Jako obvykle jsem byla navštívit manželův hrob. Při odchodu jsem ale spatřila bílé světlo a pak se mezi hroby začaly vznášet mlhavé postavy.

Poté, co mi zemřel manžel Hynek, jsem chodila pravidelně na místní hřbitov navštěvovat jeho hrob.

Pokaždé jsem mu přinesla nějaké květiny, zapálila svíčku a chvilku s ním rozmlouvala. Říkala jsem mu o všem, co se v mém životě děje, stejně jako v době, kdy byl ještě se mnou.

Tajemná světla

Před dvěma roky se mi ale při jedné mé pravidelné návštěvě přihodila děsivá věc. Spatřila jsem mezi náhrobky tajemná světla.

Zvědavost mi nedala a vydala jsem se k místu, kde se podivná světla shromažďovala. Vzápětí jsem se stala svědkem tajemného shromáždění mrtvých duší. Dodnes mě z toho zážitku mrazí.

Největší ztráta

Manžel mi zemřel nečekaně, když mi bylo pětapadesát let. Byli jsme spolu s Hynkem prakticky od maturity. Byl to můj nejbližší člověk, kterého jsem velice milovala. Po jeho odchodu se v mém životě objevila hluboká rána, která se nedala zahojit.

Spousta volného času

Chodívala jsem k jeho hrobu nejméně třikrát týdně a vždy jsem mu vyprávěla, co se mi přihodilo nebo co mě čeká. Časově jsem na tom byla dobře, protože jsem nechodila do zaměstnání, ale dělala jsem účetnictví na živnostenský list.

Dcera se zetěm žili dost daleko, takže jsem se s nimi vídala nepravidelně. Měla jsem pár známých a jednu hodně dobrou kamarádku, která se ale před časem přestěhovala do Brna. Nové lidi jsem moc nevyhledávala.

Bílá záře u hřbitovní zdi

To, o čem vám chci vyprávět, se stalo jednoho listopadového dne. Stmívalo se už celkem brzy. Přišla jsem na hřbitov na poslední chvíli, protože předtím silně pršelo. Po obvyklém „povídání“ u manželova hrobu jsem se obrátila, abych se vydala domů.

Vytáhla jsem si límec kabátu a najednou jsem si všimla podivné bílé záře v rohu u hřbitovní zdi. Mojí první myšlenkou bylo, že tam asi hoří nějaká velká svíčka, ale pak se k mému překvapení záře začala pohybovat.

Náhle jsem jasně viděla, že je to obrys postavy. Nikdy jsem se s žádným nadpřirozeným jevem nesetkala, ale v tu chvíli mi bylo jasné, že vidím nějakého ducha, který opustil svůj hrob!

Strach a údiv

Vrátila jsem se k manželovu hrobu a celá jsem se třásla. Strach mě celou ochromil. V duchu jsem svého zesnulého muže prosila, aby mě ochránil. Strnule jsem pak sledovala, co se bude odehrávat. A opravdu se děly příšerné věci!

Po chvíli se od dalšího hrobu v jiné části hřbitova dalo do pohybu světlo podobné tomu prvnímu a připojilo se k němu. Vzápětí se objevovala nová a nová světla a nové mlhavé postavy.

Zvědavost byla silnější

Stála jsem u manželova hrobu a neodvažovala jsem se ani pohnout. Potom ale zvítězila zvědavost a já se pomalu vydala k místu, kde se všechna ta světla setkávala. Bylo jich tam asi patnáct.

Kdyby se bývalo ukázalo, že o mojí přítomnosti vědí nebo že mě chtějí nějak ohrozit, hned bych se bývala obrátila a dala se na útěk. Nevypadalo to však, že mě vůbec vidí – a pokud tomu tak bylo, tak je to vůbec nezajímalo.

Zavládlo naprosté ticho

Čím víc jsem se přibližovala k tomu shromáždění duchů, tím větší jsem pociťovala chlad. Vybavilo se mi, jak jsem kdysi četla, že právě to je jedním ze znamení přítomnosti bytostí ze záhrobí.

Dostala jsem se k tomu shluku matných světel tak blízko, že jsem téměř rozeznávala obličeje oněch bytostí. Viděla jsem muže, ženy i děti. Nikoho z nich jsem neznala. Bylo naprosté ticho, ti duchové mezi sebou komunikovali jen pomocí nějakých gest.

Dala jsem se na útěk

Nepamatuji si už, jak dlouho jsem tam takhle stála a všechny ty mrtvé pozorovala. Teprve když se světla začala znovu oddělovat a zamířila zpátky ke svým hrobům, jsem se vzpamatovala. Náhle se mě zmocnil strach, když jedno ze světel zamířilo přímo ke mně.

Otočila jsem se a dala se na útěk, ale zakopla jsem a pořádně jsem se uhodila do nohy o jednu náhrobní desku. Zmocnila se mě panika a ze hřbitova jsem se rychle vzdálila, bez toho, aniž bych se jako obvykle rozloučila s manželem.

Svěřila jsem se hrobníkovi

Oné noci se mi o hrůzném zážitku, při kterém jsem ale většinou nepociťovala žádné nebezpečí, také zdálo. Nebyl ale nikdo, komu bych se s tím dobrodružstvím svěřila. Teprve po čase jsem se obrátila přímo na hrobníka.

Řekla jsem mu o tom, co jsem prožila, a riskovala, že se mi bude smát. On mi však věřil, protože se prý už několikrát stal svědkem podobného shromáždění mrtvých.

Já chodím na hřbitov i nadále pravidelně, a dokonce i v šeru nebo za stmívání. Nebojím se. Nikdy se mi ale už nic podobného nestalo. Dala bych ale cokoliv na světě, kdybych někdy mohla v podobě světelného přízraku spatřit svého zesnulého muže.

Romana A. (62), Valašské Meziříčí