Podivný přírodní úkaz probudil mé dávné vzpomínky a ukázal cestu k dalekému domovu ve hvězdách.
Prožila jsem zatím celkem spokojený život průměrného člověka. Byly v něm věci dobré i zlé. Nikdy jsem ale neprožila maximální štěstí ani největší lásku. Říkala jsem si, že toho nejsem nejspíš schopná.
A tak jsem se vdala spíše z rozumu a vychovala dvě děti, se kterými si moc nerozumím. Vlastně jsem si nikdy moc nerozuměla s nikým. Byla jsem vždycky samotář. Loni v létě jsem jela s manželem po dálnici na Strakonice.
Když jsme se blížili k Obořišti, najednou jsme nad posečeným polem spatřili neobyčejný úkaz. Od strniště až vysoko k obloze se pohyboval obrovský vzdušný vír, který unášel kousky slámy. Vypadalo to jako nějaký žlutý komín, který vede až mimo náš svět.
Nebyli jsme sami, kdo ten jev pozoroval, mnoho řidičů zastavilo nebo zpomalilo. Vylezli jsme z auta a zírali na ten úkaz. Nemohla jsem odtrhnout oči.
Chtěla jsem odletět
Manžel mi začal vysvětlovat, že se jedná o normální meteorologický nebo jiný úkaz. Neodpovídala jsem, proměnila jsem se v kámen, jen jsem nehnutě stála a slzy mi začaly stékat v proudech po tvářích, až to manžela vyděsilo.
Ptal se, co se děje, ale já mu nedokázala odpovědět. V hlavě se zableskly nějaké útržkovité výjevy. Bylo to takové Blik blik blik! Všechno byly planety, hvězdy, galaxie. Plula jsem vesmírem.
Vnímala jsem ho přes velké sklo, vnímala jsem nějakou palubní desku, stála jsem pevně na podlaze. Jako bych byla v nějaké vesmírné lodi. Všechno to ale byly vteřinové záblesky, které okamžitě mizely v hlubinách zapomnění. Marně jsem se snažila, aby se mi vybavilo víc…
Zapomněla jsem řeč
Manžel se mnou prudce třásl, jen stěží jsem začala vnímat své tělo a to, kde se nacházím. Podívala jsem se na něj nenávistně a vyhrkla: „Netřes se mnou tak!“ Manžel se zatvářil překvapeně. „Co je?“ zeptala jsem se. Jeho oči se rozevřely úžasem.
Začal mi něco říkat, ale já mu nerozuměla ani slovo. Zírala jsem zase já na něj a marně se snažila dešifrovat slova, o kterých jasem věděla, že znám, ale nemohla jsem si uvědomit jejich význam. A co víc?
Nemohla jsem si vzpomenout, kde to jsem a kdo je ten člověk, co se mnou třese. Věděla jsem, že ho znám. Ale odkud? Kdo to je? Posedla mě hrůza! Byla to hrůza člověka, který se ztratil. Manžel mě odvlekl do auta a začal mi třít ruce a obličej studenou vodou. Konečně jsem se vzpamatovala.
Vrátím se někdy domů?
Byla jsem to zase já a můj manžel, vrátila se mi řeč. Moji duši zachvátil pocit úlevy. Nebylo to ale štěstí. To jsem cítila tam nahoře. Mezi hvězdami. Tam jsem byla doma, tam jsem to byla já a prožívala štěstí. A ten vír?
Ukázal mi cestu k mému domovu, že pocházím z jiného světa. Nejraději bych se k němu bývala rozběhla a nechala se vcucnout, aby mě odnesl vysoko nad oblak. Nestrašnější pro mě bylo, že jsem se se svým zážitkem nemohla nikomu svěřit. Všichni by se mi smáli.
Od té doby se mi tento pocit opakuje, kdykoliv začne vát silnější horký vítr. Už vím, že můj původ je někde zcela jinde. Kdesi vysoko a daleko od naší země, a že se tam jednou vrátím.
Eva (48), Benešovsko