Z každého vztahu si něco odnášíme. A někdy stačí málo a poklad z minulosti přinese šťastnou budoucnost!

S Markem jsem prožila ty nejkrásnější dny ve svém životě. Nebylo jich málo, chodili jsme spolu tři roky. Oba jsme byli mladí, plní energie, elánu a plánů do budoucna. Vedle sebe jsme usínali, vedle sebe jsme se probouzeli a věřili jsme, že to tak bude navždy.

Bydlet jsme spolu začali po půl roce. O svatbě jsme mluvili od druhého výročí seznámení, a ke svým pětadvacátým narozeninám jsem dostala od Marka snubní prstýnek.

Oblíbený song

Měli jsme toho spoustu společného, mimo jiné i hudební vkus. Strašně moc se nám oběma líbila jedna písnička, kterou jsme si pouštěli při každé významné příležitosti, nebo když jsme si prostě chtěli připomenout, jak se máme rádi.

Pokud se už stalo, a my jsme se kvůli něčemu pohádali, jeden z nás prostě pustil ten „náš“ song. Napětí pak vždy vystřídala smířlivost.

Naše cesty se rozdělily

Po dvou a půl roce ale přestávala pomáhat i ta písnička. Bolelo nás to, ale cítili jsme, že se naše cesty nejspíš brzy rozejdou. Měli jsme ještě celý život před sebou, a i když jsme ho chtěli strávit společně, problémy a neshody nakonec bohužel zvítězily.

Rozchod proběhl v přátelském duchu. Domluvili jsme se, že se budeme dále občas vídat, nakonec z toho ale sešlo a naše životní cesty se definitivně rozdělily.

Seděl u vzdáleného stolu

Uplynula řada let, já se provdala, narodil se mi syn, rozvedla jsem se. Často jsem na Marka vzpomínala, ale spojení s ním se vytratilo. Ani bych netušila, kde ho hledat. Pak mě jednoho dne pracovní cesta zavedla do větší vzdálenosti od mého bydliště.

Synka mi hlídala máma, já jsem měla přespat v hotelu a druhý den ještě vyřídit nějaké záležitosti. Seděla jsem v restauraci na večeři a dívala se kolem sebe, když můj pohled padl ke vzdálenému stolu. Projelo mnou zachvění.

Nebylo o čem pochybovat, ten muž, který tam osaměle seděl, byl Marek. Čas ho poznamenal jen nepatrně. Bála jsem se skoro pohnout. Přála jsem si, aby se podíval na mě, tak jako já hleděla na něho, ale on seděl bokem ke mně a hlavu neotočil.

Místností se rozezněla známá melodie

V opačném rohu restaurace stál jukebox. Zvedla jsem se a kráčela k němu s nadějí, že tam bude i ta naše dávná písnička. Nemýlila jsem se, šlo totiž o dost známou skladbu. Vhodila jsem do přístroje minci a vzápětí se píseň rozezněla restaurací.

Zamířila jsem ke stolku, u kterého Marek seděl. S prvními tóny písničky se v něm rozeznělo totéž, co ve mně. Netušila jsem v tu chvíli, že je dosud svobodný ani to, že mě nikdy nepřestal mít rád.

To, co jsme jeden druhému přečetli v očích, ale stačilo, abych pocítila nádherné a závratné štěstí.

Alena Č. (60), Pardubice