Nedávno jsem si připomněla páté výročí úmrtí svého muže. Bylo mi smutno, ale poslechla jsem dcery a konečně probrala Jindřichovy věci.
Prožili jsme spolu pětatřicet let a já byla přesvědčena, že svého muže znám lépe než kdokoli jiný. Jindřich byl pozorný, spolehlivý a nesmírně pracovitý.
Vážné hádky jsme skoro neznali a naše dvě dcery o nás často říkaly, že jsme důkazem, že dobré manželství může vydržet celý život. Jistě, nebyli jsme žádní velcí romantici. Jindřich byl uzavřenější a city dával najevo jen málokdy.
Přičítala jsem to jeho povaze i práci vědeckého pracovníka. Měl svůj svět a já ho respektovala. Nikdy by mě nenapadlo, že právě v tom světě existoval člověk, o kterém jsem nevěděla téměř nic.
Nechtěla jsem na nic sahat
Po Jindřichově smrti jsem nechala jeho pracovnu dlouho nedotčenou. Až letos mě dcery přemluvily, že bychom pokoj měly konečně uklidit a vymalovat. V jedné ze skříněk jsem objevila několik krabiček s diapozitivy.
Věděla jsem, že Jindřich kdysi rád fotografoval, ale myslela jsem, že všechny jeho snímky máme v rodinných albech. Starý projektor už nefungoval, a tak mi dcera nechala diapozitivy převést do počítače.
Byly mezi nimi fotografie z konferencí, výletů, laboratoře i služebních cest. A stále častěji se na nich objevoval jeden muž. Aleše jsem znala. Pracoval s Jindřichem ve výzkumném ústavu a několikrát byl i u nás doma.
Zpočátku nebylo na fotografiích nic zvláštního. Jindřich s Alešem stáli vedle sebe na horách, seděli u stolu nebo se smáli před hotelem. Pak ale přišly snímky, které mě zarazily.
Aleš spící v hotelovém pokoji, Jindřich s hlavou položenou na jeho rameni, oba v županech před zrcadlem. A nakonec fotografie, na které se objímali způsobem, který jsem už nedokázala vysvětlit obyčejným přátelstvím.
Seděla jsem před obrazovkou a snažila se sama sebe přesvědčit, že si něco namlouvám. Jenže snímky pocházely z různých let a Aleš se na nich objevoval znovu a znovu.
Potřebovala jsem znát pravdu
Vybavily se mi Jindřichovy služební cesty, na které často jezdili společně, i to, jak těžce nesl, když Aleš emigroval do Kanady. Několik měsíců byl tehdy skleslý, špatně spal a téměř nemluvil. Tvrdil mi, že má problémy v práci, a já mu věřila.
Na jedné skupinové fotografii jsem poznala dalšího Jindřichova kolegu, Hynka. Věděla jsem, že stále žije, a podařilo se mi na něj získat telefon. Chvíli jsme vzpomínali na staré časy a potom jsem se zeptala na Aleše. Na druhém konci nastalo ticho.
„Moniko, proč se na to ptáte?“ řekl nakonec. Řekla jsem mu o fotografiích. Znovu se odmlčel a pak se mě zeptal, jestli opravdu chci slyšet pravdu. Chtěla jsem. Hynek mi potvrdil, že Jindřich a Aleš si byli mnohem bližší, než jsem kdy tušila.
Někteří jejich kolegové o jejich vztahu věděli, jiní ho alespoň tušili. Tehdy se ale o podobných věcech nemluvilo. Jindřich měl rodinu, Aleš žil sám a oba si dávali velký pozor. Jak dlouho jejich vztah trval, Hynek přesně nevěděl.
„Měl vás rád,“ snažil se mě uklidnit. „O vás a o holkách vždycky mluvil hezky.“ Jenže právě tahle věta mě zasáhla snad nejvíc. Měl mě rád. Po pětatřiceti letech manželství jsem najednou přemýšlela, jestli mě také miloval.
Všechno vypadalo jinak
Následující dny jsem skoro nespala. V hlavě jsem si přehrávala celé naše manželství a každá vzpomínka najednou dostávala jiný význam. Jindřichovy časté cesty s Alešem, jeho uzavřenost i náš intimní život, který postupem času téměř zmizel.
Dřív mi to připadalo normální. Práce, děti, únava, později věk. Teď jsem nevěděla, co z toho byla pravda a co jsem si jen celý život vysvětlovala tak, aby mi všechno dávalo smysl. Nejhorší bylo, že Jindřich už nežil.
Nemohla jsem na něj křičet, nemohla jsem chtít vysvětlení ani slyšet jeho verzi příběhu. Člověk, kterému jsem bezvýhradně důvěřovala, přede mnou desítky let skrýval podstatnou část svého života.
Miloval mě vůbec?
Nejprve jsem cítila hlavně vztek. Říkala jsem si, že jsem mohla svůj život prožít s někým, kdo by mě miloval tak jako já jeho. Pak ale začaly přicházet pochybnosti. Bylo naše manželství opravdu falešné?
Jindřich se o mě staral, když jsem byla nemocná, byl skvělým otcem našich dcer. Tohle přece nemohlo být jen divadlo. Možná mě skutečně miloval, jen jinak, než jsem si celý život myslela. Dcerám jsem zatím nic neřekla.
Pro ně byl Jindřich skvělý tatínek a nevím, jestli mám právo měnit jejich vzpomínky něčím, na co už se stejně nikoho nemůžeme zeptat. Někdy se podívám na naši svatební fotografii a cítím vztek.
Jindy na ní vidím muže, se kterým jsem vychovala dvě děti a prožila většinu svého života. Jediné dnes vím jistě. Jindřicha jsem pětatřicet let milovala. Jen jsem ho nikdy neznala.
Monika S. (71), Karviná
