Byla jsem středoškolačka a puberta se mnou pěkně cloumala. Občas jsem vyváděla hlouposti.

Prázdniny mezi třetím a čtvrtým ročníkem střední ekonomické školy byly pro mne kritické. Moje pubertální stavy vrcholily, a tak jsem se rozhodla lépe se seznámit s tím, co dokáže alkohol.

Je třeba podotknout, že jsem nikdy předtím a nikdy potom nepila, jen v ten jeden letní den, kdy to ovšem opravdu stálo za to. S nejlepší kamarádkou Martinou jsme zakotvily ve výletní zahradní restauraci na břehu řeky a objednaly jsme si dvě piva.

“Máte občanku, holky?” nevrle se zeptal postarší hostinský. “Máme, ale zapomněly jsme si ji doma,” vyhrkla jsem kurážně. Neuspěla jsem. Přinesl nám dvě červené limonády a doporučil, ať se včas vrátíme domů k maminkám a jdeme brzy spát. To nás opravdu rozčililo.

Jako kolotoč

Scénka neunikla vodákům sedícím u několika stolů sražených dohromady. Začali nás hostit, přinesli nám dvě piva a dvě vodky. Koply jsme to do sebe jako námořníci, abychom utajily skutečnost, že pijeme poprvé a že nemáme v tomto směru žádné zkušenosti.

Vodáci nás radostně pozorovali, chválili nás a poznamenali, že když máme takovou žízeň, je třeba skočit pro další várku. Znovu přinesli totéž, a na rozloučenou, když odcházeli, nám darovali ještě další dva panáky. A to už byl můj konec.

Martina byla přece jenom, jak se říká, kus ženské, a tak to s ní tolik nezamávalo. Zato se mnou ano! Viděla jsem úplně rozmazaně, motala jsem se, celý svět se se mnou točil jako barevný kolotoč. Kdosi ho zapomněl zastavit. Martina se o mě naštěstí starala.

Matně si vybavuji, že jsme klopýtaly velikou loukou u řeky. Slunce nemilosrdně pražilo, což naši situaci ještě zhoršovalo.

Holka v jámě

Netuším, kde se uprostřed louky vzala ta veliká rána. Vím jen, že jsem se najednou válela na jejím dně. Martina se tomu nejdřív smála, pak jsme ovšem zjistily, že se z té díry prostě nedostanu.

Vyděšená kamarádka navrhla, že tedy zajde pro moje rodiče, aby jí se mnou pomohli, což jsem jí ihned zakázala. Opodál někdo sekal trávu kosou. Když nás viděl, praštil nástrojem a šel se podívat, co se děje.

Vzpomínám si, jak se na mě užasle zadíval a konstatoval: “Opilá holka v jámě, to snad není možný!” Nicméně mě zachránil, a nejen to. Dovedl nás k sobě do chaty, nalil do nás spoustu vody a rozdal nám žvýkačky, abychom se vůbec mohly vrátit domů.

Trochu jsme u něho vystřízlivěly a velice jsme mu děkovaly. Smál se a povídá mi: “Klidně bych se o tebe ucházel, ale obávám se, že strašně moc piješ.” Časem naštěstí zjistil, že to bylo poprvé a naposled, a naší velké lásce nic nebránilo.

Monika P. (58), Rakovnicko