Když mi během jednoho roku zemřely tři blízké osoby, strašně jsem se trápila. Na Svátek zesnulých za mnou přišly, aby mi řekly, že se mají dobře.

Můj život byl dlouho spokojený. Říkala jsem si, že jsem šťastný člověk. Jenže ono se asi neštěstí dostane jednou každému na kobylku. Když mi bylo něco málo přes čtyřicet, zemřela mně o dva roky mladší sestra i malá neteř.

Byla to tragédie, do švagrova auta najel opilý řidič, sestra s malou dvouletou dcerkou tu nehodu nepřežily. A protože největší neštěstí pro matku je ztráta dítěte, tak se velmi zhoršil zdravotní stav naší maminky.

Během tří měsíců zemřela na srdeční selhání. To už na mě bylo moc ran najednou. Měla jsem tehdy dojem, že se mi zhroutil celý svět. Nad vodou mě držel manžel a naše dvě děti.

Strašná muka

Podzim tehdy začal brzy, venku se ochladilo a k ránu se povalovala po loukách mlha. Každý večer jsem zapalovala svíčky a myslela na svou maminku, sestru i maličkou neteř.

I ze spaní jsem se budila, zdály se mi hororové sny, v nichž byly v ohrožení i moje děti a já se je snažila marně zachránit. Budila jsem se každou chvíli, srdce mi bušilo jako o závod.

Jak jsem už léta nekouřila, musela jsem si uprostřed noci zapálit, stála jsem na balkoně a zírala do noci. Prožívala jsem strašná muka. V práci jsem nebyla schopná se soustředit a doma jsem byla nepříjemná na děti i na manžela. Pak mě to mrzelo. Ani nevím, jak se přikradly Dušičky.

Dejte mi znamení

Ten den jsem šla na hřbitov už odpoledne, abych zapálila svíčky. Stála jsem u hrobu dlouho a vzpomínala. Až mě probrala zima. Uvědomila jsem si, že se úplně klepu. Vyrazila jsem k domovu rychlým krokem, abych se trochu zahřála.

Doma jsem si udělala grog, uvařila večeři a pověděla dětem pohádku před spaním. Pak jsem si zapálila několik svíček, rozestavěla je po kuchyni a znovu se ponořila do vzpomínek na své blízké, kteří už tu nejsou.

„Jestli někde jste,“ šeptala jsem zoufale, „tak se mi ukažte, nebo dejte znamení!“ prosila jsem. Doufala jsem v koutku duše, že posmrtný život existuje. Nic se ale nedělo a já svou prosbu opakovala stále dokola − až jsem unavená usnula.

Jako ve snu jsem slyšela odbít jedenáctou hodinu, když to začalo. Zaslechla jsem dětský smích z obývacího pokoje. Že by moje děti? Těžce jsem zvedla hlavu a zadívala se přes sklo do vedlejšího pokoje.

Prosklenými dveřmi jsem spatřila siluetu holčičky − menší, než byla ta moje. Vypadala jako Majdalenka, dcera mé sestry. Vyskočila jsem od stolu a vrazila do dveří. V obýváku seděly na gauči moje sestra a moje matka. Po pokoji pobíhala malá neteř.

Krásné setkání

„Vy žijete?“ zašeptala jsem. Maminka se usmála. „Vždyť víš, že už nežijeme, ale přišly jsme za tebou, aby ses už netrápila. Máme se dobře, jsme šťastné, už nás nic netrápí!“ Byla jsem tak šťastná, že je vidím! Toužila jsem, aby noc nikdy neskončila.

Má „návštěva“ se ale najednou zvedla. „Už musíme jít!“ řekla sestra a usmála se. V tu chvíli jsem se probrala ze svého snu. Cítila jsem obrovskou úlevu, že duše mých drahých někde jsou a cítí se šťastně.

Anna (62), Brno