Kdysi jsem pomohla bývalé kolegyni, když se její dcera dostala do velkých problémů. O pár let později jsem potřebovala podobnou laskavost já.
Znaly jsme se z firmy, kde jsme spolu s Ivanou několik let pracovaly. Byly jsme si docela blízké, ale když jsem odešla pracovat jinam, naše cesty se postupně rozešly. Jednoho dne jsme se náhodou potkaly ve městě.
Sotva jsme prohodily pár vět, Ivana se rozplakala. Překvapilo mě to, protože vždycky působila jako žena, která si se vším poradí. Tentokrát ale byla zoufalá. Její dcera Veronika měla vážné problémy v práci.
Nechtělo se mi
Podrobnosti mi nejdřív říct nechtěla, jen prosila, jestli bych si na ni udělala čas. Nakonec jsme seděly u mě v kuchyni skoro do půlnoci. Veronika udělala v práci chybu, kterou se pokusila zakrýt, a hrozilo jí okamžité propuštění.
Ivana měla strach hlavně proto, že dcera sama vychovávala malé dítě a splácela dluhy po bývalém manželovi. Věděla také, že můj švagr pracuje ve stejné společnosti na vedoucí pozici. Prosila mě, abych se ho zeptala, jestli by se za Veroniku nemohl přimluvit.
Moc se mi do toho nechtělo. Švagr byl slušný člověk, ale o pracovních záležitostech se doma nerad bavil. Nakonec jsem mu přece jen zavolala. Nechtěla jsem, aby něco zametal pod koberec, jen aby zjistil, zda by Veronika nemohla dostat ještě jednu šanci.
Dostala ji a Ivana mi potom několikrát děkovala. Pak jsme se zase přestaly vídat. O tři roky později přišel můj muž o práci. Bylo mu osmapadesát a nové místo hledal těžko.
Když jsem zjistila, že ve firmě, kde pracuje Ivana, hledají člověka přesně s jeho zkušenostmi, zavolala jsem jí. Ochotně mi řekla, ať jí manžel pošle životopis, že ho osobně předá řediteli.
Pravda mě zabolela
Za týden přišlo manželovi zamítnutí, aniž by ho pozvali na pohovor. Po nějaké době jsem na oslavě potkala ženu, která s Ivanou pracovala. Když přišla řeč na hledání práce, zmínila jsem manželovu zkušenost. „Počkej,“ zarazila se.
„To byl ten, o kterém tehdy mluvila Ivana?“ Přikývla jsem. „Ona ti slíbila, že ho doporučí? Vždyť udělala pravý opak! Řekla řediteli, ať ho radši nezve. Prý špatně vychází s lidmi.“ Zůstala jsem na ni hledět. Jak mohla něco takového tvrdit? A hlavně proč?
Ani nezapírala
Ivaně jsem hned ráno volala. Nic nezapírala. Řekla, že se bála, aby případné problémy mého muže nešly za ní. „Ale vždyť ho vůbec neznáš,“ namítla jsem. Jen opakovala, že nechtěla riskovat.
Připomněla jsem jí Veroniku a to, jak mě tehdy prosila o pomoc. Chvíli mlčela a pak řekla: „To bylo něco jiného. Tam šlo o moje dítě.“ Právě ta věta mě zasáhla nejvíc.
Nečekala jsem, že manželovi sežene práci. Stačilo mi na rovinu říct, že se nechce angažovat. Místo toho mě ujistila, že pomůže, a za mými zády udělala pravý opak. Od té doby jsme spolu nemluvily.
Někdy si vzpomenu na tu noc, kdy seděla u mě v kuchyni a plakala kvůli dceři. Nelituji, že jsem Veronice pomohla. Jen mě mrzí, že jsem od Ivany čekala stejnou slušnost, jakou jsem tehdy prokázala já jí.
Marie K. (65), Třebíč
