Za mých mladých let ženy nechodili na rande s výrazně mladšími muži. To až dnes, tehdy to bylo cosi zvláštního.

Dnes je to móda: ženy chodí s muži mnohem mladšími, než jsou ony. Ale já jsem jiná generace, za mých mladých let z toho bylo pěkné pozdvižení. Lidé se tvářili, jako že to neschvalují.

Přitom když to bylo naopak, žena byla výrazně mladší než muž, nikomu to nevadilo. No řekněte: kde je nějaká spravedlnost? Ale abych nechodila kolem horké kaše: kdysi dávno se mi přihodilo, že jsem se zamilovala do kluka mnohem mladšího, než jsem byla já.

Všimla jsem si ho, když mu bylo šestnáct, mně osmadvacet. Oba pocházíme ze stejné vesnice, samozřejmě jsme se znali, ale on pro mě byl dítě. Představte si to: když mi bylo dvanáct let, on se teprvě narodil! Tomu se musím smát.

V té době se navíc dívky vdávaly brzy, po dvacátých narozeninách už bývaly pod čepcem. A já nic. Svobodná ještě v osmadvaceti. Nějak jsem nemohla narazit na toho pravého.

Pak jsem se jednou naprostou náhodou koukala, jak hrají kluci z vesnice na hřišti fotbal proti nějaké jiné vesnici, a všimla jsem si tam nápadně hezkého mladíčka.

Líbil se mi

Letmo jsme se pozdravili, vždyť jsme se znali, i když jen od vidění. Líbil se mi, ale připadalo mi to směšné, byl přece o tolik let mladší. Pogratulovala jsem mu k výhře a také k tomu, že dal gól. Hezky se usmál, a když odcházel, ještě se ohlédl.

Vlastně to byla láska na první pohled. Na další zápas jsem se přišla podívat zas. Stálo tam několik místních dědů a já. Tvářila jsem se, že jsem blázen do fotbalu. Tvářili se, že mi to věří. Po skončení zápasu se Petr ke mně přiloudal zas.

Bylo jasné jak facka, že mezi námi něco vzniká. Dnes vím, co to bylo: nešťastná láska. Když se to rozkřiklo, bylo z toho pohoršení. Pracovala jsem jako učitelka ve zdejší pětitřídce a lidé tvrdili, že učitelka nemůže chodit s nezletilcem!

Petrova matka za mnou přišla do školy a ječela, že jestli okamžitě nedám ruce pryč od jejího chlapečka, postará se, abych přišla o práci a byla nucena někam zmizet.

Osudová láska

Tohle nás oba vylekalo, pod tlakem okolností jsme se rozloučili. Byla jsem přesvědčena o tom, že definitivně. Ale osud je nevyzpytatelný. Stačila jsem se vdát a rozvést, bylo mi dvaačtyřicet, měla jsem pětiletou dceru.

Bydlela jsem a učila stále na stejném místě, Petr byl už dávno někde pryč. Ale ne navždy, jednoho dne jsme se potkali v místní prodejně a oba jsme dostali záchvat smíchu. Bylo mu třicet a byl stále svobodný.

Myslela jsem, že žertuje, když mi tvrdil, že čekal na mě. Ale nebyl to vtip, opravdu jsme se o několik měsíců později brali. Prostě osudová láska.

Iveta S. (56), Jičín