Měla to být pracovní cesta, která se stala strašlivou noční můrou. Až nyní jsem si vychutnala krásy této země.
Psal se rok 1988, když jsem jako mladá inženýrka letěla spolu se dvěma kolegy na Kubu. Cestu organizovalo Ministerstvo zahraničních věcí jako nějakou misi.
Zástupci československých exportních firem, kteří tam v tehdejší době spíše neobchodovali než obchodovali, nás o víkendu pozvali na výlet ke korálovým útesům. Vyvezli nás s celými svými rodinkami, hostili nás, aby se předvedli, a bylo to opravdu příjemné.
Jenomže u liduprázdné pláže vytáhli šnorchly a pobízeli nás do vody. Ani jeden z nás neměl s potápěním zkušenosti.
Vytrénovaní obchodníci se nám smáli , a jejich děti ještě víc, jak jsme nemožní, a pobízeli nás, že stačí překonat prvních deset metrů příboje a pak už to jde samo…Ten den na plážích visela černá vlajka, vůbec jsme tam neměli lézt.
Byl to od nich nesvědomitý hec, kterému jsme podlehli. Člověk si zkrátka myslí, že když v Praze přeplave Šeberák, tak je mistr světa!
Moře si mě podalo
Vběhli jsme za nimi do vln, ale mně se s první vlnou podařilo vdechnout šnorchlem vodu. A v té chvíli to začalo! Byl odliv, tak mě to odnášelo pořád dál a dál na moře. Spodní proudy mi podrážely nohy, ploutve mi víc překážely, než pomáhaly.
Kolegům se nějak podařilo dostat na břeh, se mnou to bylo ale horší. Nestačila jsem lapat po dechu, začala jsem vidět všechno růžově, asi jsem se začala propadat někam do kómatu.
Plácala jsem kolem sebe a známí na břehu si mysleli, že si dělám legraci a topení jenom předstírám. Křičeli, jestli jsem odevzdala vkladní knížky a podobně.
Já jsem ale už dávno zahodila ploutve i šnorchl a plácala se ve vodě z posledních sil, s nohama popíchanýma od ježků, odřenýma od skaliska.
V duchu jsem prosila, ať to už konečně někoho na břehu trkne, že neusiluji o Oscara za hlavní roli…Skoro bez dechu mě potápěči vytáhli v poslední chvíli. Dopadlo to dobře, ale jedna památka mi na tu story zůstala – dodnes mi píská v uších.
Místo motýla varan
Hned druhý den jsem na Varadem chytala motýly. Kdo by přitom čekal nějaké nebezpečí? Bylo tam! Když jsem pobíhala mezi keři se síťkou, vyletěl na mě dvoumetrový varan.
Příšerně jsem se lekla, on ale naštěstí jen vyběhl proti mně, zasyčel a zase se stáhl zpátky. Patrně tam měl mláďata, která chránil. Mně se sice nestalo nic, ale šok to byl strašný. Na Kubě byly případy, kdy varan zaútočil, a dopadlo to prý ošklivě.
Zpátky do Prahy jsme letěli přes Bermundský trojuhelník. Letadlo se dostalo do bouřky, a jelikož nastaly obrovské turbulence, propadlo se téměř o kilometr dolů. Vozík s jídlem proletěl uličkou, lítaly tam talíře a další věci, lidé zvraceli a křičeli.
Přistávat jsme sice nemuseli, ale několik cestujících bylo zraněných, jedna letuška měla dokonce zlomenou ruku. Byla to pro mě katastrofální vzpomínka na Kubu a dlouho jsem se bála lítat.
Až před pěti lety jsem překonala strach a vyrazila se synem, snachou a vnoučky na tento ostrov. Jako by mi chtěl všechno vynahradit, byla to ta nejlepší dovolená, jakou jsem v životě zažila.
Silvie (49), Praha