Podařilo se mi najít muže, se kterým jsem chtěla po smrti svého manžela strávit zbytek života. On se ale nedokázal vyrovnat se závislostí své dcery.

Ovdověla jsem poměrně mladá, bylo mi teprve čtyřicet let. Myslela jsem si, že už nikoho nenajdu. Měla jsem dvě dospívající děti a tak jsem věnovala všechnu péči jim. Dlouho jsem se odhodlávala k nějakému novému vztahu.

Žádný z mužů se ale nemohl v mých očích rovnat manželovi, kterého předčasně zabila rakovina.

Nikdy mě nezval k sobě domů

Jednoho letního odpoledne jsem se vydala na nákup do obchodního centra. Náhoda chtěla, že jsem tam potkala Jardu, svého bývalého spolužáka ze střední školy. Zaradovala jsem se, protože jsme si tenkrát docela dobře rozuměli.

Když jsme se viděli naposledy na jednom třídním srazu, byla jsem ovšem o dost mladší a o pár kilo lehčí. Dali jsme se do řeči a vzpomínali na staré časy. Dozvěděla jsem se, že Jarda je také vdovec. Zůstal sám s dcerou.

Do našeho rodného města se zpátky z Prahy přestěhoval teprve nedávno. Po tomto setkání jsme se začali setkávat pravidelně. Nikdy mě ale nepozval k sobě domů, vždy jsme měli sraz někde v kavárně nebo restauraci.

Ten první krok jsem musela udělat já, když jsem mu navrhla, ať přijde k nedělnímu obědu. Byly tam i moje dvě děti, nyní už plnoleté a docela dobře si s Jardou rozuměly.

Byla to citová vyděračka

Čekala jsem, že mi Jarda rovněž představí svoji dceru. Nijak se k tomu ale neměl a když jsem se zeptala, tvářil se rozpačitě. Jeho Denisa je prý náladová. Snažila jsem se dozvědět víc. Jarda nakonec přiznal, že jeho dcera o nás dvou vůbec neví!

Začal mi objasňovat, že dcera se na něho po smrti své matky hodně upnula a nedovolí, aby se jim do života míchal někdo třetí. Pochopila jsem, že Denisa Jardu citově vydírá. Docela zdravě mě to naštvalo.

Protestovala jsem, že dcera je přece dospělá a má vlastní život, tak se nemusí míchat do toho Jardova. Jenže Jarda dospěl k závěru, že bych se s Denisou vůbec neměla vidět. Nesla jsem to docela těžce, protože mi na Jardovi opravdu záleželo.

Byl to první muž, který v mém životě mohl nahradit zemřelého manžela. Chtěla jsem náš vztah raději ukončit, než se skrývat. Jarda se ale překonal a s Denisou nakonec promluvil.

Jedna lež pak všechno ukončila

Jardova dcera se smířila s tím, že její otec má vztah, ale měla jednu podmínku: nikdy k nim nesmím chodit na návštěvu. Řekla jsem si, že se s tím nějak vyrovnám a s Jardou jsem se tedy nerozešla. Denisa nás ale začala trápit jinak.

Kdykoliv věděla, že jsme spolu, neustále svému otci volala na mobil nebo psala textové zprávy. Nejhorší to bylo, když jsme slavili moje narozeniny. Jarda neměl sílu mobil vypnout.

Nakonec, když ho Denisa s pláčem prosila, ať přijde domů, vzdal to a uprostřed oslavy odešel. Druhý den přišel s omluvou a s velkou kyticí růží. Přijala jsem ji, ale uvnitř jsem byla čím dál tím víc plná pochybností.

Připadalo mi, že se Jarda citové závislosti své dcery není schopný zbavit. A vlastně možná ani nechce. Vrcholem pak o pár dní později bylo, když jsem z jeho telefonického rozhovoru něco vytušila. Hájil se před Denisou, že není se mnou, ale někde pracovně.

Přiznal, že své dceři zalhal o našem rozchodu. Víc už mi říkat nemusel. Strašně mě to bolelo, ale dál už jsem nemohla pokračovat a tak můj jediný nadějný vztah po smrti manžela skončil.

Anna (45), Ústí nad Labem