Celý život jsem prožila v panelovém domě a byla jsem zvyklá, že sousedské vztahy mají svá specifická pravidla.

Člověk v paneláku nemůže čekat ticho. Občas je slyšet štěkot psa, dětský pláč i hlasitější televize. S tím jsem se naučila žít. Když se ale loni do vedlejšího bytu nastěhovala mladá slečna Natálie, můj poklidný důchod skončil.

Brzy jsem zjistila, že se živí vysíláním na internetu. Hraje počítačové hry a povídá si se svými sledujícími. Ale zatímco pro ni je to práce a zábava, pro mě se její vysílání stalo noční můrou.

Žije si svůj sen

Natálie začíná vysílat často kolem desáté večer a končí až nad ránem. Moje ložnice bohužel sousedí právě s pokojem, ve kterém má počítač. Přes panelákovou zeď slyším její hlas, smích i výkřiky při hraní.

Občas bouchne do stolu nebo něco zakřičí tak nahlas, že sebou v posteli leknutím trhnu. Několikrát za noc mě probudí a pak nemohu usnout. Nakonec jsem zazvonila u jejích dveří a požádala ji, zda by nemohla být v noci tišší.

„Já ale pracuju,“ odpověděla. Když jsem namítla, že bych se potřebovala vyspat, odvětila, že ve svém bytě snad může mluvit.

Co mám dělat?

Zkoušela jsem si stěžovat u bytového družstva a několikrát jsem kvůli nočnímu hluku zavolala i městskou policii. Po jejich návštěvě se Natálie na chvíli ztiší, ale další večer vše začne znovu.

Připadám si bezmocná. Nechci jí zakazovat práci ani určovat, jak má žít. Jen bych se ve svém vlastním bytě chtěla vyspat. Už se dopředu děsím večera, kdy vedle uslyším její první hlasité přivítání diváků.

Dokonce přemýšlím, že si přestěhuji postel do obýváku. Ale opravdu má jeden člověk právo pracovat tak, že kvůli němu druhý nemůže spát?

Anna S. (79), Boskovice