Svatby za mých časů nebyly příliš romantické. Nevěsta těhotná a uplakaná, ženich nešťastný a opilý.
V době, kdy mi bylo kolem dvaceti let, se budoucí nevěsty se svobodou neloučily. Loučili se jen kluci, ženiši. Spočívalo to většinou v tom, že den před svatbou se s mnoha kamarády sešli v místní nálevně, kde se drasticky opíjeli. Pilo se až do rána bílého, a tak se stávalo, že si ženy z rodiny, většinou sama nevěsta a její matka, musely pro ženicha přijít až do hospody. Polily ho kýblem studené vody a odtáhly anebo odvezly na kárce domů, kde ho polily pro jistotu ještě jednou nebo dvakrát, pak už byl částečně schopen se s dopomocí oblékat. U oltáře opilý nešťastník sotva stál, padal na svědka, který byl za ním, anebo se křečovitě držel nevěsty, ta pak měla celou tu svatbu vlastně zkaženou. Několikrát jsem byla na takové veselce v roli pozorného svatebního hosta. Říkala jsem si, že než svatbu s motajícím se a blábolícím ženichem v hlavní roli, tak raději žádnou. Jenomže veřejné mínění tehdy tlačilo mladé holky do vdávání. Všechny babičky, prababičky, tetičky i maminky se dívek, které dosáhly plnoletosti, pravidelně ptávaly: “Tak, Andulko, a máš už nějakého chlapce? A kdypak už se budeš vdávat? Máš, holka, nejvyšší čas!”
Co řeknou lidi?
Přesně tomu jsem byla vystavena. Bylo mi dvacet let, a tak ženská část rodiny zneklidněla. V našem dvougeneračním domě bydlela i babička a teta Jindřiška žila se strejdou Andrejem o tři domy dál. No a nejhorší bylo, že teta Jindřiška zrovna vdávala dceru, sestřenici Mařenu, která byla o dva roky mladší než já. Ženy z rodiny se na mě slétly jako vosy. Celé dny jsem poslouchala: “Podívej se na Mařku, je jí osmnáct let a už bude pod čepcem. Zaopatřená, provdaná, už má chlapa jistého. A ty? Koukni na sebe, nemáš ani známost. Holka, jak ty dopadneš?” Na ta slova jsem pokaždé smutně zabroukala, že se přece nebudu vdávat za každou cenu. Následovalo: “A co řeknou lidi? Vysmějou se nám, že máme doma svobodnou starou pannu!” Taková byla prostě tehdy doba, dnešní mládež si to neumí vůbec představit.
Ve třetím měsíci
A tlak se stupňoval. V den svatby sestřenice Marie mi babička vmetla do tváře, že brzy umře, přitom byla zdravá jako ryba, a že odejde z tohoto světa s vědomím, že její vnučka zůstane na ocet. Už se to nedalo poslouchat. Babička, teta a máma jako by se mi snažily vsugerovat, že si mě nikdo nevezme. A svatba sestřenice Mařeny byla jako z reklamy, ovšem z reklamy zaměřené proti svatbám. Ženicha, který před měsícem odmaturoval, nohy téměř nenesly, drželi ho oba svědci, měli co dělat. Ten nebohý mladý muž se ženit zjevně nechtěl, ale musel. Marie byla ve třetím měsíci těhotenství a každou chvíli odbíhala na toaletu, kvůli čemuž byl na deset minut přerušen i samotný svatební obřad. Ani hostina v restauraci U Kolejí nikomu příliš náladu nezlepšila. Lokál byl plný vos, hovězí tuhé, knedlíky oschlé, zákusky staršího data. Ženich někam zmizel, nikdo se ani raději neptal, kam, nevěsta brečela, její matka se hádala s tou ženichovou. Řekla jsem mámě: “Než takovouhle svatbu, tak to raději opravdu zůstanu na ocet.” Jen vzdychla. Zaslechla mě babička a vypískla: “No ještě se rouhej, holka hloupá!”
Ženichův svědek
Na protest jsem se vymrštila a vyběhla ven, před hospodu. Spustil se drobný letní déšť. Poodešla jsem od vchodu a zapálila si cigaretu. Kdyby mě viděly máma s babičkou, asi by mě zabily. Ale vsadila jsem na to, že zůstaly uvnitř a svorně na mě nadávají. Vtom se ozvalo: “Tady někdo tajně kouří!” Trhla jsem sebou, byl to ale mužský hlas. Promluvil kluk, který hrál na svatbě jednu z hlavních rolí. Byl to ženichův svědek, právě ten, jenž novomanžela svědomitě podpíral, aby v některé z klíčových chvil neupadl. Všimla jsem si ho hned na začátku, aby také ne, vypadal moc dobře. Teď se smál, jak mě vylekal. Kromě toho mi prozradil, že slyšel i nářky mých příbuzných ženského pohlaví na téma, že se nesnažím najít si co nejrychleji ženicha a že pravděpodobně zůstanu starou pannou. Vypadal, že se královsky baví. Zeptal se, zda mu nenabídnu cigaretu. Nabídla jsem mu ji a sdělila, že bych nikdy v životě nechtěla mít tak strašnou svatbu, jako je tahle. “A jakou bys chtěla?” byl zvědavý. Zasnila jsem se a po chvíli odpověděla, že snad někde ve venkovském kostelíku. Jen snoubenci a svědci, nikdo víc.
Nebudu rušit
Pak jsem bleskurychle típla cigaretu o zeď. Ve dveřích se objevila babička, která mě šla hledat. Rozzářila se, když mě spatřila ve společnosti mladého muže. Bála jsem se, že řekne něco nevhodného, a skutečně mě nezklamala: “Jé, Jituško, tak ty tady máš mládence,” poznamenala spokojeně, “tak to já nebudu rušit.” Jenomže neodešla a položila nešťastníkovi řadu otázek ohledně jeho jména, příjmení, povolání, rodičů a plánů do budoucna. Hrozně jsem se styděla. Když babička konečně ukončila výslech a odešla zpátky do lokálu, šli jsme se s Milanem projít. Okolí naší vesničky je nádherné, máme za vsí dva rybníky a hluboký les. Cestou jsme si povídali a musím říct, že jsme spolu strávili nádherný podvečer. Ukázalo se, že Milan bydlí nedaleko, jen asi třicet kilometrů odtud. A tak jsme se domluvili, že za mnou co nevidět přijede
Bláznivá rodina
Což také udělal. Bohužel mi o několik dnů dříve poslal pohled, v němž napsal, že přijede v sobotu po obědě vlakem, který je u nás ve čtvrt na tři odpoledne. Pohled si přečetly máma i babička, které ho navíc ukázaly tetě Jindřišce. Začaly se dít neuvěřitelné věci! Od soboty od rána se peklo, vařilo a smažilo. Vypadalo to, jako by se zase už chystala svatba. Máma si dokonce v pátek odpoledne zašla ke kadeřníkovi a babička zas v sobotu ráno pobíhala po domě v natáčkách, což dělala jen při speciálních příležitostech. Řekla jsem tátovi, ať s nimi promluví a nějak je zarazí, ale ten poznamenal, že to by se mohl stejně tak snažit zastavit povodeň, a vytratil se do garáže, kde něco kutil. “Já mám rande, babi, a žádnou veselku,” upozornila jsem s tím, že na Milana počkám na nádraží a pak se půjdeme projít. “Jdeme k vlaku s tebou,” oznámila babička. “Uvítáme toho mladého muže a pozveme ho k nám na husu.”
Rozbrečela jsem se, už toho bylo na mě moc. Rodina se mi definitivně zbláznila.
Prstýnky z trávy
Musím říct, že z Milana se vyklubal úžasný, trpělivý a chápavý mladý muž. Řádění mých příbuzných se snažil přežít s tím svým věčným úsměvem na tváři. Na nádraží, kde ho po mém boku čekaly teta Jindřiška, babička a máma, ani nemrkl. Nechal se odvést na husu s knedlíkem a trpělivě odpovídal na všechny otázky, dokonce i na ty krajně nevhodné, například: “Máte rád svatby?” Anebo: “Kdy plánujete, že byste se oženil?” Vydržel to celý jeden rok. Pak mě v borovém lesíku za rybníkem požádal o ruku a já řekla ano, pod podmínkou, že svatba bude maličká a nikdo z mé šílené rodiny se o ní nedozví. A tak jsem, snad jako jediná nebo jedna z mála holek z naší vesnice, neměla svatbu U Kolejí, ale daleko odtud, v kostelíku na takové polosamotě. Šaty jsem si ušila tajně sama a prstýnky byly z trávy. A představte si, že jsme spolu dodnes.
Jitka K. (55), jižní Čechy
