trvala dva roky. A aby to všechno bylo ještě komplikovanější, jeho rodiče se přestěhovali z Jablonce do Olomouce.

Připadalo mi, že se celý svět spiknul proti mně a mým citům, ale byla jsem připravená za ně bojovat.

S Lubošem jsme si slíbili lásku, věrnost a také to, že po ukončení jeho vojenské služby vstoupíme do manželského svazku. Nastoupila jsem v Jablonci do práce a dobu čekání na svého milovaného jsem si krátila různými zájmy.

Kromě zaměstnání jsem se věnovala práci s dětmi jako pionýrská vedoucí, chodila jsem i do tanečního kroužku.

S mým vytouženým chlapcem jsme si psali dopisy a po každé výplatě jsem se sebrala a odjela za svým „milovaným vojínem“ alespoň na jeden víkend do Olomouce, kde sloužil. Trvalo to více než rok a naše láska přinesla své ovoce ve formě čekání miminka.

Do konce Lubošovy vojny scházelo ještě několik měsíců a tak jsme se rozhodli, že se vezmeme dříve.

Bylo třeba si pospíšit, protože jsem se dozvěděla, že v půlce května odjíždí jeho útvar na nějaké tříměsíční velké cvičení, ze kterého by se v žádném případě Luboš nemohl uvolnit.

Za další tři měsíce by už následky naší lásky byly jasně viditelné a v té době se to jaksi neslučovalo s dobrými mravy…

Pustili jsme se do řešení. Luboš si měl zařídit opušťák a dohodli jsme se, že nejprve zajedeme do Olomouce, kde mě představí svým rodičům. Ti mě zatím znali jen z dopisů. Společně jim oznámíme tu skvělou novinku, že se chceme 10.května vzít.

Přijela jsem do Olomouce, odkud jsme měli pokračovat do Olomouce, jenže nastala komplikace. Luboš tam byl, ale měl pouze vycházku, onen opušťák nedostal. Oznámil mi, že mě jeho rodiče v Olomouci čekají.

Nebyl čas na dlouhé přemýšlení a proto jsem cestovala dál sama. Žádat o ruku svého budoucího manžela jsem tak šla vlastně bez něj, naštěstí to v Olomouci dopadlo skvěle. Lubošovi rodiče byli neuvěřitelně přátelští, dobrosrdeční a milí.

Líbila jsem se jim, souhlasili se svatbou i s jejím průběhem – to znamená malý, skromný a tichý obřad v úzkém rodinném kruhu. Odehrát se vše mělo u nás v Jablonci.

Celá příprava na svatbu nebyla nijak náročná. V naší velké rodině se to kvalifikovalo jako „menší oběd“. Moje maminka má klidnou povahu a tak z toho nedělala žádnou vědu.

Rozhodla se pro slepičí polévku, pečené kuře, brambory a abychom měli něco v záloze, upečeme ještě nějaké řízky a připravíme bramborový salát. Starší bratři už byli ženatí a sestry vdané.

Každý z nich měl za sebou malou a tichou svatbu, bez přítomnosti ostatních sourozenců – jen jsme si vzájemně pomáhali, když bylo zapotřebí.

Finančních prostředků bylo tehdy málo, u každého dominovaly prázdné peněženky a navíc v té době se nekladl žádný důraz na obrovské a honosné hostiny.

Blížil se ten velký den, na který měli přijet jen rodiče mého Luboše a jeho jediný bratr. Z mé strany to rovněž měli být rodiče, sestra s manželem jako svědci… a samozřejmě my dva. Jiná sestra mi přišla pomoci s vařením a přípravou stolu pro devět lidí.

Desátý květen byl tady! Ráno přijeli můj budoucí tchán s tchyní, přivezli víno a svatební dort. Nádavkem s nimi přijeli ještě dva lidé navíc – Lubošův kmotr a babička. Naši otcové si hned padli do oka a rozuměli si, jako by se znali odedávna.

Prohlásili, že „dobří lidé se vždycky vejdou“ – tehdy ještě netušili, jak velkou pravdu předpovídají. Svatební obřad byl krátký, důstojný a srdečný.

Měla jsem na sobě vlastnoručně ušité svatební šaty, které společně s netradiční červenou kyticí karafiátů budily údiv. Manžel byl v obleku, který mu koupili rodiče, v narychlo předělaných a hodinu před svatbou zužovaných kalhotách. Vypadal skvěle.

Na radnici jsme šli všichni pěšky, ale zpátky nás odvezl autem můj strýček, kterého jsme samozřejmě hned pozvali ke stolu.

V třípokojovém bytě, v poměrně velkém obýváku, se mohla začít hostina se slavnostním přípitkem – a už s šestnácti osobami, protože přibyli „řidič“ strýček i s tetou a moje kamarádka fotografka, která přišla s manželem.

Ještě jsme ani nedojedli polévku, když se poprvé otevřely dveře a v nich stály kolegyně z práce, na čele s vedoucím. Židle, skleničky a talířky začaly přibývat.

O něco později přiběhli moji soukmenovci z tanečního kroužku a za další hodinu se objevily i děti, které jsem měla na starosti jako pionýrská vedoucí.

To už jsme si museli různé vybavení – například židle a skleničky – půjčovat od sousedů a ti samozřejmě rovněž přišli blahopřát. Moje čtyři nejlepší kamarádky z dětství si nenechaly ujít příležitost spatřit mého manžela a dvě z nich se dostavily i s dětmi.

No a co by to bylo za sourozence, kdyby nebyli zvědaví na svého nového švagra. Přišli všichni, kteří byli momentálně v Jablonci – s manžely, manželkami a malými dětmi. Byl nás zkrátka plný byt, ale i chodba.

Všude samá sklenička, příbory a neuvěřitelný nepořádek. Křik a smích se rozléhaly po celém domě. Ani sousedům ani přítomným to však nijak nevadilo…

Kolik nás to vlastně bylo? Kolik lidí se otočilo v jednom pokoji a v celém bytě? Občas jsme to při vzpomínkách na svatbu chtěli s Lubošem spočítat, ale nikdy jsme se neshodli na jednom stejném čísle.

Stále jsem vděčná svým sourozencům za pomoc, vždyť jedna ze sester byla v době hostiny rovněž těhotná, dokonce v sedmém měsíci. V tomto stavu dokázala uvařit nespočetné množství káv, umýt desítky skleniček, talířů a dalšího nádobí.

Dodnes jsem se pořádně nedozvěděla, kdo přinesl pekáč čerstvě upečených buchet, demižón vína, láhev slivovice, košík koláčků nebo mísu domácí pomazánky. Nikdo nepřišel s prázdnou, každý chtěl být „při tom“.

Bylo skutečně stále co jíst a pít, ať u stolu, ve stoje, v sedě, dokonce i na zemi. Snědlo a vypilo se opravdu všechno.

Panovala veselá nálada a málokdo zaregistroval, že časně ráno utíkal můj Luboš na nádraží, aby mohl opět plnit svoji „vlasteneckou povinnost“.

Svatba byla skutečně neopakovatelná, bláznivá, kuriózní a s velkým počtem lidí, kteří se s námi přišli spontánně podělit o naše momentální štěstí.

S jistotou vím, že naše svatební hostina byla fantastická, plná smíchu, radosti, zpěvu… ale hlavně bohatá na lásku a přátelství.

Na konci září, v den skončení Lubošovy vojny, jsem se přestěhovala do Olomouce, kde si můj manžel s pomocí rodičů vyjednal práci s bytem.

Společně jsme pak v manželství prožili krásného čtvrt století, vychovali syna a dceru a často se navštěvovali s oběma rodiči. Do Jablonce jsme jezdili i přes velkou vzdálenost jednou do měsíce, někdy i dvakrát.

Dnes je mi skoro šedesát a prohlížím si svatební fotografie, které tehdy pořizovala moje kamarádka. Zmocňuje se mě nostalgie a do očí mi vstupují slzy dojetí.

Ne všichni, kteří se tehdy té báječné hostiny zúčastnili, jsou tu dnes s námi, někteří už odešli na cestu, ze které se nikdo nevrací.

S Lubošem ale budeme vždycky rádi vzpomínat, jak se naše původně plánovaná malá tichá svatba změnila v úžasnou oslavu lidské sounáležitosti…

Anna (59), Olomouc

Související články
5 minut čtení
Žila jsem s pocitem, jaké mám štěstí, že mám vydařené manželství. Teď jsem zjistila, že v tom manželství nejsem jedinou ženou mého muže. Smanželem Petrem jsme spolu přes třicet let. Na naše manželství jsem byla vždy pyšná – přežilo radosti i starosti, výchovu dvou dětí, finanční těžkosti i mé zdravotní problémy. Vždycky jsem si myslela, že jsme tým, který všechno zvládne. Až do chvíle, kdy se m
3 minuty čtení
Minulý týden jsem při nákupech zažila něco, co mi připomnělo staré, ale rozhodně ne dobré časy. Šla jsem jako každý čtvrtek na trh koupit zeleninu, když jsem v davu zahlédla známou tvář. Byla to Jitka, moje spolužačka ze základní školy. Stála u stánku s květinami, usmívala se a vypadala spokojeně. Na ni nikdy nezapomenu Chvíli jsem váhala, jestli se k ní mám vůbec hlásit, ale pak jsem se
3 minuty čtení
Můj manžel byl vždy pracovitý a starostlivý, ale taky tak trochu pecivál. Pak se přistěhoval nový soused a můj muž se změnil k nepoznání. S mým mužem Toníkem jsme prožili velmi pěkný život. Znali jsme se od dětství. Chodili jsme spolu do jedné školy, on o rok výš. První pusu jsem od něj dostala už ve třetí třídě, když jsem šla na maškarní za ovečku, a on za vlka. Vyhráli jsme hlavní cenu a tanc
3 minuty čtení
Dá se říct, že to bylo přátelství na život a na smrt. Moje morče a veverka z nedalekého parku. Kdo by to býval řekl, že v sobě tahle dvě zvířátka najdou zalíbení... Říkala jsem jí Cecilka. Běhala k nám na dvůr z nedalekého parku, vždycky něco dobrého oblízla, a zase upalovala pryč. Byla jsem tehdy ještě malé dítě, zvířátka jsem milovala a z veverky, která u nás byla častým hostem, jsem byla nad
2 minuty čtení
Léto je tady a s ním i báječný čas, kdy slunce prozáří záclony, káva na balkoně chutná trochu víc po dětství a vzpomínky voní po rozkvetlé louce a opalovacím krému. Právě v takových chvílích je krásné zpomalit, pohodlně se usadit do křesla a otevřít časopis Staré dobré časy, který vás vezme zpátky nejen do minulosti, ale i do příběhů, které zůstávají v srdci.  Určite se vám rozbuší srdce A p
reklama
Nenechte si ujít další zajímavé články
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
epochanacestach.cz
Dobřichovice – elegantní únik z Prahy do krajiny klidu a noblesy
Jen pár minut od rušného centra Prahy se rozprostírá kraj, který jako by vypadl z pohlednice – Dobřichovice. Tato malebná středočeská obec na levém břehu Berounky nabízí všechno, co si náročný cestovatel může přát: harmonii přírody, noblesu historické architektury, vynikající gastronomii i výjimečné možnosti odpočinku a poznávání. Dobřichovice nejsou pouze „předměstím“ metropole. Jsou samostatným světem,
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
21stoleti.cz
Klid v hlavě, sen v duši a mládí v buňkách: Jak nám příroda pomáhá spát a nestárnout
Usnout včas, spát celou noc, probudit se svěží – pro mnohé sen. Doslova. Ve světě, kde se večerní ticho mění v modré světlo displejů a hlava neumí přestat přemýšlet ani v jednu ráno, se kvalitní spáne
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
nasehvezdy.cz
Nechá se Švandová připravit o luxusní život?
Když si herečka Jana Švandová (77) brala movitého developera Pavla Satorieho (75), šla hlavně po jistotě. Jenže co když o jejího muže teď usiluje jiná žena se stejným záměrem? Herečka Jana Švandová
Vodnice je poklad v domácí apotéce
epochalnisvet.cz
Vodnice je poklad v domácí apotéce
Její druhý název je brukev řepák, ale také se jí lidově říkalo kvaka nebo rabská řepa, to prý podle uherského města Rábu, protože prý snáší podobné vlhké podnebí, jako je tam.   Určitě jste se s ní už setkali, třeba na trzích, někdy i v obchodech. Její bulvy jsou bílé, nahoře někdy fialové a chutí
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
iluxus.cz
Džob: Graffiti, život a tikající styl s Mühle Glashütte
Letní filmovou sezónu oživuje snímek Džob, závěrečný díl trilogie, kterou režisér Tomáš Vorel započal Gymplem a pokračoval Vejškou. Hrdinové Kolman (Jiří Mádl) a Kocourek (Tomáš Vorel ml.) dospěli – j
Originální stavba navzdory velké vodě
rezidenceonline.cz
Originální stavba navzdory velké vodě
Okouzlující dům, postavený v povodňovém pásmu na předměstí Byron Bay v oblasti Queensland na východě Austrálie, musel vyhovět přísným stavebním regulím, aby jej nezničily v těchto končinách celkem běžné povodně. Příjemné subtropické klima v pobřežní oblasti australského Queenslandu spolu s nekonečnými písečnými plážemi a národními parky učarovaly také majitelům Northern Rivers Beach House, kteří se obrátili na známé architektonické
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
epochaplus.cz
Vavřín: Pocta pro vítěze i ceněné koření
V obchodě si ho kupujeme v podobě nenápadných suchých listů, které přidáváme při vaření do různých jídel. Samotná dřevina má přitom vznešenost nejen v názvu, ale také ve své historii. Uctívají ji panovníci i umělci, neobejdou se bez ní dokonce ani ve slavné delfské věštírně. A může podpořit zdraví! Vavřínové věnce známe jako poctu pro
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
historyplus.cz
Kam se ztratilo tělo Prokopa Holého?
Je neděle pozdě odpoledne, 30. května 1434. Kolem táhlého hřbetu Lipské hory u vesnice Lipany se zvedá prach. Jízdní oddíly umírněných husitů pronikají otevřenou vozovou hradbou táboritů a sirotků a převrátí osm dalších bojových vozů. Za nimi se hrnou pěší, kteří kolem sebe mávají meči a cepy… Právě v těchto rozhodujících okamžicích, kdy proti sobě bojují
Ze šperkovnice vycházely zvuky
skutecnepribehy.cz
Ze šperkovnice vycházely zvuky
S manželem jsme zakoupili starou šperkovnici, a pak ji vystavili v obývacím pokoji na komodě. Od té doby se doma začaly dít podivné věci. Když jsme si s manželem pořídili malý byt, nijak jsme s jeho zařizováním nepospíchali. Nechtěli jsme nic uspěchat. Společně s manželem Pavlem jsme přemýšleli, jaké doplňky by byly do obýváku nejvhodnější. Toulali jsme se tehdy na výletě v Kroměříži, když jsme v zapadlé
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
tisicereceptu.cz
Kuřecí prsa ve slaninovém kabátku
Nikdy není na škodu zkombinovat více druhů masa. Ingredience 4 ks kuřecích prsou 15 plátků slaniny 1 vejce 100 g strouhanky 100 g nastrouhaného sýru sůl a pepř Postup Nejprve si tři p
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
enigmaplus.cz
Ztracené poklady Kypru: Co způsobilo rozdělení středomořského ostrova?
V roce 1974 proběhla invaze turecké armády na ostrov Kypr. Vyvrcholilo tím problematické soužití mezi kyperskými Řeky a kyperskými Turky. Ostrov je stále rozdělen. Část ostrova nyní zahrnuje území Kyp
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
nejsemsama.cz
S nohama jako konve moc parády bohužel neuděláte
V horkém počasí začnou otékat nohy i zdravým lidem. Pocity těžkých nohou jsou nepříjemné a mohou pokazit celý den a místo toho, abyste si teplé dny užívala, trpíte. Vše se dá ale napravit! I když je většina lidí přesvědčena o opaku, nejsou oteklé nohy ani zdaleka problémem pouze starších nebo obézních lidí. Nepříjemně otéct mohou nohy komukoli. Zvlášť rizikové je dlouhé