Na první pohled to byl docela obyčejný kámen, jen s netypickým zbarvením. Mně i mamince se líbil, a tak jsme si ho odnesly domů. Pak se začaly dít neuvěřitelné věci…

Poslední dva roky šlo mé manželství se Štěpánem od desíti k pěti, a tak bylo jen otázkou času, kdy dospějeme k onomu konečnému rozhodnutí, a tím byl rozvod. Vlastně to bylo pro nás pro oba vysvobození.

Ve vztahu jsme už dlouho let zůstávali jen kvůli dětem, ani jeden z nás nebyl šťastný a o lásce mezi námi už nemohla být ani řeč.

Stěhování do rodné vesnice

Poté, co se provdala naše nejmladší dcera Andrea, padlo definitivní rozhodnutí. Prodali jsme byt, kde jsme léta žili a peníze jsme si rozdělili. Manžel se přestěhoval do Brna, já jsem se vrátila do rodného domu na vesnici, kde žila ještě moje maminka.

Od smrti mého tatínka byla stále sama, a tak moji společnost více než uvítala. Navíc ji už delší dobu trápilo zdravíčko, a tak jsem i já byla klidnější, když jsem ji měla dennodenně na očích.

Dělaly jsme si navzájem společnost

V péči o nemocnou matku jsem našla nový smysl života. Jako účetní na volné noze jsem mohla pracovat odkudkoli a o klienty jsem nouzi neměla. Mamince bylo už přes sedmdesát let a už dlouho jí trápily problémy, hlavně s chůzí.

Na jedné noze měla v nepořádku koleno, na druhé kotník, takže se pohybovala opravdu jen málo a s vypětím sil. Dokud žil otec, který byl celkem v pořádku, mohl se o ní starat on. Jednoho dne ale náhle zemřel na infarkt a matka zůstala sama.

Chodily jsme na procházky

Jakmile jsem se nastěhovala zpátky do domu, kde jsem vyrůstala, začala jsem s maminkou chodit ven. Předtím ji nikdo jen tak nedonutil. Nedaleko byl les, kde se dalo v klidu a bezpečně během dne procházet.

Nikam jsme nespěchaly, povídaly jsme si a vzpomínaly na mé dětství a různé věci z našich životů. Během jedné takové procházky se najednou matka zastavila a ukázala směrem mezi stromy. Podívala jsem se tam a spatřila hrozně zvláštní kámen.

Měl neobvyklý tvar, vypadal jako nějaký ručně zpracovaný a osekaný obdélník. A měl také nezvyklou barvu: zeleno-okrovou.

Slabě se rozsvítil

V první chvíli jsem si myslela, že je obrostlý trávou, ale když jsem k němu přistoupila a vzala ho do ruky, viděla jsem, že je úplně hladký. Kámen se nám oběma líbil, tak jsme si ho vzaly domů. Položila jsem ho v obývacím pokoji na stěnu jako součást dekorace.

Za pár dnů jsem si na něj zvykla. Jednoho večera se ale stalo něco podivného. Zničehonic se kámen „rozsvítil“, prostě začal vydávat zvláštní zelenou záři. Byla jsem v tu chvíli zrovna v obýváku sama a nejprve jsem se dost vyděsila. Potom jsem se odvážila k zářícímu kameni přistoupit.

Po ráně nebylo ani památky

Nechápala jsem, co se děje, ale moje obavy, že by od něho mohlo třeba začít hořet, rychle opadly. Natáhla jsem k němu ruku, abych ho uchopila, pak jsem si to ale rozmyslela. Ihned jsem se ale zarazila. Předchozí den jsem se nešťastně v kuchyni řízla do prstu.

Ještě před chvílí to bolelo. Když jsem se ale podívala na prst, zjistila jsem, že po ráně není ani památky. Hlavou mi blesklo, že se stal nějaký zázrak a že to má něco společného s tím zářícím kamenem. Ten po chvilce znovu „zhasl“ a vypadal jako předtím.

Zkusila jsem druhý pokus

Tím ale léčivá moc kamene neskončila. V dalších týdnech jsem měla několik zdravotních neduhů, pobolíval mě například loket na levé ruce nebo jsem trpěla na bolesti hlavy. Zkusila jsem si na něj přiložit kámen, ale nic se nedělo.

Myslela jsem si tedy, že s vyléčeným prstem šlo jen o náhodu. Pak se ale jednoho dne kámen znovu rozzářil a mně se potvrdilo, že skutečně vydává nějakou zázračnou léčivou energii. Přiložila jsem si ho na loket a ten mě jako zázrakem přestal bolet.

Vydával léčivou energii

To už jsem si byla o schopnostech kamenu jistá, a tak jsem o všem pověděla matce. Obě nás napadlo to samé – že se s jeho pomocí pokusíme mamince ulevit od problémů s dolními končetinami. Nechtěla tomu moc věřit, ale skutečně to zabralo.

Na další záření kamene jsme si ovšem musely počkat celý týden. Neléčil stále a nedalo se odhadnout, kdy se znovu „rozsvítí“. Podstatné ale bylo, že mamince skutečně pomohl.

Probudí se opět jeho moc?

Lékař, ke kterému matka již několik let docházela, nad zlepšením jejího stavu jen nechápavě kroutil hlavou. Ptal se maminky, co se změnilo, ona mu o našem tajemství ale samozřejmě neřekla.

Kámen pak zářil ještě několikrát, ale od jisté doby přestal být aktivní. Stal se z něho opravdu už jen nezvyklý ozdobný předmět. Nevím, jestli se někdy ještě rozzáří a doufám, že se tak stane, pokud mně nebo mamince bude nějak špatně.

V současnosti je kámen jen vystavený na svém místě v obýváku a nikdo by neuvěřil, jaké zázračné schopnosti v sobě skrýval…

Jarmila K. (57), severní Morava