Bydlela jsem sama. Netoužila jsem po muži, ale když se objevil tajemný ctitel, srdce mi poskočilo.

Jedno pondělní ráno jsem otevřela branku a u schodů stála malá kytice. Nebyla zabalená v ničem zvláštním, jen převázaná provázkem. Jemné květiny, půvabné, určitě koupené. Nejdřív jsem si myslela, že se někdo spletl, že to mělo být sousedům.

Za týden tam ale byla další kytice. A pak další. Každý týden, vždycky někdy brzy ráno, se u mého domu objevily květiny. Ptala jsem se okolí, ale nikdo květiny nečekal.

Pátrala jsem

Nejdřív jsem se tomu smála. Potom mi to začalo vrtat hlavou. Ptala jsem se sousedů, jestli někoho neviděli. Nikdo nic nevěděl. Jednou jsem dokonce vstala před šestou hodinou a čekala za záclonou. Byla ještě tma a nic se nedělo.

Když jsem se na chvíli vzdálila, květiny se objevily. Začala jsem si všímat, že se mění podle ročního období. Na jaře byly tulipány a narcisy, v létě růže a pivoňky, na podzim chryzantémy.

Nebyly to náhodně utržené květiny. Někdo věděl, co mám ráda. Postupně jsem si začala připouštět, že za tím možná opravdu někdo je. Někdo, komu se líbím a kdo mě zná. Začala jsem se rozhlížet jinak.

Když šel kolem domu soused, napadlo mě, jestli to není on. Když se v obchodě usmál prodavač, chvíli jsem přemýšlela, jestli mi právě on nechává květiny. A tak jsem se jen každý týden těšila.

Nezjistila jsem, kdo to byl

Jenže jedno pondělí jsem otevřela branku a květiny tam nebyly. Řekla jsem si, že se třeba opozdí. Nebyly tam ani v úterý, další týden, uběhl měsíc, potom dva. Rok, kdy jsem dostávala květiny, skončil.

Občas si říkám, že bych měla být hlavně ráda za těch dvanáct měsíců. Jenže jsem smutná. Nejen proto, že květiny přestaly chodit, mrzí mě, že nikdy nebudu vědět, kdo stál za brankou, když jsem spala.

Kdo vybíral květiny a věděl, že mám ráda pivoňky a že žluté růže mě vždycky potěší. Možná to byl muž, kterého jsem každý den míjela a nikdy mě nenapadlo se na něj pořádně podívat.

Co se stalo? Naštvala jsem ho? Nebo se jemu něco stalo? Je to zvláštní smutek, protože víte, že někdo kvůli vám dělal tak velkou věc. A najednou je vše pryč.

Radka K. (62), Zlín