Nemohu se léta vyrovnat s tím, že odešel můj chytrý a úspěšný syn. Dlouho jsem se proto chovala ke své dceři nemožně a trápila jí. Najdeme k sobě někdy cestu?

Mému Honzíkovi bylo sedmnáct. Než onemocněl, byl to kluk plný energie, který vnášel dobrou náladu, kamkoli přišel. Pak začal být unavený a občas i hodně vyčerpaný, ale přičítali jsme to jeho sportovním aktivitám a taky škole.

První ročník gymnázia znamenal velkou změnu a učení měl Honza opravdu hodně. Když mu ale bez příčiny začala téct krev z nosu, bolelo ho břicho a zvětšily se mu mízní uzliny, běžela jsem s ním k obvodní lékařce.

Mysleli jsme, že má mononukleózu, ale doktorka ho poslala na odborné vyšetření do nemocnice. Synovi odebrali vzorek kostní dřeně a ortel byl jasný: akutní leukémie!

Pro všechny to byla hrozná rána, nervově jsem se zhroutila, ale syn se po prvním šoku dal neuvěřitelně rychle dohromady. Místo, aby se sesypal, dodával naději nám.

Byl tak statečný!

Nestěžoval si, ani když mu vypadaly jeho husté kudrnaté vlasy. Chemoterapie bohužel nezabírala a lékaři se rozhodli pro transplantaci kostní dřeně. Nikdo z rodiny však nebyl vhodný dárce, a přestože se nějaký nakonec našel, nedopadlo to dobře.

Nastaly komplikace. Přes veškerou péči a snahu lékařů můj milovaný Honzík umřel. Vůbec jsem to nechtěla přijmout! Až když jsem uviděla rakev, jak mizí za oponou, pochopila jsem, že je to definitivní.

Že už ho nikdy neuvidím, neobejmu, už nikdy spolu nebudeme večeřet…Cítila jsem se zoufalá. Sotva obřad skončil, vrhla se mi kolem krku dcera Hana. Chtěla se vyplakat v mém náručí. Objetí však nepřišlo, moje paže najednou bezvládně visely podél těla.

A pak jsem ji najednou odstrčila a vyslovila strašnou větu: „To lepší mi umřelo a to horší zůstalo!“ Nedokázala jsem si v tu chvíli pomoct. Naštěstí manžel dceru objal kolem ramen a vyvedl ven ze smuteční síně.

Proč jí nemohu odpustit?

Od té doby uplynulo 15 let, dcera je šťastně vdaná a má dvě děti. Já se ale dosud nedokázala vyrovnat se skutečností, že jsem ji jako vlastní matka mohla něco tak hrozného říct. Ta slova už nedokážu nikdy vrátit zpět.

Ne že bych na to myslela denně, ale ve chvílích, kdy se cítím osamělá, mi moje vlastní slova vytanou na mysli sama a visí v mé hlavě jako memento. Řekla jsem své dceři, že pro mě byla to horší dítě, které bych raději oželela.

Nikdy jsme se k oné situaci už nevrátily. Ani po letech jsem nenašla odvahu zeptat se Hany, zda má slova brala vážně. Už nikdy jsme o Honzovi nemluvily. Všechny jeho věci jsem rozdala, pokoj přebudovala na manželovu pracovnu.

Synovy fotky jsem rozstříhala a pokusila se tak zničit všechny vzpomínky. Ale copak to jde? Téma je tabu, ani manžel se mnou o Honzovi nemluví. Mnohem více ale navštěvuje vnuky, než já. Je báječný dědeček.

Já k dceři zavítám dvakrát za rok, když mají vnuci narozeniny. Předám jim dárky, vypiju kafe a jdu. Myslím, že i ona je nešťastná, ovšem nevím, zda jí chci pomoct i ona mi odpustit.

Jarmila (61), Liberec