Manžel mi byl nevěrný snad na každém kroku. Nikdy jsem v sobě nenašla sílu od něho odejít. Až dnes si užívám své sladké pomsty.
Hned po maturitě jsem se vdala, protože jsem otěhotněla. Můj Venca byl na vojně, tak se ženil ve vojenském. Jenže už na svatbě to začalo. Když se nahlas četla blahopřání, jedno bylo velmi jízlivé.
Jak jsem se záhy dozvěděla, poslala ho Vencova milenka, kterou si našel na vojně. Vzduch by se dal krájet!
„Nic si z toho nedělej,“ utěšovala mě babička, když jsem brečela v kuchyni restaurace jako želva, „ty jsi s Vencou těhotná a teď jsi i jeho žena, tak ta druhá nemá šanci!“
Varování
V tu chvíli mě to utěšilo, ale jak se ukázalo posléze, mělo to být varování. Venca byl prostě děvkař. Když se po svatbě vrátil k útvaru, táhl to s tou holkou dál. A ta samozřejmě dělala všechno pro to, aby taky otěhotněla. Což se jí bohužel povedlo.
Dlouho mi to manžel tajil a posílal jí alimenty na dítě potají. Jenže jak se vrátil domů, nedokázal mi být věrný ani rok, zapletl se s jednou místní barmankou.
Každou sukni
Trpěla jsem léta, Venca se nikdy nezměnil, spíš byl s léty ještě horší. Naháněl každou sukni, kterou viděl. I sousedku, která byla o dvacet let starší a dvacet kilo těžší. Po deseti letech, když už jsme měli čtyři děti, jsem si to přestala konečně brát.
Bylo mi to jedno, protože jsem sama přibrala spoustu kil a na kadeřníka a kosmetiku mi nezbýval čas. „Vždyť ti ještě není ani čtyřicet,“ domlouvaly mi kolegyně v práci, abych si našla milence.
Jeden údržbář ve firmě by si dal říct, neustále mi dělal nemravné návrhy, ale já byla tak otrávená a zklamaná životem, že jsem žádného milence nechtěla. S Vencou jsme žili dál vedle sebe. Tak jsem se dopracovala až k šedesátým narozeninám.
Ani nevím, jak to uteklo. Hnacím motorem se pro mě stala moje vnoučata a také moje zahrádka. Boží mlýny ale asi skutečně melou. Před pěti lety měl můj muž úraz. Spadl ze střechy jedné své milenky, když jí opravoval komín.
Přežil, ale jeho páteř na tom nebyla dobře. Jak nepřeju nikomu nic zlého, tak jsem si říkala, že tohle se mu stalo za to všechno, co jsem si kvůli němu vytrpěla.
Pomsta je sladká
Od té doby ho vozím na invalidním vozíčku, je zcela odkázaný na mou péči, o záletech se mu může jenom zdát. Jsem to teď já, kdo si občas vyrazí z kopýtka. V práci se nám vyměnil kolektiv.
Mám mladší kolegyně, tak s nimi vyrážím někdy na výlety, jednou za rok i na dovolenou a taky do divadla a na večírky. Aby bylo o Vencu doma v tu dobu postaráno, povolám vždycky kamarádku Boženu, která ho bytostně nesnášela, aby se o manžela postarala.
Ona je jako generál, hlas má jako lodní turbína a nemá k pohlavkům daleko. Když mému muži občas jednu střihne, tvářím se naoko, jak je mi toho líto, ale ve skutečnosti mu to přeju.
„Boženka je hodná, bez ní bychom to nezvládli,“ říkám mu vždycky, když ho kamarádka krmí špenátem nebo brokolicí, kterou můj muž odjakživa nesnáší.
Hana (64), Plzeň
